Červen 2009

Finanční a hospodářská krize

Bohumil Řeřicha

Na podzim roku 2006 vznikla ve Švýcarsku Lidová iniciativa proti braní na hůl (Abzockerei). Iniciátory byli malí podnikatelé v čele s Thomasem Minderem.Tehdy byla tato iniciativa zpochybňována, byla ale postavena na správném základě. Hlavní myšlenkou bylo zvláště v posledních letech znepokojení středních a malých podnikatelů nad nekontrolovatelnou explozí odměn špičkovým manažerům. Milionové odměny se staly pro manažery standardem. Nejmenovanému šéfovi jedné švýcarské banky, tehdy (v roce 2006) se zdvojnásobil příjem tak, že na hodinu pobíral 10 000 CHF, což bylo 544krát více než činil minimální výdělek. V Americe vydělávali topmanažéři ještě více, stovky milionů dolarů!

Iniciátoři Lidové iniciativy proti braní na hůl naprosto správně prohlašovali, že to je vzhledem k podnikání doslova krádež, že jejich nenasytnost nezná hranice, a navrhli změnit spolkový ústavní zákon tak, aby soukromí vlastníci, akcionáři mohli hlasovat na generálních shromážděních o výši odměn správních rad, obchodních vedení a poradních orgánů. Nikoliv už kolegové a přátelé by měli určovat jejich příjmy, nýbrž na generálních shromážděních zvolení nezávislí členové tzv. výboru pro určování odměn. Iniciativa navrhuje zákaz tzv. zlatých padáků i prémií při koupi firem. Generální shromáždění má rozhodovat o bonusech putujících i mimo koncern.

Nerovnost v příjmech došla ve Švýcarsku tak daleko, že 3 procenta Švýcarů mají stejné množství majetku jako zbývajících 97 procent! Iniciativa jako by předvídala, co se stane v roce 2008. Nenasytnost a nekompetentnost všech těch různých manažérů, neschopných bankéřů, kteří se neřídili základním heslem, vždy zvažovat odpovědně rizika, ale touhou po zisku, je jednou z příčin současné globální krize. Nekompetentně se chovaly vlády, centrální banky, ratingové agentury a všechny instituce, které mají ve své náplni kontrolovat, analyzovat, případně radit. Najednou představitelé vlád, kteří mají spoluzodpovědnost za současnou situaci volají po zákazu zlatých padáků, banky propouštějí tisíce lidí, krachují podniky, objevují se miliardy na záchranu firem, které špatně hospodařily a daňový poplatník to má vzít na svá bedra. Opět se volá, aby stát zasáhl, když tento nejdříve selhal. Socialisté opět volají po znárodňování a dští oheň a síru na kapitalismus.

Ale tato krize vznikla ne kvůli kapitalismu, nýbrž jemu navzdory. Znepokojující jsou výzvy po národním ekonomickém protekcionismu, což zvláště v Evropě odporuje původním myšlenkám otců zakladatelů Evropské unie.

Zajímavé názory ohledně vzniku krize byly uveřejněny v prosincovém čísle německého magazinu Cicero. Britský expert Dennis Sewell dokazuje, že původci finanční krize jsou „levičáci“. Ne Wall Street, ale Bílý dům za vlády Billa Clintona spustil tuto krizi. Sewel doslova říká, že základní problém nebyl finanční, ale politický. Po mnohé generace odpíraly odpíraly banky nedůvěryhodné kredity zcela konsenkventně. Svoji praxi za vlády Clintona však radikálně změnily a ve velkém stylu začaly půjčovat i zákazníkům, u kterých nebyly předpoklady pro řádné splácení. Co vedlo banky jednat proti svým principům?

Jednoduchá odpověď zní: nenasytnost. Korektní odpověď: banky byly přemluveny, tlačeny a nuceny od politiků z ideologických motivů svá kritéria pro poskytování kreditů změkčit. Hlavní směr Clintonovy stavební politiky bylo poskytnout co nejvíce vlastních bytů barevným obyvatelům (Afroameričanům a Hispáncům). Smyslem bylo snížit počet násilných zločinů, zlepšit školní výsledky mládeže a přivést chudé k pospolitosti. V uskutečnění tohoto snu bránil právě konzervatismus bank. Ředitelka odboru v ministerstvu výstavby pro spravedlivé bydlení a rovnost šancí Roberta Achtenberg přes síť prováděcích výborů vykonávala velký tlak na hypoteční banky tím, že je ony žalovaly za každé podezření diskriminace podle rasy a pohlaví. Hypoteční banky, které jsou zodpovědné za tři čtvrtiny těchto rizikových úvěrů a dává se jim za vinu původ nynější finanční krize, rychle porozuměly, co se od nich žádá. Od poloviny devadesátých let přestaly se svou rigidní kreditní politikou. Začaly nabízet hypoteční smlouvy jen s 3% vkladovou jistotou a nakonec se vzdaly zcela požadavku na počáteční vklad.

Začaly tak nabízely půjčky domácnostem s malými příjmy, především zákazníkům, kteří patřili k etnickým menšinám. Mezi roky 1994 až 1999 vzrostl počet vlastníků domů mezi barevnými a Hispánci o 2 miliony. Banky se pak hodnotily tzv. podle Community Reinvestment Act, kolik že poskytly půjček do městských čtvrtí s malou platební silou obyvatelstva. Na hodnocení CRA byla banka odkázána, když potřebovala úřední povolení k fúzi, expanzi a nebo k otevření pobočky. Špatné hodnocení mohlo mít pro obchodní plány banky katastrofální následky.

Co z toho vzniklo, když se porušila zavedená a prověřená pravidla a když do hry vstoupil politický a ideologický tlak, pociťujeme všichni dnes. Najednou jsou vlády ochotny vydávat hodně peněz na úkor příštích generací. Vydávání peněz, je životním elixírem politiků a současně je to základ jejich moci. Současné i nedávno minulé vlády tedy selhaly.