Červen 2009

Kadaňský masakr

Martin Krsek

Čtvrtého března si mnozí z českých Němců opět připomněli Den práva na sebeurčení. Neoficiální výročí krvavého masakru, jenž se odehrál před devadesáti lety v Kadani, je dodnes jedním z nejpůsobivějších dramat sudetoněmecké mytologie.

Když dozněla kulometná salva, na dlažbě kadaňského náměstí zůstalo ležet osmnáct mrtvých a přes sedmdesát těžce zraněných, z nichž ještě šest na následky střelby zemřelo. Mezi mrtvými se nacházely i ženy a děti. Tragická bilance byla jasná. Méně už její příčiny. Proč se na kadaňském rynku 4. března 1919 vůbec střílelo?

"Troufnu si říct, že většina Čechů o tom nemá ani potuchy. Naopak sudetským Němcům byla odmalička vtloukána do hlavy černobílá odpověď: to čeští vojáci bezdůvodně stříleli do pokojné demonstrace," říká historik Jiří Kopica, který se kritickým dnem zabýval asi nejpodrobněji. Ale i on se zdráhá předložit jednoznačnou odpověď na pohnutky střelby.

V Kadani se tehdy odehrávala bouřlivá demonstrace. Místní obyvatelé německé národnosti tak dávali najevo svůj nesouhlas se začleněním pohraničních oblastí Čech do nového státu. Organizátoři doufali, že by ještě mohli ovlivnit rozhodnutí vítězných mocností o definitivní podobě hranic Československa. To se samozřejmě vůbec nelíbilo české společnosti, jež právě prožívala nadšení ze znovudobyté samostatnosti.

Nechuť Němců sdílet nový stát s Čechy byla vcelku pochopitelná. "Měla být zpřetrhána spojitost s rakouským a říšským němectvím, pojišťující je proti rostoucí převaze Čechů, a obávaná hrozba - osud odloučené a podřízené menšiny ve státě starého národního rivala - se stala akutní," popisuje jiný pohled na vznik republiky historik Jan Křen v knize Konfliktní společenství.

Když bylo v Praze 28. října vyhlášeno Československo, politici v pohraničních oblastech reagovali vyhlášením čtyř nezávislých provincií. Největší a nejaktivnější z nich byla Deutschböhmen s centrem v Liberci, která deklarovala příslušnost k republice Německé Rakousko, tedy zbytku rozpadlého císařství. Budovala vlastní státní správu a armádu, jenže státní autorita v nestabilní provincii se brzy hroutila. V poválečné hospodářské krizi lidé neměli co jíst a provincie byla závislá na dodávkách z vnitrozemí. Válkou zdecimované a vyhladovělé obyvatelstvo začalo v nastalém chaosu ve velkém rabovat.

Proto, když dobře organizovaná československá armáda začala obsazovat vzpouzející se území, došlo jen k pár přestřelkám. V Ústí nad Labem dokonce radnice sama ze zoufalství povolala české vojsko, aby konečně zjednalo v ulicích pořádek. Vláda Deutschböhmen prchla do Vídně, ale snažila se odtud vládnout dál.

Příchodem československého vojska byly nejhorší sociální a hospodářské problémy v pohraničí zažehnány, ale vystaly nové - národnostní. Čeští vojáci strhávali rakouské orly, sochy císařů a další v jejich očích proněmecké symboly, což se neobešlo bez konfliktů a ponižování místního obyvatelstva. "Ze svého pohledu opláceli Němcům jen to, co si zasloužili. Proto důsledně pronásledovali všelijaké projevy, které znevažovaly nový stát, proto nutili německé obyvatelstvo vzdávat poctu československé vlajce, chtěli jim ukázat, kdo je v pohraničí pánem," vysvětluje předehru konfliktu Jiří Kopica.

Olej do ohně notně přilévala i vláda Deutschböhmen z Vídně. Prostřednictvím Rakouskem štědře dotovaného oddělení propagandy vedla v novinách protičeskou kampaň a rozdmýchávala vzájemné rozpory. Vyvrcholením vzájemné nevraživosti se stalo vyhlášení generální stávky a demonstrace na 4. března 1919, na den, kdy se konalo ve Vídni historicky první zasedání Národního shromáždění. Měl to být symbolický protest proti tomu, že československá vláda zakázala českým Němcům účastnit se voleb v Německém Rakousku.

