Červen 2009

Náhlý mediální zájem o počínání pirátů

Otto Ulč

Verbální inflace, terminologická rozplizlost, učinily z neurvalých řidičů piráty silnic, z Viktora Koženého, někdejší kuponové hvězdy a tenisového partnera pana prezidenta, se stal pirát z bahamských ostrovů. Neoprávněné kopírování knih, hudebních záznamů v jakékoliv formě, imitace zboží, od náramkových hodinek po podprsenky s falešnou cedulkou světových domů módy, je rovněž takto charakterizováno. Podle klasické definice, pirátství je však pouze „násilný akt v mezinárodních vodách soukromým plavidlem proti jinému plavidlu za účelem lupu (animus furandi)“. Pirátství jako zcela první bylo prohlášeno za mezinárodní zločin (druhým pak bylo otrokářství), jeho provozovatelé se stali „vyvrheli, psanci lidstva“ a kterákoli země je mohla pravomocně soudit. I Mongolsko, Nepál, Česká republika, všechny suchozemské státy.

Vůbec se nejedná o činnost na vymření, o níž se lze pouze dočíst v ohmataných dobrodružných knížkách dávného data. Piráti nebrázdí vody ve škunerech, kde by na stěžni plápolal černý prápor s lebkou a zkříženými hnáty. Zmodernizovali se, jsou vybaveni automatickými zbraněmi, minomety, i protipancéřovými kanony. Často mají lepší radary a víc koňských sil pod palubou než jejich pronásledovatelé.

Za pobytu na Filipínách a v Malajsii jsem se nejednou dočítal o pirátských přepadech s lupem a vražděním. Že třeba došlo k přepadení vesnice a likvidaci obyvatelstva; že konkurenční korzáři se nepohodli o rozdělení výkupného od rybářů a uspořádali v malacké úžině mezi Indonézií a Singapurem pořádnou bitvu. Zprávy to byly objektivní, nekomentované, bez mravního rozhořčení – tak jako se píše o tajfúnech, sopečném výbuchu a jiných přírodních katastrofách.

Piráti značně zamořili vody v jihovýchodní Asii. Mnohé rejdařské společnosti se oněm oblastem vyhýbají velkou oklikou. Jachtám na trase Hongkong – Bali se nedoporučuje plout celebeským mořem. Celebes (Sulawesi), moře Sulu a thajský záliv jsou patrně ty nejnebezpečnější. Jen na západním pobřeží Thajska dojde ročně k dvěma stům pirátských přepadení – těch hlášených. Otázkou zůstává počet neoznámených činů, kdy často není kdo by přežil a hlásil.

Proč zrovna tam? Důvodů popularity je několik. Jednak je to věc tradice, živnost dědičná. Otec i děd se jí věnovali a proto syn nezklame a bude pokračovat. Generace si um předávají. Na zvýšení hrdlořezné činnosti se podílejí i politicko-ekonomické faktory. Američané zanechali ve Vietnamu hory zbraní a ty jsou snadno k mání. Piráti nesahají po malorážkách. Například se jim podařilo proděravět a málem zajmout transoceánskou loď Rio Colorad o výtlaku téměř pěti tisíc tun. Připočtěme inflaci – celosvětový fenomén. Ceny ryb rovněž značně vzrostly a leckdo si spočítal, že je lacinější ryby krást než se plahočit se sítěmi, napichovat ponravy a čekat na Neptunovu přízeň.

V thajském zálivu na prostoře 18.000 čtverečních mil se snaží živobytí uhájit 200.000 rybářů za podmínek rostoucích nákladů (zejména ceny pohonných hmot) a klesajících úlovků. Načež se zásluhou politických vývinů ve Vietnamu nabízel náhradní úlovek – uprchlíci od budování socialismu. Tak započala nová krutá kapitola moderního pirátství, o němž se ve světě občas napsalo pár řádek.

V roce 1989, zrovna v době, kdy Milouš Zlatoústý obohacoval stranické kádry svými rozumy v Červeném Hrádku u mé rodné Plzně, jsem se s rodinou potuloval podél břehů onoho zálivu, konečné stanice vietnamských ubožáků. Od domorodce jsem se dozvěděl, že předchozího dne padesát jich dorazilo na lodičce hned tam pár kroků od nás. Šli jsme si ji prohlédnout: bárka deset metrů dlouhá, pod stříškou míst tak pro pět pasažérů. Kolik dní se asi plahočili, čím se živili? Postřehl jsem pár zrníček rýže na prosakujícím dnu. Kde jsou teď ti přeživší? Támhle v dáli v lágru, kde blikala světélka mezi strážními věžemi. A že zítra je všechny odvezou do velkého koncentráku na ostrově Bidong.

