Červen 2009

Praha, květen-červen 1945

5. 5. 1945. Po výzvě profesora Guddena, abychom fyzikální ústav za žádnou cenu nebránili (také jsme krom tří pistolí neměli žádné zbraně), přišli do domu ozbrojení civilisté a hledali zbraně. Zbyl nám tak akorát čas zbraně nouzově ukrýt. Poté, co opět odešli, uschovali jsme zbraně důkladněji, protože jsme v žádném případě nechtěli odevzdat. Uklidili jsme také veškeré uniformy. Ze zmatených hlášení pražského rozhlasu se nedal vyvodit jasný obrázek o situaci.

Za hodinu nás vzali na policejní revír v Královédvorském kostele a byli jsme tam vyslýcháni. Během výslechu propukl hloubkový pumový a střelný nálet a v tom okamžiku nás přenechali vlastnímu osudu. Poté nás vyzvala regulární policie, abychom šli do Černínského paláce, kde se nacházejí německá vládní místa. Měli jsme však jít jednotlivě.

Došli jsme si pro nejdůležitější věci, a když jsem společně se slečnou Tiedkeovou (mou asistentkou) opouštěl ústav, začalo se už stmívat. Střelba téměř utichla. Došli jsme sotva ke Apolinářské ulici, kde nás zajal další „partyzán“ a odvedl nás na psychiatrickou kliniku, kde bylo zřízeno zřejmě hlavní sídlo. Při prohledávání nám byly zabaveny nejcennější předměty a pak nám byly přidělen pokoj v nemocničním oddělení. Společnost sice nebyla dvakrát příjemná, ale měli jsme alespoň svůj klid.

6. a 7. května se na naší situaci nic nezměnilo. Dr. Sturm, jeden známý, chodil příležitostně dělat „vizitu“ a vyprávěl, co se dělo. Boje se odehrávaly v bezprostřední blízkosti, sotva o 100 m dál, avšak toužebně očekávané osvobození se nedostavovalo. 8. 5. boje ustaly a dům byl pouze odstřelován artilerií. Tohoto dne mne společně se čtyřmi dalšími muži strčili do jedné cely ve sklepě. Strava i zacházení bylo stále ještě dobré.

9. 5. dopoledne hlídky už mluvily o tom, že ve městě jsou Rusové, hlídky se na to různě tvářily. Teprve kolem 11 hodin přišel rozhodující obrat do naší situace. Padla maska, zmizelo individuum a nyní začal vládnout dav. Z ulice vtrhli dovnitř partyzáni a hnali asi 30 mužů údery pažeb na ulici Vinohradskou před matematický ústav na úklid barikád. První byla rychle odstraněna a pak se šlo na další v ústí Vinohradské do Lipové. Tato barikáda byla značně stabilně vybudována z dlaždic, země, trámů, železných tyčí atd. Brzy se kolem shromáždilo množství čumilů a nechyběli ani pobízející. To co se tam odehrávalo v odpoledních hodinách dne 9. 5. se nedá popsat. Lidská představivost proto nemá žádné pojmy.

Za hodinu jsme všichni byli celí zkrvavělí od úderů na hlavu a na krk, které se prováděly vším, co bylo zrovna po ruce, lopatami, železnými tyčkami, tyčemi z plotu, rourami z olova atd. Opojení davu se stupňovalo s pohledem na krev. Přitom jsme museli stále pracovat a nesměli ani na sekundu polevit, pokud člověk nechtěl být úplně ubit.