Demonstranti se sešli ve všech větších městech českého pohraničí. Davy emocionálně vybičované nacionalistickými projevy a masírované dlouhodobou nenávistnou kampaní představovaly velké bezpečnostní riziko. Zvlášť ve městech, kde zastupovala československou moc jen nepočetná česká menšina a vojenská posádka. Na pěti místech se situace vymkla kontrole a při potlačování masových nepokojů umírali lidé. Nejdramatičtější scény se odehrály právě v Kadani.

Na kadaňském náměstí se shromáždily jeden až dva tisíce lidí. Na demonstranty dohlíželi vojáci s puškami a třemi kulomety umístěnými v oknech domů. Řečníci vyzývali dav k útoku na kasárna. Ale terčem se stala "jen" radnice, respektive vlajky na její věži. Tam se srotila nejagresivnější část demonstrantů a podařilo se jí strhnout českou vlajku. Vojáci, jimž dav spílal do českých psů, si takové ponížení nechtěli nechat líbit. "Praporčík Zeithammel odebral se s četařem Schubertem Richardem a šesti muži do radnice. Asi v polovině cesty byli obklíčeni davem, spíláno jim, poplivá ni, hrozeno jim holemi a revolvery. Jeden student namířil na svobodníka Tulku revolver, ten v týž okamžik (Tulka) udeřen byl holí a ská cel se na schody. Tím rána studentem vypálená se minula cíle. Onoho studenta zastřelil na místě pěšák Ženatý. Když z davu opět padla rána a stále házeno kamením, vypálilo mužstvo do davu. Rozkaz ku střelbě dán nebyl, mužstvo bylo rozčileno, že na volání praporčíka Zeithammela, aby nestříleli, odpovídalo, že se zabít nedá... Strojní puška umístěná na poště vypálila 54 rány, ale ne do davu, nýbrž do země," tak popisuje situaci dobové hlášení velitele kadaňské posádky nadporučíka Rudolfa Třešňáka.

Kulky odražené od dlažby zasáhly především hlouček zvědavců postávající uprostřed náměstí, kteří se přímo nepodíleli na incidentu u radnice. Proto bylo mezi oběťmi tolik žen a dětí. Začalo vyšetřování a obě strany měly důvod upravovat pravdu podle svých potřeb. Vyslechnutí účastníci demonstrace tak popřeli, že by někdo z davu po vojácích vystřelil a vyprovokoval následný masakr. "Mluvili o tom, že jeden z mladíků hodil po jednom z vojáků u radnice kousek malty, kterou sebral z blízké stavby. Voják na to prý reagoval výstřelem z pušky," reprodukoval verzi demonstrantů historik Kopica. A tak vyšetřování případu skončilo ve slepé uličce. "Poněvadž výpovědi obou stran si navzájem odporují, je velmi těžko o událostech samých učinit si správnou představu, a ještě nesnadněji je dokazovat vinu té či oné strany," musel konstatovat vyšetřovatel major František Hrbek ve své zprávě z 12. března 1919.

Existují záznamy o dalších incidentech, jež se onoho dne odehrály a které alespoň naznačují, jaká mohla být realita. Důkazy, že někteří demonstranti neváhali použít střelnou zbraň, přinesl druhý nejkrvavější konflikt z osudného 4. března v Moravském Šternberku. Tam dav vyvolal přímo pouliční boje a zemřelo při nich 17 lidí. Dva z nich byli uniformovaní vojáci československé armády (jeden voják hrou osudu německé národnosti, mezi kadaňskými oběťmi byly zase dvě českého původu).

A pak je tu ještě případ z Chomutova, kde panovala napjatá atmosféra podobná té v sousední Kadani. "Zdejší organizátoři společně s československými důstojníky však ustáli rozbouřenou situaci. Vojáci zapřeli národní hrdost a ničím nepřispěli k eskalaci vášní, které i tady mohly skončit krveprolitím," připomíná Kopica.

Bohužel na důkladné prošetření incidentu státní orgány rezignovaly. Nejasnosti - jak jinak - rozmnožily spekulace a manipulace. Kvůli velkému rozsahu zranění se například rozšířila fáma, že vojáci použili střely dum-dum (zákeřně upravené). Kulky zploštělé po nárazu o dlažbu totiž měly u zasažených podobně devastující účinek, což voják u kulometu, když střílel do země, tragicky nedomyslel.