Nikdo je nechce a od břehu se je snaží odstrkávat. Nikdo se rovněž do té doby nezajímal o počínání pirátů. Zatím co obětí přibývalo do tisíců, neslyšel jsem, že by někdo z lupičů a vrahů se byl dostal za mříže.

Aspoň polovina těchto tzv. boat people jich cestou zahyne jako oběti živlů přírodních a lidských či spíš nelidských. Několik těch přeživších, včetně dívky teď studující na naší univerzitě, jsem vyzpovídal a vždy slyšel totéž: Piráti šli hlavně po zlatě, prsten ušmikli i s prstem, náhrdelník získán i s uříznutím hrdla. A pak se hodovalo. Děti musely přihlížet znásilňování svých matek nebo i vlastnímu znásilňování. Nebo se lupič cítil na měkko, děcku dal cukroví, ale zato odhodil tatínka mezi žraloky. „Krutost, brutalita, je nepředstavitelná,“ charakterizoval Paul Hartling, komisař pro uprchlíky při OSN.

Posléze, pod tlakem Washingtonu, vláda v Bangkoku se přece jen pohnula k akci, čímž špatná situace se ještě zhoršila. Jak to? Takto: dřív piráti loupili, znásilňovali, sem tam někoho odpravili, s vědomím, že jim nic nehrozí. Teď za nových podmínek možného trestního postihu musejí být opatrnější, tedy i krutější, aby nikde nepřežil ani jeden svědek.

Týden před naším příjezdem došlo k zveřejnění takového incidentu. Bárku se 130 uprchlíky zastavily dvě thajské rybářské lodě. Následoval lup, znásilňování a likvidace svědků jak na palubě, tak těch, kteří skočili do vln. Třiadvacetiletý Pham Ngoc Minh Hung ale přežil, držel se bobtnajících mrtvol, s tímto apokalyptickým vorem plul, až ho zachránila jiná uprchlická loď. S tou se dostal do bezpečí a s jeho svědectvím se podařilo identifikovat pirátská plavidla. Jejich domovským přístavem byla Songkhla, naše dočasná adresa. Některé již pochytali, jiné nikoliv.

Teď my tam po břehu bloumáme, na paluby koukáme a občas nám z nich někdo přátelsky zamával. Vánkem se neslo cinkání zvonečků. Hle, průvod mnichů v šafránových róbách, na brabenečka by nešlápli, však tohle je svět něžných buddhistů. Náš kluk oznámil, že se mu z toho chce zvracet. Otrlý otec doporučil, ať jen si zvyká, takový že je život.

K úhoně lze přijít i v jiných končinách. Vlastníte-li jachtu v Kalifornii či pozve-li vás vlastník na výlet Pacifikem směrem ke Kolumbii, třeba to nebude expedice příliš pacifická. To je též mínění pojišťovacích společností, jež vypovídají pojistky pošetilců, odváživších se do tak problematických vod.

Na atlantské straně Ameriky je ještě živěji. Karibské moře se stalo pilným přepravištěm drog – marihuany v hodnotě přemnoha miliard dolarů ročně a kokainu v hodnotě ještě větší. Vládní pobřežní lodě pochytají jen deset procent tohoto zboží. Populární turistickou oblast brázdí tisíce soukromých lodí a lodiček a je téměř na denním pořádku, že dojde k přepadení a zabití posádky. Oběti letí přes palubu a jachta, nikým nepodezíraná, se vydá za dalším výnosným obchodem.

V roce 1982 došlo ke krádeži 23.761 lodí čili téměř tři za každou hodinu v roce. Rostoucí trend pokračuje. Po datech čerstvějšího data jsem raději nepídil.

Když dojde k přepadu v pobřežních vodách nebo v přístavu, pirátství zůstává pirátsvím, ale už to není mezinárodní zločin, s nímž bychom mohli obtěžovat prokurátora ve Vsetíně. Je to jen porušení místního zákona a případem se budou – či aspoň by se měly – zabývat místní orgány jako v případě každého jiného lupiče, suchozemského či sladkovodního. K incidentům tohoto druhu často dochází v manilském zálivu. Zdaleka nejznamenitějším šampionem pobřežního pirátství je Nigérie, nejpočetnější africká země, nasáklá ropou, a lodi se do jejích přístavů (Lagos, Port Harcourt, Calabar) jen hrnou.

