Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červen 2009


Zážitky z povstalecké Prahy

Od listopadu 1944 jsem ležel jako zraněný poručík s rozdrceným levým předloktím v Lazaretu VII v Praze na Malé straně (bývalý Tyršův dům). V dubnu 1945 jsem už směl mít vycházky, přičemž jsem měl ruku v obvaze. V Praze tehdy panoval naprostý klid. Při mých vycházkách jsem se cítil naprosto bezpečně, Češi se všude tvářili přátelsky a vycházeli mi vstříc.

4. května 1945 panoval dokonalý klid a také státním ministrem Frankem nařízené třídenní vyvěšování smutečních praporů po smrti Hitlera se všude provádělo bez incidentů. Člověk by si nikdy nemyslel nebo očekával, že Čechy, kteří se po celou válku ani jednou neodvážili k nejmenšímu otevřenému odporu proti německé ozbrojené moci, popadne po kapitulaci bezpříkladný paroxysmus ukrutností oproti bezbranným lidem a nezastaví se přitom ani před zraněnými vojáky, ženami, dětmi a bezmocnými lidmi. Následně vylíčím v hlavních bodech mé vlastní zážitky a pozorování:

Ve večerních hodinách dne 4. května začali Češi v Praze odmontovávat německé cedule a nápisy a začali odmítat odpovídat na otázky položené v němčině. Policie se přitom vesměs chovala pasivně. Ráno 5. května byl naprostý klid, takže jsem nepovažoval za nebezpečné vydat se z našeho bytu, kde jsem se kvůli přeplnění lazaretu nacházel v domácí péči, do lazaretu za účelem výměny obvazu na ruce. Kolem 11 hodiny byl z ulice slyšet hlasitý křik, najednou byly všechny domy všude vyzdobeny českými vlajkami, lidé se navzájem objímali a mávali českými praporky nebo květinami. Opustil jsem lazaret s rukou obvázanou v pásce, protlačil jsem se hloučky lidí, nastoupil do přijíždějící tramvaje a jel přes město směrem domů. Kromě několika nadávek a proklínání proti mé osobě jsem ale nezažil žádné nepřátelské chování. Jak jsem se později dozvěděl, byly zrovna v těch momentech v nádražním areálu Bubenečského nádraží rozdělovány zbraně mezi Čechy a byl odtud odstřelován jeden tam stojící německý nemocenský vlak. Mezitím se Češi zmocnili též pražského městského vysílače a vyzívali obyvatelstvo v neustálých provoláních k povstání. Přitom neustále opakovali štvavé „Smrt Němcům!“.

Po mém návratu jsem z okna bytu mých rodičů postřehl zkrvaveného německého vojáka v nádražním areálu, který tam ležel na horkém slunku a byl brutálně týrán a hlídán jedním českým povstalcem. Převlékl jsem se předtím do civilu a vydával se za univerzitního profesora. Obyvatelům domu nikdo neubližoval a kromě nalezených malých zbraní a cigaret jim nebylo nic vzato. Následující noc a následující neděle 6. května, nepřinesly žádné zvláštní události, kromě krátkého stáhnutí ke stavbě barikády a rozkazu k opuštění bytu a vyhledání protileteckého krytu. Teprve potom v pozdních večerních hodinách 6. května přišlo několik mužů a křičelo: „Všichni muži okamžitě půjdou s námi!“. Má matka, která se ke mně tiskla jako jedinému rodinnému příslušníku, který u ní setrvával, a jež chtěla jít se mnou, byla ode mne odtržena a odstrčena zpět. Musel jsem pak bez rozloučení jít a mou matku jsem směl poté spatřit až po dvou letech. Byli jsme dopraveni do Kina Oko (Orion) a tam zamčeni společně s muži, ženami a dětmi z jiných uličních bloků. Zpočátku nebylo zacházení špatné, stráže se o nás moc nestaraly, dostali jsme k jídlu trochu chleba a polévky.

8. květen nám přinesl naději na brzké vysvobození, neboť stálá střelba v naší blízkosti neustále zesilovala a u stráží se projevovala rostoucí nervozita a strach. Někteří z Čechů dokonce začali mluvit s Němci a nechali se jimi ujišťovat, že jim vlastně nijak neublížili, aby s nimi němečtí vojáci, kteří se mezitím prodrali do bezprostřední blízkosti, zacházeli také shovívavě. Avšak nastala náhle noc, aniž se na naší situaci něco změnilo, ona noc, která přinesla konec války a tím také konec bojů o Prahu, příchod prvních Rusů a také počátek vraždění a mučení.