Mezi námi se nacházela 70letá žena, uklizečka matematického ústavu (hlavu jí ostříhali dohola) , jednoruký vrátný matem. ústavu a také několik zdravotních sester. Brzy nás vyzuli z bot a hnali nás na boso po skleněných střepinách. Když na blízku zazněly dva výstřely, hnali nás ulicí jako živý štít. Mezi námi bylo sotva někoho, kdo by si nepřál rychlou smrt. Když nemohli najít střílející, byli to zřejmě vlastní lidé, kteří neuměli zacházet se zbraněmi, nechali nás nejdřív vojensky cvičit na střepinách skla a pak nás zahnali opět pracovat, kde to pak šlo přesně tak dál. Nic nedosvědčuje sadismus jasněji jako následující zážitek. Když mi jeden partyzán položil pistoli na hrudník a já ho vyzval, aby střílel, jen se zašklebil a se slovy „To by šlo moc rychle“, mě zase hnal pracovat.

Když se setmělo, sotva jsme se drželi na nohách, stejně jsme už dlouho chodili v hlubokém předklonu, protože nám chyběla síla k tomu, abychom se narovnali. Když se hlouček kolem nás rozpustil, vyzvali nás tři policisté, abychom přestali. Na místě jsme padli na zem jako pytle. Jak jsem se rozhlédl kolem sebe, teprve jsem si uvědomil, že z původně 30 lidí byli na živu už jen 4. Ostatní byli ubiti a odtáhnuti pryč. Ti tři policisté nás nejdřív dostali za zahradní zeď Psychiatrické kliniky a dali nám tam trochu vody a rýže, přičemž se neustále nervózně rozhlíželi, aby je u toho nechytli „partyzáni“. Ačkoliv jsme byli opravdu hladoví, tak jsme vyčerpáním nebyli schopni ani polykat. O několik minut později nás naložili tak, jak jsme byli, na náklaďák a dopravili nás do Štěpánské ulice 22, do bývalého německého reálného gymnázia. Všechny naše věci, které byly ještě v psychiatrické klinice, tam zůstaly, a my jsme z nich už nikdy nic neviděli. Tak jsme tam tak stáli, bosí, zašpinavělí, zbití a spíše schopni padnout na zem než stát. Ale na sezení nebylo ani pomyšlení, protože teď udávala tón znovu chátra a epizoda s těmi třemi policisty byla jenom krátkým vydechnutím.

V jednom sousedním domě tělocvičny nás nechali ještě několik hodin stát u stěny s rukama vzhůru do té doby, než jeden po druhém padl k zemi. To byl ale teprve začátek. Odvedli nás do komory s nářadím vedle tělocvičny k „gestapákům“. Půlku noci nás tam proháněl jeden trochu ochraptělý chlápek. Bylo nás asi 50. Nakázali nám, abychom se navzájem fackovali, a když to nebylo dle jejich vkusu, ukázali, jak se to má správně dělat. Když jsem opět padl na zem, držel mi někdo tak dlouho hořící sirku u prstů na noze, dokud jsem opět nepřišel k sobě a musel vstát. Po druhé mě nechali ležet poněkud déle a jeden z nic mi dupal po obličeji, a když jsem na to už ani nereagoval, nechali mě tam ležet. Mnozí, kteří se pokoušeli jenom trochu bránit, byli zastřeleni. Během této noci a následující dopoledne vedli slečnu Tiedkeovou a několik dalších žen místností a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.