Vlastně hrnout se moc nelze, zásluhou neschopnosti, tolik smutně typické pro většinu zemí Třetího světa. Lodě musejí někdy čekat na odbavení i dlouhé měsíce, než na ně přijde řada a přístav jejich zboží zvládne. Nabízí se tak vynikající příležitost pro piráty, dostavivší se na rychlých člunech, jimiž pak zmizí v labyrintech lagun k nenalezení. Pokud se kdy někdo obtěžuje je hledat.

Pirátská tlupa se dostala na palubu dánské lodi, loď zběsile hodinu a půl troubila o pomoc, střílela poplašné rakety, aniž ale získala pozornost přístavní policie. „Co není přibité, všechno zmizí,“ zhodnotil německý kapitán. V tomto dánském případě piráti mínili odnést i dvacetiletou plavovlasou kuchařku.

Pojišťovny zvyšují své sazby, lodní společnosti lamentují, vlády postižených rejdařů protestují, posádky hrozí vzpourami, že tam už nikdy nepoplují, a vládnoucí nigerští potentáti krčí rameny a odvolávají se na potíže růstu. Policie s piráty spíš spolupracuje než nespolupracuje. Jde o výtečně zorganizovaný byznys. Za pár hodin je uloupené zboží už k mání v ulicích Lagosu. Tunely prý od břehu vedou přímo do městských skladišť. Občas s piráty spolupracují i posádky postižených lodí, jak se například stalo ghanské lodi, z níž zmizelo osm tisíc beden německého piva.

Na soumrak se nečeká, i ve dne dochází k přepadu lodí všech vlajek – až na jednu: tu ruskou a dříve sovětskou se srpem a kladivem. Někdejší molodci si v místních pirátských kruzích získali zasloužený respekt. Loupežníci se jednou totiž šeredně spletli: vyšplhali se na palubu a matrosové byli připraveni. Netroubili o pomoc, ale pořádně zmáčkli samopaly a vetřelce proměnili v mrtvá řešeta. Laskavost se věru nevyplácí. Od oněch původních zkušeností však došlo k důkladným změnám.

Pirátství získává, místo aby ztrácelo na své popularitě. Tomuto druhu lupičství se tradičně znamenitě vedlo ve vodách v blízkosti jihoamerických břehů, zejména Kolumbie, a rovněž v malacké úžině u Malajsie a Singapuru, s velkým provozem mezi Indickým do Pacifickým oceánem. Spěchám s vysvětlením, že s úžinou s tak ponurou reputací nemají slovenské Malacky nic společného. Poslední dobou se pirátské činnosti znamenitě daří v Indickém oceánu zásluhou loupežníků ze Somálska, jednoho z tzv. failed states - států veskrze nefunkčních.

Před rokem jsem plul směrem k japonskému přístavu Kobe, viditelnost v podobě poněkud řídké hrachové polévky, vítr pílil rychlostí 20 uzlů a kolem se dmuly až čtyřmetrové vlny. Tam osm hodin ráno, v New Yorku sedm večer, v Praze půlnoc.

Důstojnice vyšší hodnosti, na nejlepší cestě to dotáhnout na kapitána či kapitánku, nám pasažérům na lodi v japonských, piráty neohrožených vodách poskytla informace: flotila naší Holland America Line byla vybavena vodními děly (water cannons) a vysokofrekvenčním, ušní bubínky drásajícím varováním (high pitch warning) v pěti jazycích. Jiné zbraně nemáme, jsme rychlí, schopni docílit tempa 22 uzlů, bylo-li by třeba. Beztoho velmi obtížně by se pirátům lezlo na takového obra.

„Dal bych dal přednost pořádným kanonům“, kdosi poznamenal s logickým, přesvědčivým zdůvodněním, že z humanitárních důvodů, se snahou prokázat nezištnou službu lidstvu, rozstřílením pirátů by se posloužilo těm menším a pomalejším lodím.