V poledních hodinách 9. května vtrhli do kinosálu hulákající ozbrojení chlápci s rudými páskami kolem ruky a údery pažeb a kopanci nás donutili vytvořit skupiny po 10-15 mužích (později přibyly i ženy) a hnali nás ven odklízet barikády. Stál jsem společně s několika Rakušany a na každého jsem volal, že jsme Rakušané. Ale ani to moc nepomohlo. Přesto jsme byli společně vyhnáni ven. „Hlídka“ nám ale řekla, že bude brát ohled na to, že jsme Rakušané. S rukama vzhůru se v poloběhu šlo dál ulicemi. Schytali jsme první údery od shromážděných lidí. O několik bloků dál stála velká barikáda, kterou jsme měli odklidit. Byla asi 2,5-3 m vysoká a sestávala hlavně z nahromaděných velkých dlažebních kostek s železnými tyčemi a ostnatým drátem. Postupně jsme barikádu odklidili a upravovali dlažbu.

Mezitím se nashromáždila velká skupina diváků, na zádech nám byly vápnem čmárány hákové kříže a na čelo horkým térem také, částečně z nás byly vysvlečeny boty a část ošacení. Celé odpoledne jsem mohl pracovat pouze pravou rukou, protože jsem přece před několika málo týdny dostal na pravou ruku sádru, velká rána ještě nebyla úplně zahojena a hnisala. Skutečnost, že jsem stále každému poukazoval na to, že jsem Rakušan a že ovládám český jazyk, mě uchránila před četným umlácením lidí v průběhu tohoto dne.

Když kolem jela ruská auta, museli jsme je zdravit v kleče a v poklonu až na zem. Pot a krev lepily na naší kůži, jazyk byl sotva schopen vypustit nějaká slova, protože slunko z nebe pražilo a nebyla možnost se narovnat nebo si odpočinout a napít se vody. Přitom jsme byli stále pobízeni bitím a kopáním. K večeru jsme byli s naší prací hotovi. Zpátky se „šlo“ poloběhem střídavě s leháním na zem a skákáním v hlubokém dřepu. Cestou jsem od jedné české ženy dostal do zraněné ruky tak prudkou ránu tyčkou z plotu, že mi tím byla ruka znehybněna. Zpátky se vrátila jenom část vyzvednutého „pracovního komanda“. Většina lidí měla na sobě rány, ženy měly hlavy vystříhané dohola.

Vytouženého klidu jsme se ale nedočkali ani v noci. Rusové a Češi si chodili vybírat německé ženy a dívky, z předsálí byly slyšet zoufalé výkřiky. Muži, kteří chtěli své ženy chránit, byli zbiti; děti, které se pevně držely svých matek, brali tito muži s sebou a nechali je na zneuctívání koukat. Moje bývalá učitelka tance při znásilňování zešílela. Větší množství lidí zoufalo a pokoušelo se vzít si život otevřením žil, oběšením anebo skokem z balkonu kina. Já sám jsem chránil jednu 16letou dívku, tím že jsem ji uschoval pod zaklaplými sedadly, na které jsem se položil.

Pod hrozbou smrti nám byly v následujících dnech odebrány veškeré věci počínaje kapesními nožíky a hřebeny a pilníky na nehty konče (nejprve samozřejmě peníze). Každý den byli muži a ženy vyzvedáváni k různým pracím a často se vracela zpátky pouze malá část lidí. Takto se po 14 dnech přiblížily svatodušní svátky. Jak jsem se později dozvěděl od mého spoluvězně Dr. Küttnera z Halberstadtu, bylo v tento den několik Němců v centru města na Hybernském náměstí umučeno k smrti. Do smrtelných výkřiků se tehdy vmíchával slavnostní zvuk varhan z blízkého kostela, kde se tentýž lid „vroucně“ modlil k Bohu lásky mezi bližními a slitování.

Člověk sám nemohl dělat víc, než se podřídit vůli Boha a strpět to s nejvyšším ovládáním sama sebe, pokud se sám nechtěl vrhnout do nejtrýznivější smrti. Často jsem přemýšlel o tom, odkud tak najednou přišla tato propastně hluboká nenávist tohoto národa. Přestál přece celou válku jako sotva jiný národ v Evropě. Němci se k Čechům chovali jako k rovnoprávnému národu, Češi na tom byli z hlediska stravování kolikrát lépe než mnozí Němci. Člověk seděl v železnici, v kině nebo v kavárně vedle Čecha – nebylo žádného rozdílu, pouze toho, že Češi nemuseli narukovat a oplakávat žádné padlé.