Dopoledne 10. 5. 1945 proběhlo klidně. Pokoušel jsem se vytáhnout ze svého pravého palce střepinu skla, ale byla příliš hluboko a vytáhla se až o dva měsíce později. Do té doby jsem jí cítil při každém kroku. Odpoledne 10. 5. 1945 přineslo snad nejhroznější zážitek těchto dnů. Dovnitř vpadla tlupa ozbrojenců a vybrala si šest nejmladších a nejsilnějších mužů, mezi nimi jsem byl i já. Poté, co tihle lidé přislíbili naší ostraze, že nás pokud možno živé přivedou nazpět, vedli nás na Václavské náměstí. To bylo úplně narvané hulákajícími davy lidí a proto nám nejprve musela být uvolněna cesta. Nikdy bych si nepomyslel, že se lidský obličej takto může proměnit v škleb, protože na nás lidé kolem s vyceněnými zuby jako psi, a přitom po nás plivali a pořvávali. Se vší silou a s odjištěnými pistolemi nás musela naše ostraha držet dál od těchto bytostí (lidí prostě nemohu říci). Tak jsme se dostali na místo, kam ústí ulice Vodičkova, a viděli, co nám bude dostaneme za úkol: na velké reklamní tabuli na tomto rohu visely tři nahé mrtvoly, pověšeny za nohy a ohořelé. Obličeje byly znetvořeny k nepoznání, veškeré jejich zuby beze zbytku vymláceny, na místě úst byla už jen krvavá díra. Museli jsme je nést do Štěpánské, přitom nám na rukách lepila rozvařená kůže mrtvých. Když jsme je už neunesli, museli jsme je táhnout po zemi. Jeden z diváků chtěl náš průvod vyfotografovat, byl u toho ale viděn a davem pak málem umlácen. Když jsme mrtvé položili na zem, nutili nás, abychom je líbali na ústa se slovy „To jsou přece vaši bratři, teď je polibte!“. Slyším tahle slova, jako kdyby to bylo dnes. Co by nám pomohla nevolnost a odpor? Život nám byl milejší, a tak jsme tiskli naše sevřené rty do krvavé louže, která představovala ústa. Ještě dnes cítím ledově studené hlavy mrtvol v mých rukách.

Sotva jsem si setřel krev z obličeje a instinktivně se stáhl dozadu, do rohu, vrátilo se doprovázející mužstvo do sálu a našlo si znovu nás šest. Tak nějak mi bylo najednou jasné, co teď musí přijít. Hodně jsme toho viděli, příliš na to, abychom směli dále žít. Jenom mrtví umějí mlčet. Takže nás kopáním a údery pažeb rozestavěli doprostřed sálu. Každého se zeptali na jméno a povolání a na konci se řeklo krátce: „Do sklepa smrti!“ Krátce poté jsme skončili v sklepním prostranství, které zřejmě neslo název sklep smrti. Protože jsme ani trochu nepochybovali o konečném výsledku této akce, přáli jsme si jen jedno – aby to šlo pokud možno rychle. To ale nebylo v úmyslu našich „soudců“. Ostraha domu byla podobných hrátek asi už přesycená a tak si z ulice brali nějakého „partyzána“, který své podobné choutky doposud ještě neukojil. Začalo to, čeho jsme již předtím byli svědky a nyní mohli očekávat u nás samotných. Pomalé, sadistické mučení k smrti, vystupňování v krvelačnost hraničící se šílenstvím. Chtěli vidět jenom krev, jen krev, a vytrhávat svým obětem život z jejich třesoucích se těl po kouskách.

První z nás byl vyřízen a ležel ve své krvi na podlaze, přišla řada na druhého, já bych byl na řadě jako čtvrtý. Když ležel na zemi už i ten druhý, rozletěly se dveře a dovnitř vešel Čech, který vypadal o něco inteligentněji, a podle chování ostrahy měl z titulu své pozice slovo. Jak jsem se později dozvěděl, byl to synovec ministra Stránského. Ptal se, kdo jsme a po dlouhém zvažování a váhání mě společně s jedním 17letým chlapcem z Hitlerjugend nechal vyvést z místnosti, protože jsme byli jediní, kteří uměli česky a mohli mu situaci objasnit. Když jsme šli kolem hlídky, s úšklebkem prohodila, že jsme první, kteří se ze sklepa dostali živi ven. Ti zbývající museli zůstat, a co se s nimi pak stalo, nevíme. Také jsme je poté už neviděli.