Univerzální závazný princip mezinárodního práva zatracuje piráty jako vyvrhele, psance lidstva, a opravňuje kdekoliv jakýmkoliv státem je odsoudit k smrti, spolehlivě ukončit jejich hanebnou kariéru. Zřetelně blahodárný by to byl precedent, jenž se ale netěší přízni rozhodujících činitelů. Proč tedy tolik ohledů cavyků, racionalizací?

Rejdaři, provozovatelé ohrožené dopravy, odmítají řešení ozbrojením posádek. Že mužstvo není tak trénované, neopatrná střelba by mohla způsobit požár k neuhašení, vzrostly by výlohy s pojištěním. Že ozbrojené lodi by mohl být odepřen přístup do toho kterého přístavu. Další námitka, hodně chamberlainovská: bránit se násilím, s použitím zbraní, by piráty ponouklo k použití většího násilí než je zpravidla jejich zvykem, a tak místo žádoucího vyřešení by se konflikt víc zkomplikoval. S použitím takové logiky by se ovšem zaručila kapitulace vůči jakémukoliv agresorovi.

Nuže, zde jsou odpovědi: mužstvo lze vytrénovat, nebo ho nezásobovat bambitkami a na palubě usadit pár střelců profesionálů, kteří se stoprocentně postarají, aby se ani jeden vetřelec na palubu nevyšplhal. K odpovědí na obavy o zvýšení pojistného lze přece namítnout, že by zásluhou bezpečnostních opatření mělo spíš dojít k snížení pojistky, tak jako kdekoliv v domácnosti, kde se nainstaluje novinka proti vloupání, proti požáru. Obtížná by také byla představa, jak zbloudilá kule by mohla způsobit vzplanutí kovového kontejneru.

Než ale taková protiopatření, rejdaři dávají přednost bezkonfliktní platbě výkupného. Milionový obnos si pak odečtou z daní jako legitimní provozní výdaj.

Vítaná pak byla zpráva, doufejme že pravdivá, že Washington už nebude poskytovat byznys námořním přepravcům, kteří by pirátům výkupné platili.

V týdnu, kdy došlo k zajetí Američana Richarda Phillipse, kapitána lodi Maersk Alabama, na cestě s darovanými zásobami do keňského přístavu Mombasa, piráti se zmocnili čtyř lodí. Tedy obden jedna loď lapena, země její vlajky potupena. Úspěšně si počínající zločinci na kocábce, kolem nich plovoucí obři potupených států, jež si většinou netroufnou stisknout kohoutek, zahájit palbu a smést lupiče do hlubin. Šéf pirátů Abdi Garad v somálském přístavu Eyl, v interview s Agence France-Presse, prohlásil (Financial Times, 14. 4. 2009 : 4), že Američané, poté, co si troufli zachránit svého kapitána a úspěšně zlikvidovat únosce, teď aby se třásli v očekávání spravedlivé odplaty. Nehorázná, groteskně surrealistická disproporce, jíž se vlastně nikdo ani příliš nediví.

Se surrealismem pokračujme: třem ostrostřelcům elitní jednotky SEAL se na hodně kymácejícím moři podařilo náramně se do pirátů strefit, že z nich byly instantní mrtvoly. Načež přispěchal pověřený mluvčí s jakoby omluvným vysvětlením o nutnosti brilantního zásahu, poněvadž jeden s loupežníků již mířil na uneseného kapitána. Takže kdyby nebyl mířil, ke střelbě by nebylo došlo. A poté, co k ní došlo, vůbec se nebudu divit, že přistoupí politicky korektní multikulturalisté s žalobou proti brutálnímu zásahu a příslušnou právní asistenci poskytne American Civil Liberties Union, vlivná, odporně si počínající organizace.

S tímto souvisejícím tématem se přesuňme na souš. Napřed do Afghánistánu, k tam pobíhající podivné až nekonečné válce. Již sto roků závazná pravidla (The Hague, 1907) vyžadují, že k nároku na přiznání statusu POW (prisoner of war) osoba musí mít na sobě uniformu, označení hodnosti a příslušnosti k organizované jednotce a musí nosit zbraň otevřeně. V tomto případě šaty vskutku dělají člověka a rozhodnou jeho osud. Výhoda anonymity v převlečení pastevce, který se může dobře strefit do nepřátelského vojáka v uniformě, ovšem kompenzuje nevýhoda, že v případě odhalení ho čeká – či měl by se dočkat – kulky a odstřelení.

