Červen 2009

Globální transformace lidských práv

Otto Ulč

Vhodnější by asi byl nápis „Příležitost pořádně si odplivnout“. Pospíším si se zdůvodněním, čas kvapí, teď se v Ženevě koná významné zasedání známé jako Durban 2.

Organizace spojených národů je demokratická pouze ve smyslu, že většina jejích členů demokracií pohrdá, pokládá ji za nepraktický, ba přímo podvratný, zlomyslný výtvor západních států, imperialistických vykořisťovatelů. Princip „jeden stát – jeden hlas“ a praxe udělovat funkce a předsednictví takovým koryfejům humanismu jako třeba Libye, Kuba či Súdán zaručovaly předpokládané výsledky – nezájem o počínání genocidálního Pol Pota či multikleptokrata Mobuty. Pominut prezident Beninu (dřívější Dahomey), zavraždivší ministra zahraničních věcí, poněvadž se příliš zajímal o domácí záležitosti, a to v posteli s prezidentovou manželkou. V Rovníkové Guineji (Equatorial Guinea) místního ministra zahraničních věcí kyjem utloukl prezident Francisco Macias Nguema, vládnoucí způsobem, jímž donutil snad třetinu všeho obyvatelstva ze země uprchnout. V Centrální africké republice kanibalismu občas holdující Jean Bedel Bokassa se v roce 1977 z prezidenta povýšil na císaře a náramný obřad s korunovací pozřel pětinu rozpočtu chudičké země. Jako ještě znamenitější lidožrout vynikal vražedný psychopat Idi Amin, který jakožto muslim (v zemi z 95% nemuslimské) se těšil značné podpoře libyjského diktátora Kaddáfího. Taková počínání organizace v Ženevě pomíjela, s plným soustředěním na tři univerzální cíle: Jižní Afriku, USA a Izrael. Po pádu režimu apartheidu satani zbyli dva.

Státy jako Libye, Súdán a Zimbabwe úspěšně zabránily všem pokusům o inspekci stavu věcí na domácí půdě a ženevská organizace se natolik zdiskreditovala, že v roce 2005 Kofi Annan, generální sekretář OSN, přišel s iniciativou pokusit se o reformu. Výsledkem byla reorganizace, nejen se skrovným přejmenováním firmy – že z United Nations Human Rights Commission se stala United Nations Human Rights Council.

Naděje na vylepšení spěšně vyprchaly. O to se postaraly africké státy a Organization of the Islamic Conference – asociace 57 států prosazujících islámskou solidaritu. Na pořadu jednání není například Zimbabwe, někdejší ekonomická pýcha Afriky, nyní tolik zubožená. Nový, lidská práva ochraňující výbor s 47 členy za současného předsednictví libyjského diktátora má jiné priority. Již stvořil osm rezolucí zatracujících Izrael a na další čtyřech s tímže cílem se pilně pracuje.

V roce 2001 se v jihoafrickém Durbanu konala veliká konference o lidských právech, jež vesměs redukovala veškeré nepravosti ve světě na provinilý Izrael, šaráda tak značná, že přiměla Colina Powella, tehdejšího ministra zahraničních věcí, odjet s celou svou delegací. A za tři dny poté došlo k třeskuté události 11. září 2001.

Muslimská vrcholná organizace OEC (Organisation of the Islamic Conference) již v roce 1990 přijala tzv. Cairo Declaration , jejímž účelem bylo prosadit totální změnu definice a smyslu lidských práv: nikoliv již ochrana jedinců před perzekucí, ale ochrana, imunita náboženské víry. Lidská práva podřídit zákonům šárije, pořádně trestat zločíny jako blasphemy („rouhání“) a apostasy („odpadlictví“).

V říjnu 2009 přípravný výbor zveřejnil svůj Draft Outcome Document pro nadcházející celosvětové shromáždění v Ženevě, známé ale jako Durban 2. Jemu svým úsilím přispěly regionální větve organizace. Ta africká zasedala v Nigérii a vyprodukovala tzv. Abuja Declaration, dokument domáhající se zničení sionismu, aniž by se slovem zmínila o genocidálním hororu v Dárfúru, mezikmenových masakrech v Kongu, které si již vyžádaly rekordní, ten naprosto největší počet lidských obětí kdekoliv na světě za posledních pár desetiletí, rovněž ani slovo o hrůzné situaci v Zimbabwe způsobené počínáním Roberta Mugabeho.

Onen Draft Outcome Document prezentoval „islamofobii“ jako novou variantu rasismu. Třeba zmínku, že muslimští teroristé by měli něco společného s terorismem, nutno odmítnout, zakázat jako zločin xenofobie. Jinými slovy, požadavek kriminalizace jakéhokoliv projevu, který by se dal považovat za urážku islámu, a je pak na senzitivitě uražených, aby váhu zločinného prohřešku posoudili. (Třeba případ afghánského studenta, který vznesl dotaz o stavu lidských práv pro ženy a jemu to vyneslo trest smrti, posléze prominutého, takže by měl strávit pouze 20 roků za mřížemi. The Wall Street Journal, 22. 10. 2008.) Poněvadž jednotlivé státy budou otálet se zavedením přísných novot, autoři dokumentu se domáhají příjetí mezinárodních závazných předpisů s příslušnými sankcemi.

Taková nehorázná iniciativa ale není zas tak úplnou novinkou. Máme již precedens v podobě rezoluce Valného shromáždění OSN o combating defamation of religion (boje proti pomluvám náboženství).

Tibetský dalajláma mínil do Ženevy přijet, ale pořadatelé mu údajně záměr zmařili. Dočítám se, že Desmond Tutu protestoval a nezúčastní se. Který ze států bude mít dost integrity, vlastního respektu, tenhle ženevský spektákl ignorovat? Kromě Izraele prozatím vím jen o jednom státu, jenž se nezúčastní: jím je Kanada, zásluhou konzervativního premiéra Stephena Harpera. Prozatím to vypadá, že Francie přítomna bude, stejně tak Španělsko, Belgie, Rakousko, skandinávské země. Češi za stavu současného bezvládí jsou prima z obliga, z nepohodlných střevíců se vyzout, proč by tam posílali nikým nezvoleného statistika.

A Američané? Na rozdíl od Durbanu 1 za Bushe, stanovisko současné administrativy ve Washingtonu není zřetelné. Pokud dojde k rozhodnutí se zúčastnit, tamější agendu nezmění, pouze její odpornou orientaci legitimizují.

Tolik je jisté: ať Američné přijedou nebo nepřijedou, každopádně jako nejštědřejší finanční zdroj OSN budou hradit největší podíl výloh.

(Do Ženevy nakonec nepřijely delegace USA, Austrálie, Nového Zélandu, Německa, Nizozemska, Itálie a Polska, mnohé další včetně české pak jednání opustily již první den během Ahmadínežádova projevu.)