Červen 2009

Medaile a jak je počítat

Otto Ulč

Olympiáda, její perfektní uspořádání s originální choreografií a se závěrečným účtem přesahujícím 40 miliard dolarů, se vládcům náramně povedla, pozvedla prestiž Číny ve světě, jím po přemnoho století tupené, ponižované – v tomto duchu je vychovávána mládež v době, kdy nacionalismus nahradil vize jakéhosi komunismu.

Vládě, která sice teď poskytuje daleko míň sociálních služeb, než je tomu ve většině západních demokracií, se ale za poslední tři desetiletí podařilo z chudoby vyprostit víc než čtvrtinu miliardy svého obyvatelstva. Pew Research Center zveřejnil výsledky důkladného průzkumu 26 zemí (2008 Global Attitudes Survey)o rozsahu podpory veřejnosti vůči svým vládcům a té ze všech zcela nejvyšší (86%) se dostalo autokratům v Číně.

Ti aby si ale poradili s dilematem - konfliktem mezi uzavřeným politickým systémem jedné vládnoucí strany a otevřeným, bujně si počínajícím hospodářským systémem, a to v podmínkách již nikoliv zcela deptané, poslušné společnosti. S internetem je už obeznámeno 150 milionů občanstva produkujícího snad 50 milionů blogů. Mnohé, ale zdaleka ne vše lze kontrolovat, cenzurovat. Není dovoleno domáhat se odstranění monopolu partajního vládnutí, smí se ale kritizovat byrokracie, korupce, takovéto nešvary. (Čímž je ovšem tento vládnoucí monopol ohrožen. U.S. News and World Report, 1. 9. 2008 cituje nejmenovaného stranického předáka, že „Nebojovat proti korupci by zničilo tuto zemi, ale takový boj by zničil stranu.“)

Záležitosti ekologické: ve zkáze ovzduší Čína suverénně vede, mezi 20 nejvíce postiženými městy na světě je 16 jejich. Většina obyvatelstva (700 milionů) má k dispozici pouze kontaminovanou vodu, ve větších městech voda je příliš toxická. Poušť Gobi se rozlézá, a tak přibývá „ekologických uprchlíků“.

Demografie: politika povoleného pouze jednoho dítěte do rodiny sice zabránila populační explozi, ale způsobila jiný notný bolehlav – jednak stárnoucí obyvatelstvo, jež zásluhou zlepšené životní úrovně se dožívá vyššího věku, jednak disproporce mezi pohlavími, mnohamilionové manko chybějících děvčat, k jejichž narození nesmělo dojít.

Nikdo není víc háklivý na ztrátu tváře než právě Číňané. Docílený dojem může mít větší váhu než skutečný výkon. Leckde ve světě ovšem dochází k pokusům přikrášlovat realitu. Příklad takové potěmkiniády na olympiádě: „Ódu na vlast“ oficiálně zpívala devítiletá sličnější Lin Miaoke, jenže skutečný hlas vycházel z hrdélka sedmileté Yang Peiyi, nevybavené perfektním chrupem.

Od zpěvu k sportovním kolbištím , honbě po medailích a patriotickému třeštění. Podílelo se přes 200 států či pseudostátů, z nichž většina odjela s prázdnem. Na stupně vítězů vystoupili, pugét rudých růží a medaili příslušné barvy obdrželi reprezentanti 86 zemí. Mám před sebou tabulku s dosaženými výsledky: nejvíc zlatých medailí (49) získala hostitelka Čína, báječný triumf, nebezpečí ztráty tváře odvráceno.

V tabulce celkového počtu získaný trofejí (zlato, stříbro, bronz) vedou USA (106), následovány Čínou (96), Ruskem (68) a překvapivě pak Velkou Británií (47).

Počtem nejúspěšnější byli sportovci z Evropy (32 států), z Asie (23), o třetí a čtvrté místo se dělila Afrika a Jižní Amerika (11). Zbývaly Karibik (4), Severní Amerika a Oceánie (2), a v oblasti Středního východu (1), zásluhou Bahrainu. Na konci tabulky s jednou bronzovou medailí takto oceněných států bylo osm (Afghánistán, Egypt, Izrael, Maroko, Moldávie, Mauritius, Togo, Venezuela).

Obrovské regionální disproporce, značné pokulhávání Třetího světa, víc či spíše míň se rozvíjejícího. Vynikli pouze běžci na dlouhé tratě z východní Afriky a sprintéři z Jamajky. Početné kolosy odešly zcela s prázdnem: Barma (Myanmar), Kongo – 50 milionů obyvatel, Filipíny – 75 milionů, Bangladéš – 127 milionů, Pákistán – 134 milionů (odhady 1999).

Dosažená úroveň vývoje versus počet obyvatelstva, hodnocení podle surrealistického principu rovnosti hlasů ve Valném shromáždění v OSN, kde trpaslík měří stejně jako obr? Na olympiádě se takto například střetla republička Nauru, s počtem necelých deseti tisíc obyvatel, s Indií s víc než jednou miliardou obyvatel.