Mezitím se už stmívalo, odvedli nás nahoru a my si mohli vzít pár věcí z „gestapácké“ komory pro nářadí. Pro mne tam byla jenom deka bez majitele, kterou jsem si přivlastnil. Do místnosti jsem se vracel nerad a byl pak šťastný, že jsem měl výkřiky bitých už za sebou. V té chvíli se zas v místnosti na nářadí zrovna „vyžívalo“ několik partyzánů. Dovedli nás nejprve k výslechu a následovně do třídy ve čtvrtém poschodí. Do malé místnůstky bylo namačkáno asi 60 lidí, takže ani nebylo místa na případné ležení. Našel jsem ještě akorát takový úzký úsek mezi zdí a lavicemi a zabalil se na podlaze do mé deky. Po duševním napětí posledních hodin mi mé okolí bylo naprosto lhostejné, chtěl jsem jenom svůj klid, tento stav trval asi jeden týden. Teprve pozvolna jsem se začal zajímat také o to, kde se dá umýt a teprve po pobízení přítomných žen jsem se pokoušel najít nějakou možnost, jak se oholit. Mě samotnému se to vzhledem k tomu, co se předtím se mnou odehrávalo, jevilo jako beze smyslu a bez významu. Až poté, co přešlo několik dní, kdy už lidé kolem nebyli vražděni jako bezcenný hmyz, se mi vracela pozvolna naděje, že se tohle peklo přece jen dá přežít. Ale jak vypadalo naše okolí! Všechny třídy byly nacpány lidmi: ženy, děti, starci, muži, všechno možné, přitom skoro všude chybělo sanitárních zařízení. Následkem toho jsme po krátké době byli zavšivení a navíc ostatní s námi pak zacházeli jako s malomocnými. Strava se prostě nedá popsat. Ráno jsme dostávali 1-2 krajíce chleba a šálek kávy, k obědu šálek vodové polévky a večer opět trochu kávy. Tak to šlo celé týdny a brzy jsme byli naprosto vysíleni.

Všechna opatření byla naprosto svévolná a překotně se měnila. Byli jsme beze zbytku vystaveni svévoli daných „mocipánů“, obzvláště ženy. Volali si je k sobě na výslechy a nutili je se u toho úplně vysvléci. Asi po 14 dnech tam byl také dopraven jeden kolega z fyzikálního ústavu, který předtím nic netuše, přijel do Prahy z Mostu. Od toho okamžiku jme byli zůstali spolu až do mého útěku. „Pracovním nasazením“ jsem se díky svým zkušenostem vyhnul, jenom jednou nebylo úniku. K mému štěstí se šlo do jedné klidné ulice, kde jsem mohl svůj majetkový stav dokonce rozmnožit o jeden chlebník. Co se týče obuvi, zdědil jsem po jednom mrtvém sandály. Ponožky jsem ještě pořád neměl.

Po třech týdnech nás, asi 100 osob, odvedli do Zastavárenské ulice, kde jsme byli zase ubytováni v jedné škole. Strava a zacházení se tam značně zhoršily. Jako na uvítanou nám před nohy položili mrtvolu s poznámkou, že se takhle povede každému, kdo se pokusí uschovat nějaké cenné předměty. Nato nám vzali všechno, co mělo nějakou hodnotu (také manželské prstýnky). Všeobecné vysílení pokročilo tak daleko, že jsme už jen mohli ležet a potřebovali v důsledku krevní prázdnoty v hlavě několik minut, než jsme se dokázali postavit na nohy. Ale i to by se dalo ještě vydržet, kdyby tu nebyla nesnesitelná nejistota, jestli člověk nebude muset v příštím okamžiku sloužit jako objekt ukojení choutek nějakého „partyzána“.