Během 4. března zemřelo v Československu 55 demonstrantů a dva vojáci. Vláda Deutschböhmen se snažila z tragédie vytěžit politický kapitál. Zaslala protestní memorandum delegátům mírové konference do Saint-Germain-en-Laye, kde uvedla, že českoslovenští vojáci začali střílet do davu bezdůvodně, a popřela jakoukoli opačnou střelbu z davu i házení kamení. Prohlášení podložila lživým tvrzením, že nikdo z Čechoslováků nebyl usmrcen ani zraněn. Československá vláda se před mezinárodní veřejností zase ospravedlňovala za použití drastických prostředků vykonstruovanou hypotézou, že demonstrace měly být přípravou na velké povstání. Masakr sice vyvolal pobouření i za hranicemi země, ale mírová jednání nijak neovlivnil. Vláda Deutschböhmen se poté rozpustila a obyvatelé pohraničí se začali, chtějíce nechtějíce, sžívat s novým státem.

Byť československá vláda vyplatila obětem symbolické odškodné, nikdy se s tímto excesem čestně nevyrovnala. Dokládají to i necitlivá bezpečnostní opatření na kadaňském hřbitově při pátém výročí v roce 1924. Tehdy z obav před střetem českých a německých nacionalistů kordon četníků zatarasil přístup k hromadnému hrobu a teprve po protestech k nim vpustil alespoň příbuzné obětí.

Nedoléčená rána se znovu otevřela ve třicátých letech, kdy se kadaňských událostí ujali sudetoněmečtí nacisté. Ani po válce neztratilo téma na aktuálnosti a radikálnější část odsunutých Němců označovala mrtvé z Kadaně za "první padlé druhé světové války". Podnes je německý Internet obtěžkán odkazy na kadaňský masakr, které prezentují incident v duchu staré propagandy coby střelbu českých vojáků do pokojné demonstrace, včetně teorie o střelách dum-dum: "Tady nebojovali ozbrojení jeden proti druhému, protože ozbrojený byl jen jeden. Nešlo o žádnou pouliční válku, neboť nedošlo ke škodám zasluhujícím zmínku, jednoduše bylo stříleno. Stříleno do demonstrantů, jejichž mírové úmysly byly zcela popřeny, přestože byly nade všechnu pochybnost ..." Mezi těmi, kdo i po devadesáti letech podobně operují s historií, figuruje čelný představitel rakouského parlamentu Martin Graf z ultrapravicové Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

Česká strana se snažila téma dlouhá léta vytěsnit. "Mezi historiky obecně platila představa, že šlo o potlačení protistátní vzpoury. Teprve v devadesátých letech se začaly podrobněji dokumentovat okolnosti. Kdo ale opustil tradiční český pohled a vyjádřil určité pochopení pro jednání demonstrantů, byl hned podezříván, že je proněmecký," komentoval změny pohledu Jiří Kopica.

V hodnocení kadaňských událostí se dnešní čeští i němečtí historici už značně přiblížili. Z jejich prací zmizeli černobíle vidění viníci a už jen licitují, kdo měl větší či menší podíl na tragickém konci. Například německý historik Johann Wolfgang Brügel ve své dva roky staré knize Češi a Němci 1918-1938 soudí, že šlo z větší části o "důsledek bezhlavého počínání některých lokálních velitelů, jimž buď stoupla do hlavy moc, anebo je zachvátil strach z velkých zástupů". Jiří Kopica zase přisuzuje větší podíl zodpovědnosti za mrtvé organizátorům demonstrace, kteří hráli na city obyvatelům provincie, nad nimiž pak ztratili kontrolu. "Vzhledem k tomu, jak vypjatá atmosféra tehdy panovala, je spíše překvapující, že mrtvých nebylo víc," dodává.

Bílé kříže na kadaňském hřbitově pak svědčí o tom, že nejen historici jsou schopni najít smířlivou řeč. Kříže se na hřbitov slavnostně vrátily na začátku devadesátých let. Lidem už ani nevadí, že mrtvé na hromadném hrobě označuje problematický výraz "Märzgefallene" tedy březnoví padlí, jako by šlo o oběti nacionální války. Nikdo ze současníků na pomníky neútočí, a tak jediný, kdo ubližuje dřevěným křížům, je zub času. Několik jich už leží uhnilých v trávě bez ohledu na letošní, kulaté výročí.

(Reflex)