V týdnu po svatodušních svátcích jsme byli všichni vyhnáni z kina do bývalé Scharnhorstovy školy v Praze-Dejvicích. Na vstupní bráně se nám vstříc už slibně tkvěl nápis „Koncentrační tábor“. A také se tam snažili pokud možno přetroufnout všechno, co o koncentračních táborech slyšeli. Leželi jsme tam v prázdných školních třídách na podlaze. K dispozici nebylo mýdlo na mytí, zato ale 25 ran výpraskem za jednu naleznutou blechu, jak bylo na chodbě napsáno jako varování.

Každý den při nástupu se střílelo a mlátilo. Když někdo padl s postřeleným břichem na zem, musel jeho soused zůstat stát vedle něho bez pohybu. Mrtvoly ležely několik dní ve dvoře, dřív než je někdo někde nouzově zahrabal. Malé děti a staří lidé umírali, protože strava byla špatná a dávky směšně malé.

Těšilo mne, když jednoho dne začalo odtransportování na zemědělské práce a bylo mi po mém poukázání na to, že jsem zraněný důstojník, řečeno, že půjdu do lágru pro válečné zajatce. Přitom na mě ovšem hulákal velitel lágru, jeden štábní kapitán českých ozbrojených složek, že mé válečné zranění je hanbou a nemám si jej brát jako čest.

S novou nadějí jsem 2. června 1945 vpochodoval společně s několika německými vojáky, kteří byli nějakou dobu použiti u ruského vojska jako řidiči a poté Rusy posláni domů, ale nadále zadržováni Čechy, do vojenského zajateckého tábora v Praze-Motole. Pomyslel jsem si, že nyní by se přece měla dodržovat ustanovení Ženevské konvence a mělo by se se mnou zacházet jako s člověkem a ne jako s něčím stojícím pod úrovní zvířete. Z tohoto omylu mě ale vyvedla první rána, když jsem u vchodu barákového tábora, který byl obehnaný ostnatým drátem, spatřil muže s rudou páskou kolem paže a gumovým pendrekem. Byli jsme rozestavěni na dvoře a co nejdůkladněji prohledáni. U mě se toho moc najít nedalo, ale bývalým řidičům, co jezdili pro Rusy, byly odebrány veškeré zásoby tabáku, konzerv, chleba, peněz atd. Pak musela být, jak se to stávalo už v minulých lágrech, obnažena horní polovina těla a dívali se, jestli nemáme na levém podpaží vytetovanou krevní skupinu. Mezi vojáky se nacházel jeden, který byl ihned osobně zmlácen velitelem lágru, štábním kapitánem Mašankou (tedy československým štábním důstojníkem). Když tento zbitý muž zvedl prst a přísahal na Boha, že vůbec není příslušníkem SS, ale že byl označen krevní skupinou jako zpětný osídlenec z východu, vmetl mu tento „pan štábní kapitán“ do obličeje: „Na Boha? Němci nemají žádného Boha!“. Chudák pak zmizel ve „sklepě pro SS“, ze kterého už nebylo živého úniku.

Zacházení a strava se zde nezměnily. Ráno jsme nacházeli muže, kteří chtěli jít v noci na latrínu, před ní ležet postřelené a vykrvácené. Jediná změna ve srovnání s předchozím KZ byla, že jsme teď byli sami mezi sebou jen muži, kteří se předtím naučili snášet nepříjemnosti a nouzi ve válce, a že k našemu vlastnímu utrpení se nepřidružila nutnost dívat se i na týrání nebohých žen a nevinných, většinou tak svěžích a veselých dětí. Já sám, podobně jako většina důstojníků, jsem byl často přidělován k nejtěžším pracovním komandům, musel jsem ve městě tahat skříně a byl jsem mimo jiné jistým praporčíkem Kužbachem několikrát bit řemenem do obličeje. Vězni byli už tak vyhladovělí, že u mnoha z nich opadl ostych a nakláněli se nad každým odpadkovým košem a hledali v nich zplesnivělé kůrky chleba nebo slupky od brambor, pokud jim v tom hlídky vyloženě nebránily.

