Červen 2009

Dva náhledy na dějiny téhož státu

Tomáš Krystlík

Názory na česko-německé soužití v jednom státě se dodnes, po více než 60 letech, kdy Němci prakticky nejsou ve státě zastoupeni, ostře liší podle mateřského jazyka. A nedá se uplatnit oblíbené české přesvědčení, že pravda je někde uprostřed. Nejvzdálenější pravdě jsou, řekněme to rovnou, názory české a to dějepisným faktům navzdory. Odhadem více než 95 % Čechů se Němců obává, nebo je nemá rádo, až je nenávidí a je přesvědčeno, že se český národ zachoval v moderních dějinách vůči nim celkem korektně. V českých zemí dosud neproběhl národní diskurs o vlastních vinách v období těsně poválečném, dokonce ani o vinách v období komunismu. Protože tato slova jsou určena českému čtenáři, uvedu dále pouze fakta jemu neznámá.

Rozdílnost názorů na vzájemné soužití v československém (českém) státě není způsobena, jak bývá obvyklé, pouze přibarveným výkladem dějin, aby vlastní národ vypadal o něco lépe, nýbrž záměrnými českými historiografickými dezinterpretacemi a lžemi. Tak činí, až na výjimky, všichni čeští historikové a to již od roku 1918. Vládnoucí moc je záhy pod nátlakem zkorumpovala a oni slouží věrně potřebám českého národního státu. Dodnes. Kdo z historiků vybočí z linie, je profesně ostrakizován.

Vnořme se do nedávné minulosti. Václav Havel se omlouvá Sudetoněmcům za vyhnání, ale posléze svá slova odvolává, protože se chce znovu stát prezidentem. Kdyby tak neučinil, nestal by se jím. Od té doby se žádný český politik československým Němcům za kruté poválečné zacházení a vyhnání neomluví. Když se o potřebě takového kroku zmíní prezidentský kandidát Jan Sokol, promptně není zvolen. V roce 1997 se uzavírá Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím vývoji, která obsahuje větu, že „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor“, čímž se význam dvojstranného prohlášení zcela deklasuje. V deklaraci německá strana lituje bezpráví spáchaného na Češích a česká na Sudetoněmcích - z české strany je to nutná úlitba, conditio sine qua non, jinak by deklarace podepsána nebyla.

Zatímco Němci se od založení Spolkové republiky Německo nepřetržitě omlouvají na všechny strany za německý nacionálně socialistický teror, tak za vyhnání a poválečné pobíjení Sudetoněmců se omluvil za Čechy začátkem 50. let minulého století exilový politik Lev Prchala a pak začátkem 90. let zmíněný Havel. Žádný český politik také neměl odvahu se postavit proti jednovětnému Lex Beneš (že se Edvard Beneš zasloužil o stát), který byl odhlasován Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR bez jediného protihlasu. Beneš měl možnost zabránit nebo alespoň zmírnit násilí na vyháněných Němcích, ale neučinil tak, svými projevy ho podpořil a vystupňoval. Byť sám nikoho osobně nezabil, je odpovědný za zabití statisíců. Češi mu však, vrahovi od psacího stolu stejného typu jako byl Adolf Eichmann a Slobodan Milošević dodnes staví pomníky.

Dnešní narcistický prezident i politici bijí na šovinistickou strunu, ale nikdo z Čechů proti jejich nesmyslným výrokům neprotestuje. Poslanecká sněmovna odhlasovává v roce 2009 vládě, že smí přijmout Lisabonskou smlouvu s podmínkou, že tím nebudou dotčeny Benešovy dekrety. Zřejmě zasunuté svědomí jim připomíná, že vyhnání vlastních spoluobčanů en bloc jen kvůli tomu, že nebyli Slovany, doprovodné násilí a zcizování jejich majetku nebylo zcela v pořádku. Vyhnali ale i židy sotva vrátivší se z německých koncentráků, protože jim předepsali, že musejí prokázat k rasovému pronásledování i politické. I Švýcary, protože je přiřadili kvůli řeči k německému národu.

To se s výjimkou Jugoslávie nedělo nikde v Evropě. V Rumunsku byli místní Němci obdobně jako v ČSR zákonem okradeni o majetek, ne však vyhnáni ze země. Z Maďarska byla odsunuta asi čtvrtina Podunajských Švábů z ekonomických důvodů - zmenšené Maďarsko muselo přijmout uprchlíky ze ztracených území. Z Jugoslávie byli místní Němci odsunuti in toto, ale bylo jich nesrovnatelně méně než v ČSR. Z německých území přidělených Polsku byli odsouváni celkem spořádaně až do roku 1951, z dalšího polského území uprchli většinou sami před postupující Rudou armádou.