Porovnejme ty dva nejpočetnější, víc než miliardové giganty – Čínu a Indii. 96 medailí oproti jedné jediné, kterou získal Ind Bindra ve střelbě vzduchovkou na vzdálenost 10 metrů – první zlaté ocenění od dob moderní olympiády v roce 1896.

Víc smysluplné by bylo hodnocení proporcionální, per capita. Charles Gati, americký politolog maďarského původu, můj někdejší spolužák na Kolumbijské univerzitě, před lety napsal tuze vtipný text, k mému úžasu uveřejněný v solidní, té nejprestižnšjší publikaci APSR (American Political Science Review). Gati tam statisticky dokazoval naprostou globální sportovní superioritu Mongolska. Na nějaké té tehdejší olympiádě získalo čtyři zlaté medaile (jeho zápasníci či vzpěrači, už jen matně si vzpomínám), toť v pouze dvoumilionovém národě. Vyrovnat se takovému výkonu by Češi museli z Číny přivézt zlatých medailí dvacet. Početně nepozoruhodné a druhou světovou válkou důkladně zdecimované Maďarsko přivezlo z Londýna v roce 1948 rekordní množství trofejí. Po zřízení Dederonie, prvního německého státu dělníků a rolníků, stát tuze se snažil získat mezinárodní prestiž herkulesovskými sportovními výkony vědecky a neeticky vytvářených šampionů.

Při udělení Číně prestižní právo uspořádat olympiádu, nemálo hlasů se ozvalo připomenutím precedentu z Berlína 1936. Mezinárodní olympijský komitét obhajoval své rozhodnutí s poukazem na pokračující blahodárný vývoj k čínské demokratizaci. Strana a vláda přislíbila dobrou vůli, zavedení nových svobod, a pustila se do práce s vervou buldozeru. Vymýtila usedlosti, ulice nevhodného vzhledu (aniž se postarala o náhradní ubytování), zabránila předpokládaným teroristickým inciativám Ujgurů ze vzdálené severozápadní provincie, demonstrantům v kauze Tibetu. Opatření tak radikální, že zájemci o olympijskou podívanou se nemohli zúčastnit a mnohdy stadiony zůstaly poloprázdné. Vláda vyhověla zahraničnímu tlaku a rezervovala tři parky - nikoliv v centru metropole – jako místo, kde legálně demonstrovat a zaprotestovat si v té či oné kauze.

Prohlížím si záběr jedné ze tří určených oáz, jménem Purpurový bambusový park. (NYT, 24. 8. 2008). Nikde ani jeden jediný demonstrant. Stejné ticho i na ostatních dvou adresách. Načež se dočítáme o speciálně čínském přizpůsobování zahraničním požadavkům: Občanka Zhang Wei, jíž úřady ilegálně zbourali její dům, si zažádala o povolení projevit nelibost, jenže tato snaha ji promptně dostala za mříže údajným spácháním přečinu „ohrožení společenského pořádku“. Vzdor takovým praktikám nejeden odvážlivec, často i ze vzdálené provincie, přijel do hlavního města prezentovat své příkoří: nic kloudného nepořídili, ale aspoň se svět dozvěděl například o trápení farmáře Gao Chuancai z provincie Heilongjiang, který marně protestoval proti korupci ve vesnici Xingyi nedaleko Harbinu, což už vedlo k jeho mnohonásobnému uvěznění a zmlácení. Emmanuelle Moreau, mluvčí olympijského výboru, odmítla odpovědět na otázku, zda Čína dodržela své sliby tolerance.

Zlatou či jakoukoliv jinou medaili ve vrhu, běhu, skoku směrem k demokratické toleranci vláda dosud nezíská. Optimisté ale upozorňují, že ledacos se přece jen mění, občané již nejsou svázáni příkazy, mohou dokonce i cestovat, k internetu se dostat – prozatím s tím dopadem, že Čína vězní víc uživatelů internetu než kterýkoliv jiný stát. Je to onen cat-and-mouse game, hra kočky, myši pronásledující, jenže s nadějí, že myši přece jen zvítězí.

Číňané při řešení budoucnosti Hongkongu přišli s formulí „jeden stát – dva systémy“. Významný publicista Thomas J. Friedman v eseji Melting Pot Meets Great Wall (Tavící hrnec se potká s Velkou zdí) porovnává čínský systém soustředěné, koncentrované moci s americkým systémem rozmanitosti (diversity). Procházel se olympijskou vesnicí a tam potkával atlety – Číňané vypadali čínsky, Rusové vypadali rusky, Afričané africky. A Američané jako ti všichni dohromady. Jejich 33 reprezentantů se narodilo někde jinde, čtyři takoví Američané jsou rození Číňané. Lopez Lomong, který při zahájení nesl americkou vlajku, je súdánský uprchlík.

Mezinárodní olympijský komitét se zřejmě bude zabývat otázkou dosaženého věku vítězných čínských gymnastek, zda dosáhly vyžadovaných šestnáct roků. Některé vypadaly na daleko míň. Ale i kdyby došlo k odnětí medailí, Čína jich bude stále mít rekordní množství, bez ztráty tváře.

Jak dlouho ale ještě vydrží modrá obloha v Beijingu, již jsem tam nikdy nezažil a domorodci, teď po olympijském konci, realisticky předvídají její konec?