Porovnejme však s realitou současné doby (Time, 20. 4. 2009 : 28): podezřelý civilista, u něho povstalecká propaganda, vlajka Talibanu, a na rameni měl modřiny, které afghánští vojáci rozpoznali jako stopu po nošení zbraně AK-47. „Dotyčný tvrdil, že je negramotný ovčák, ačkoliv měl u sebe důkladně popsaný zápisník. Tvrdil, že nikdy nebyl v Pákistánu, ačkoliv jeho mobilní telefon obsahoval spoustu pákistánských čísel. S největší pravděpodobností to ovšem byl nepřátelský povstalec. Američtí vojáci mu ale dovolili odejít. ‚My přece nemůžeme pohnat před soud někoho, poněvadž měl na rameni modřinu,“ zdůvodnili. „My musíme dodržovat zákony.“ A s takovým sebevražedným uvažováním by chtěli válku vyhrát.

Do třetice všeho podivného se teď z bojiště přesuneme sem do domácího amerického prostředí a sice do Binghamtonu, mé permanentní adrese v městě v západním části státu New Yorku, jež se nedávno dostalo do světového povědomí zásluhou značného masakru – snad víc než patnáct minut warholovské slávy. O ní se v pátek 4. dubna 2009 postaral Jiverly A. Wong, vietnamský imigrant čínského etnického původu. A čtveřice občanů České republiky na zážitek do své smrti nezapomenou. Mohlo k ní totiž dojít právě v onen pátek.

Tento Wong se ve věku 22 roků dostal do Ameriky v roce 1990: syn důstojníka poražené jihovietnamské armády. Rodina se usadila zde v Binghamtonu, otec se angažoval v užitečných aktivitách, vypomáhal novým přistěhovalcům. Jenže tento jeho nejstarší syn se nepovedl, za téměř dvě desetiletí se anglicky nenaučil – což mu ale nezabránilo získat americké občanství - odjel do Kalifornie, pak se vrátil, oženil se, pak se rozvedl. Jedinou vášní mu zůstaly střelné zbraně, oprávněně držené. Tak mu vyhověl stát New York, vzdor všelijakým prohřeškům a konfliktům s policií.

Frustrován, v zaměstnání posmíván kvůli své jazykové neschopnosti, v onen osudný pátek došel do budovy American Civic Association, užitečné organizace dobrovolníků, poskytujících pomoc v orientaci novým příchozím: otázky imigrační, naturalizace, jazyková výuka, též pořádání etnických dnů s příslušným kulinárním doprovodem (například české „kolache“). Několik roků jsem tam sloužil jako člen dozorčího výboru – jakéhosi formálního politbyra. Po složení funkce, jíž jsem se milerád zbavil, občas jsem do této ACA budovy docházel, zejména se seznamovat s novinkami v imigrační agendě. Její předpisy procházejí téměř ustavičnými změnami, občas někdo mě žádá o radu, s odpovědí váhám a tak se jdu raději přeptat k odborníkům, aby zalistovali ve fasciklech mamutího rozsahu.

Nyní k té našinecké čtveřici: Jeden náš student, pracující na získání doktorátu v náročném oboru mimo horizont mého chápání, doprovázel svou manželku na výuku angličtiny a ta sebou vzala dvě své sestry, zrovna na návštěvě z ČR. Posadili se do učebny, za dveřmi došlo ke střelbě, někteří zpanikaření žáci vyběhli ven a tam je maniak zkosil. Naše čtveřice, spolu s učitelem, zůstala na místě, ukryla se a přežila. Takto ve zkratce jsem se dozvěděl.

Celkem třináct zabitých a další počet zraněných. Střílející frustrát Wong si vpálil kuli a stal se čtrnáctou mrtvolou.

Co tohle by ale mělo mít společného s pirátstvím? Přece jen má: motiv oné moral equivalence, že všichni jsme vlastně jak provinilí, tak omluvitelní, jsme obětmi (nation of victims), a proto se do pirátů nemá střílet, teroristy dlužno propouštět, i takové Wongy chápat. Tak to dokázal binghamtonský starosta Matthew T. Ryan, jehož osobně neznám a po seznámení neprahnu. Při vzpomínkové slavnosti k památce třinácti obětí totiž zasadil čtrnáct květin. Tu čtrnáctou pro vraha. Postoj tolik pokrokový ocenili velebníčci několika církví.

Snad ještě není vše ztraceno. Kdosi anonymní, jinak uvažující, onen extra stvol vyrval.