V ČSR to šlo velmi krutě, ráz na ráz a s podporou politiků a vlády. Během čtyř měsíců bylo vypuzeno kolem tři čtvrtě milionu lidí. Českoslovenští Němci byli spolu s Maďary zákony (dekrety) okradeni o veškerý majetek a zbaveni občanství. V srpnu 1945 spojenci, postaveni před fait accompli, zarazili odsun do doby, až budou zaručeny trochu snesitelnější podmínky, nicméně dodnes chybí podle nejnovějších výpočtů 444 tisíc osob z řad čs. Němců. Zemřely nebo zmizely beze stopy. V československých matrikách se nalezlo jen necelých 16 tisíc úmrtních listů obětí vyhnání.

Bez plynových komor docílili tedy Češi vyššího průměrného měsíčního smrtícího výkonu než nacionálně socialistický teror vůči nim. Dokázali během velmi krátké doby zřídit přes 1200 koncentračních táborů pro Němce, což je o něco více než polovina počtu německých za celou dobu nacionálně socialistické éry. Kromě oblíbené zábavy spočívající v zastřelení si německého zajatce, ve které se po jejich odevzdání spojencům nemohlo pokračovat, navštěvovaly celé rodiny o víkendu koncentráky pro Němce, aby tatínek před očima celé rodiny si nějakého Němce „hrdinně“ zamučil.

V ostrém protikladu k českému počínání byla praxe západních států. Francie, Itálie, Dánsko, Belgie a Holandsko (to s výjimkou pár tisíc Němců) si zcela své místní Němce ponechaly a vrátily jim občanství. Provinivší Němce postavili před řádné soudy a ne revoluční jako v ČSR, kde mj. trest smrti musel být vykonán do dvou hodin po vynesení rozsudku a žádost o milost neměla odkladný účinek. Málo se ví, že v ČSR v období 1945-48 bylo odsouzeno k smrti a popraveno mnohonásobně více osob než za bolševické éry.

České řádění bylo ex post kryto zákonem č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, kde se praví: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 (!) a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Tento zákon platí dodnes.

Majetek po Sudetoněmcích propadl ve prospěch československého státu. Teoreticky. Zanechaný obrovský majetek ve výši asi 800 miliard předválečných korun se za dva poválečné roky smrskl na pouhých 300 miliard. Češi jej rozkradli kolosálním způsobem. Jednotlivci, skupiny a všechny politické strany Národní fronty kradli bez rozdílu navzdory tomu (nebo právě proto), že to byl tzv. národní majetek. Stát proti tomu nic nepodnikl. Pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu” a tunelování je navázání na starou zkušenost podle rčení: „staré loupeže usnadňují vždy loupeže nové.”

Malý historický exkurs. Češi zcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech 1918-1921 Sibiř. Sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo, byť nepatrnou, cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice jako jediná vybočovala z kradení bez náhrady, protože za zabavenou půdu vyplácela majitelům, zdaleka ale ne všem, nejvýše 1/3 ceny - zato 98 % půdní rozlohy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu (tj. k Čechům a Slovákům) potvrzena úřadem. Prezident republiky Masaryk šel příkladem: nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách. Majetek židům se za války arizoval sice na nátlak Němců, ale Češi po válce nevrátili židům ani majetek nemovitý. A to nemluvíme o tom, jak Češi vykrádali byty židů dříve, než dotyční stačili odejít na shromaždiště k transportu do koncentračních táborů. Druhá pozemková reforma v roce 1945 vyvlastňovala bez jakékoli, byť symbolické finanční náhrady a v naprosté většině půdu v pohraničí. Ukradli, tedy vyvlastnili majetek zbylé šlechtě, taktéž stihli hned po válce se zmocnit majetku nešlechtických bohatších jedinců znárodněním a to bez nadvlády komunistů. Od roku 1947 okrádali o majetek i drobné živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky okradli zcela. Pak okrádali důsledně o majetek emigranty. Po roce 1989 rozkradli státní majetek kuponovou privatizací a tunelováním. Z uvědomění vylíčených fakt vyvěrá zřejmě podvědomý strach z toho, co by se možná mohlo stát, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. Tomáš Masaryk zřejmě vlastnosti Čechů dobře znal, protože je ve známém heslu nabádal, aby přestali krást a bát se, byť sám ale šel v kradení příkladem. Je tedy nejvyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“

Málokdo ví, že mnoho dekretů prezidenta republiky bylo již zrušeno za vlády bolševiků. Dají se zrušit zákonem a to dvěma způsoby: ex tunc a ex nunc. Prvním způsobem se ruší od svého počátku, druhým ode dneška. Druhý způsob s sebou nenese žádné nevýhody, pomineme-li skutečnost, že dodnes české soudy podle nich soudí ve sporech o majetek české šlechty. Že jsou „vyhaslé“ je jen český blud. Zrušením tzv. amnestijního zákona č. 115/1946 Sb. ex nunc by začaly běžet zbytky promlčecích lhůt k trestným činům krytým tímto zákonem. Nic víc, nic míň.