U jednoho pracovního komanda jsem se seznámil s jistým 21letým hlídačem, který se choval výjimečně přátelsky a s kterým jsem se mohl bavit v českém jazyce o různých věcech. Říkal mimo jiné, že současní mocipáni v ČSR si nemusí nic namlouvat, že si zavedou opět stejný režim jako před rokem 1939. „V Německu“, povídal, „jsme viděli a také dostali, co si dělník žádá a co mu musí být dopřáno. Proto se nehlásím k žádné ze starých politických stran, ale jsem komunistou.“ To byl asi první Čech, který během války pracoval v německých továrnách, byl výborně zaplacen a živen a nyní netvrdil, že tam byl v koncentráku, jak to dělali jinak všichni ostatní. Vyprávěl také o jedné otřesné vraždě z květnových dnů. Podle jeho údajů vytáhli Češi v Praze Vinohradech na ulici jednu českou dívku, která byla milenkou jednoho příslušníka SS a nyní s ním těhotná, a bestiálně jí zavraždili. S odříznutými prsy a rozpáraným břichem tam pak jen tak zůstala ležet. Přivolaní zástupci tisku (také zahraničního) zjistili na základě důkazů, že se jednalo o Češku a vyvodili z toho, že se tohoto hrůzného činu mohli dopustit jen Němci. Tak vznikaly zprávy o bestialitách Němců během české revoluce.

Tento příslušník hlídky, pod jehož dozorem jsme v městské části Vršovice pracovali, mne doprovázel také k jedné mě dobře známé české rodině, která bydlela v blízkosti. Otec rodiny, dobrý přítel mého otce z mládí, kterému můj otec také v období německé okupace napomohl k dobrému postu, nebyl doma. Vlastně jsem u nich nechtěl nic jiného, než o sobě dát jenom znamení že žiji, aby aspoň nějaký člověk na Zemi věděl, že jsem v těchto dnech naživu a že se nacházím v táboře Motol, neboť člověk musel tehdy počítat každým dnem se svou smrtí.

Když mě jeho žena spatřila, chytla jí taková hrůza, že by mě nejraději zase opět vyhodila ze dveří, kdyby u toho nestála ta hlídka. Dcera si vychutnávala hned nejhorší nadávky proti Němcům a říkala také, že kdyby nějakého z nich v revolučních dnech dostala do rukou, tak by ho určitě zabila. Hlídka vzala tu starší ženu trochu stranou a potichu jí říkala, aby mi dala přeci jenom něco málo k jídlu, protože lidé v lágru nemají co jíst. Později mi ten muž přiznal, že tak učinil proto, že přesně věděl, že bych to také anebo právě v této situaci chápal pod mou úroveň o něco škemrat. Tak jsem se dostal alespoň ke kousku chleba s trochou marmelády, jež ta žena vystrašeným zrakem vkládala zabalený do rukou hlídky se slovy: „Dávám Vám to, dělejte si s tím, co chcete. Nechci s tím mít nic společného.“ Bohužel se naše cesty po třech dnech rozdělily a já se s tímhle jediným lidsky přátelským Čechem, kterého jsem během věznění potkal, již neviděl.

Skrz těžkou práci a špatnou stravu se stav mého zranění velmi zhoršil. Jizva byla brzy rozevřená přes svou celou délku v rozměrech 12x6 cm a silně hnisala. Také ostatní malé rány na těle hnisaly a neléčily se. Nakonec jsem nebyl schopen práce a byl jsem vzat do 300 metrů vzdáleného tzv. nemocničního tábora Motol. Tento sestával z několika kamenných budov seskupených kolem dvora. Spali jsme tam na bývalém prostranství pro skladování sena nad prázdnou koňskou stájí na holé podlaze z cihel bez jakékoliv podložky, a já, stejně jako většina, bez přikrývky. Tam leželi zranění a nemocní těsně na sobě namačkaní, člověk na člověku. Spoluvěznění lékaři nemohli být prakticky vůbec nápomocní, protože neměli žádné prostředky, dokonce ani dostatek papírových obvazů.

Rozdíl mezi důstojníky a obyčejným člověkem spočíval pouze v tom, že zranění a nemocní důstojníci byli používáni téměř každý den k házení uhlí lopatou a zametání cest. Přitom museli k pobavení vojensky cvičit s košťaty vyrobenými z větví.