Zažilo se totiž jako pravidlo, že každý z ulice, kdo si chtěl potrápit nebo zabít člověka, si mohl vybrat svou oběť. Do našeho pokoje chodil každý den jeden takový zpustlík a týral pokaždé toho stejného nejodpornějším způsobem. Jeho sadismus neznal žádných hranic. Dával své oběti po svém dlouhém týrání nejdříve zajištěnou pistoli do ruky, údajně nabitou, a vyzýval ji, aby se zastřelila. Ten postižený muž to také bral vážně, a protože v tom viděl své jediné východisko, přiložil si pistoli k hlavě a chtěl stisknout. Protože byla zajištěná, nešlo to. Ten chlap pak k němu přikročil a odjistil s výrazem lítosti pistoli s tím, že na to zapomněl. Nyní znova ta stejná hra, zase to nešlo, protože nebyla vůbec nabitá. Toto celé jenom inscenoval, aby trápil svou oběť. Jeden z těch takto trýzněných vyskočil z 3. patra do dvora a byl hned mrtev. Takhle to pokračovalo celý týden. Poslední den jsme nedostali vůbec nic k jídlu a v noci bylo v místnosti na sebe namačkáno tolik lidí, že většina musela stát. Museli jsme takto strávit noc při zavřených dveřích a oknech!

Další dopoledne, bylo to zřejmě 29. května, nás rozestavěli na dvoře, asi 800 osob, a donekonečna nás vyslýchali a prohledávali, ačkoliv se z toho nedalo už nic dalšího získat. Bez jídla se pak šlo při pražícím slunku v ubohém průvodu k Vltavskému nádraží. Po cestě se neodehrál žádný incident, jenom u vchodu byl poslední člověk, který vedl jednu starou ženu, na naléhání lůzy zastřelen policistou. Naložili nás na otevřené vagony na uhlí, asi 60 až 70 lidí na jeden vůz, a nechali nás tam na horkém slunku stát bez vody a stravy až do večera. Rusové si v tu dobu ještě odnášeli všechno, co se jim zdálo být potřebné.

Večer nás napojili na osobní vlak a podle směru jízdy jsme brzy s ulehčením zjistili, že se jelo směrem na sever a ne na východ, jak se všichni obávali. V Mělníku nás odpojili a zůstali jsme přes noc ve vagonech. Další ráno, třetí den bez stravy, nás zavezli na nakládací rampu, postavili nás pěkně do řad a mohl začít trh s otroky. Z okolí se částečně scházeli po svých a částečně sjížděli na žebřináčích sedláci a vybírali si teď „vhodné“ zboží. Dostal jsem se se svým kolegou do skupiny asi 8 mužů a 11 žen, kteří byli určeni pro vesnici Lhotka, která ležela asi 7 km jihovýchodně od Mělníka, v bezprostřední blízkosti vysílače. Nejdříve nás ubytovali v jednom statku na půdě od sena. První co bylo, tak jsme se omyli pod slabým proudem vody. Přitom jsme teprve zjistili, jak z nás všude čněly kosti. První jídlo, které jsem obdržel, jsem hned vyzvracel a poté celý den ležel. Jenom pozvolna si mohl žaludek navykat malými sousty opět na jídlo.

Protože každou noc chodili Rusové a znásilňovali ženy, byl brzy každý ubytován u toho sedláka, u kterého pracoval. Strava byla dobrá a také si nikdo už nemohl stěžovat na zacházení s námi. Dostal jsem slamník na sýpku a od sedláka pár bot na práci. Domluvil jsem se s mým kolegou, že jednoho dne společně uprchneme. Po dlouhé hodiny jsem ležel v silničním příkopu a za hromadou hnoje a potom jsem přeplazil přes dvůr. Všechno klapalo a vzbudil jsem ho. Protože se mu to ale zdálo příliš nebezpečné, neodvážil se utéci. Dal mi ještě půl kila chleba a poté jsem stejnou cestou opustil namáhavým způsobem dvůr. Ze silničního příkopu jsem si vzal svůj chlebník, který jsem tam nechal, protože mě ztěžoval plížení, dobře jsem v něm uložil chléb, můj jediný proviant, a příkopem jsem opustil vesnici směrem k vysílači Mělník, když se na obzoru už začal vytvářet světlý proužek.

(Svědectví K. F., sepsáno 27. 12. 1946)

(http://nassmer.blogspot.com)