Dnes jsou zbylí Němci v českých zemích potichu. Zatímco Slováci a Poláci mají v obcích, kde mají více než 10% podíl v obyvatelstvu dvojjazyčné nápisy, Němci o nic takového neusilují. Bojí se. V ČR je více než tucet obcí, které by měly mít česko-německé nápisy - největší z nich je Žacléř. Místní zastupitelstvo se nedovtípí, aby o tom rozhodli sami bez návrhu, a německé obyvatelstvo to nenavrhne ze strachu z české nenávisti.

Každý Čech (v jazykovém smyslu) někdy někde slyšel, nebo se učil, že Němci jsou bojovní, agresivní, krutí, s chrochtavým jazykem, kdežto Češi mírumilovní, čistotní a s jazykem měkkým, líbezným. Je to blud hluboce zakořeněný v dnešní české společnosti, na svědomí ho mají obrozenci svými lžemi, Palacký, Jirásek, Masaryk, Nejedlý a další svým účelovým překroucením českých dějin. Krutí a bojovní nebyli jen Germáni, nýbrž i Slované, jen to české dějepisné publikace nezdůrazňují. Češi nejsou nijak čistotní - stačí porovnat čistotu záchodů v hospodách německých a českých. Dnešní němčina je velmi měkká, čeština dokáže být tvrdá, dokonce více než němčina - stačí se podívat na staré filmové týdeníky.

V roce 1918 vznikl československý stát. Navzdory svému názvu byl to stát pro Čechy, kde menšiny, včetně Slováků, byly jen trpěny. Byl vytvořen umělý národ československý, aby se zamaskovalo, že v českých zemích Němci tvořili téměř přesně polovinu obyvatelstva. Jazykový zákon a zákon o národnostním složení zaměstnanců podniků podle národnostních poměrů v místě sídla firmy připravil o práci statisíce českých Němců. Šlo to tak daleko, že státní zaměstnanci i mezi sebou museli pod trestem hovořit „státním jazykem československým“, byť všichni přítomní byli Sudetoněmci. Zeptal-li se cestující německy na něco železničního zřízence na nádraží v německé sídelní oblasti, také Němce, nesměl mu rozumět, natož odpovědět německy.

Zvrat ve vztahu Sudetoněmců k vlastnímu státu přinesla světová hospodářská krize. Československý stát při jejím překonávání podporoval výhradně Čechy a české podniky, ač nezaměstnaností byla nejvíce postižena německá sídelní území. Sudetoněmci se pokoušeli získat autonomii - aby nebyli nad úrovní okresu systematicky přehlasováváni státotvorným národem. Nezdařilo se, český šovinismus byl neústupný. Začali tedy šilhat přes hranice. Příčinou konce republiky bylo minimálně z poloviny české zacházení s menšinami. Republika by se rozpadla později i bez vlivu nacistického Německa.

Z odstoupených území Německu nebyli Češi vyháněni. To je další český blud. Okupace českých zemí přinesla velké sociální výhody, vzestup životní úrovně, rozmach české kultury a modernizaci českého průmyslu. Český domácí odboj byl směšný, ale vlivem téměř bezstarostného chování tzv. odbojářů, nedostatkem konspirace a nekázní stál zbytečně lidské životy. Včetně zcela zbytečného Pražského povstání. Již v prvním roce okupace se vyvinula u Čechů nenávist ne vůči okupantům, okupační moci, německému národnímu socialismu, nýbrž proti Němcům jako národu. To se pak neblaze projevilo bezprostředně po válce.

Maďarsko se svým vyhnaným spoluobčanům omluvilo a od roku 1991 poskytuje maďarský stát vyhnaným Podunajským Švábům a všem jejich potomkům maďarské státní občanství a vydává jim maďarské cestovní pasy. Znalost maďarštiny se nevyžaduje. Kromě toho jim nabízí paušální finanční restituci, spíše symbolickou, o kterou nikdo nemá zájem, protože by museli německému státu vrátit náhradu za zanechaný majetek i s úroky. Co kdyby učinila Česká republika vůči svým bývalým spoluobčanům něco podobného?