V protější budově se nacházel pověstný „SS sklep“. Tam bylo v jednom malém uhelném sklípku na sobě namačkáno 80 až 100 lidí, kteří byli odsud každý den vyzvedáváni a posléze trýzněni. Když už z toho hlídky byly unavené, rozestavěly si vězně navzájem naproti sobě a tito se pak museli sami navzájem fackovat. Někdy je hlídka vysvlékla donaha a bila je. Ti lidé vypadali jako kostlivci, neboť byli předurčeni k tomu, aby pomalu vyhladověli. Návrat do sklepa se někdy odehrával tím způsobem, že si hlídka postavila u vchodu jednoho muže po druhém a odkopávala je dolů do místnosti. A pokud byl někdo z takto postižených šikovnější anebo měl více síly, aby dole dobře přistál, musel se vrátit zpět nahoru a procedura se opakovala. Anebo jej hlídka nechala kleknout u prahu do místnosti obličejem směrem ven a se skloněnou hlavou. Postižený pak dostal kopanec do obličeje, takže se sesypal dolů po schodech po zádech. Během těchto jednání jsme byli vyhnáni na naši půdu, mohli jsme ale sledovat události škvírami ve střeše a ve dveřích, pokud nás od toho neodvrátila samotná hrůza.

Počet lidí ve sklepě stále rostl, byli tam i čtrnáctiletí chlapci z HJ-Volkssturmu. Když se tímto způsobem podařilo nacpat lidmi i jednu další místnost, rozhodli se „udělat místo“. Aby se předcházelo nákaze hlídek nemocemi, které dole ve sklepě bujely, sypali tito lidé zamřížovanými okýnky dovnitř chlorové vápno. Anebo také naslepo stříleli dovnitř samopalem. V noci se konaly náležité masové popravy. Nejdříve přišli na řadu zranění se sádrovými obvazy. Všichni obyvatelé sklepa stáli před jistou smrtí. Není divu, že dva mladí chlapci, kteří museli z těch prostor vynášet ven vědro s nečistotami, tento náhle postavili na zem a rozběhli se s křikem směrovaným k nám „Pozdravujte nám domov, pozdravujte Německo!“ odtud pryč, jak jen je jejich slabé nohy unesly. Běželi vstříc smrti, protože nebylo otevřeného východu z lágru. Brzy nato zaznělo několik výstřelů a ti dva dotrpěli.

Ti, co měli být zastřeleni, nebyli většinou vyřízeni střelením do týlu nebo do hlavy, ale do břicha, aby tak ještě hodiny trpěli. Během této doby, většinou šlo o noc, jsme nesměli opustit půdu, ačkoliv jsme se všichni, s nemocnými ledvinami od té podlahy z cihel, tlačili ke dveřím. Když se přeci jen někdo pokusil vyjít ven, hlídky začaly tím směrem střílet. Nesměli jsme mít nahoře ani kbelík na nečistoty. Později z nás bylo většinou utvořeno komando po 10 mužích, které házelo mrtvoly na koňský vůz a pak je zahrabávalo a které sypalo písek na velké kaluže krve. Po delší dobu bylo pracovní komando přes den zaměstnáno tím, že se vykopávaly masové hroby.

Můj stav, stejně jako stav mnoha zraněných, se díky špatné a nedostačující stravě, která mezitím „stoupla“ na 400 g chleba, půllitr vodové polévky a dvakrát denně tzv. kávu, zhoršil tak, že jsem už pak jen apaticky ležel. Mnozí nakonec takhle zůstali ležet úplně, protože už nebyli mezi živými. V této době, bylo to kolem půlky srpna, jsem obdržel oklikou přes mé příbuzné v Sudetech, kterým jsem mohl lstí dát známky o tom, že žiji, zprávu, že můj otec a má matka ještě žijí. To mi pomohlo znovu nabrat chuť do života a naplnilo mne povinností přežít jako poslední pozůstalý syn. Zoufale jsem přemýšlel o možnosti, jak bych změnil mou situaci a unikl tomuto pomalému umírání. Nakonec jsem se chytl jediné možnosti, která se nabízela: nahlásil jsem se na zemědělské práce.

Čeští sedláci z vnitrozemí zaměstnávali stále velký počet zemědělských pracovníků. Všichni tito lidé odešli do Sudet a dostali tam německé usedlosti. Nyní byla přezrálá úroda a musela být sklizena. Proto se Němci jako pomocní pracovníci.

2. července 1946 jsme všichni opustili zem, ve které jsme tolik zažili. Zachránil jsem svůj holý život, i když jsem ani nevěděl, co si teď počnu a kam se vydám.

Podle pamětí W. L., 21. 6. 1947

(http://nassmer.blogspot.com)



Zpátky