Červen 2009

Antikomunismus přece není hřích

Vladimír Kučera

Zúčastnil jsem se besedy k výstavě o postoloprtské organizované poválečné vraždě desítek sudetských Němců. Jedna paní se vášnivě ohradila, že expozice je skrytým antikomunismem. Což udivilo politologa a publicistu Bohumila Doležala, protože dost dobře nechápe, proč by měl někdo skrývat antikomunismus v diskusi ve svobodné zemi. Tím – jak on to ostatně umí – pojmenoval problém přesně: pojmy komunismus a antikomunismus jsou tu stále tabuizovány, mají jakýsi tajuplný vnitřní rozměr, kolem něhož se chodí po špičkách.

Přiznání k antikomunismu zavání pro někoho pořád ještě jakýmsi disidentstvím. Pro jiného obavou, že bude nazván honcem čarodějnic. Pro dalšího, že šlápl do něčeho, co ve slušné společnosti na podlaze neleží. A když leží, je třeba tvářit se, že ne. Vzpomeňme Václava Klause, který, jak sám pravil, není antikomunistou, nýbrž nekomunistou. Prezident se prohlašuje za vyznavače myslitele von Hayeka, za zastánce liberálního trhu a svobody individua. Máme-li brát tyto pojmy a hodnoty vážně, těžko pro jejich zastánce použít slůvka nekomunista. Každý opravdový hayekovec je z podstaty věci antipodem komunistických myšlenek, tudíž antikomunistou. Jenomže přihlásit se k této hodnotové soustavě se vším všudy, to by nebylo pro „všelidového“ a „nadstranického“ prezidenta politicky a sociálně psychologicky taktické. Hlava českého státu tedy raději není ani nahá, ani oblečená.

Říci, že jsem antikatolíkem, antikapitalistou, antislávistou, antisparťanem, antiekologem, antiradaristou, ba dokonce antifeministou, je přijímáno jako normální vymezení postoje. Někdy s vášněmi, ale ty u normálních jedinců nepřekračují únosnou míru. A sdělení, že je člověk antifašistou, se považuje za vysoce mravní. Nechme stranou stále iritující zaměňování fašismu a nacismu a jejich srovnávání s komunismem. Tento spor je občas oboustranně prostoduchý a odbíhavý. Ovšem jednoduché přihlášení se k antikomunismu vyvolává nejen běs u pravověrných komunistů, ale i zvláštní chvění v duších mnohých z nekomunistické části společnosti. Jako by se dotyčný dopustil nějaké nepravosti.

Nevím, čím si komunismus jako pojem získal tuto nedotknutelnost až patologickou. Ony prastaré poučky, že komunistická filozofie, vyvěrající ze tří zdrojů a sestávající se ze tří součástí, je jediný vědecký výklad světa, jsou přece hloupé. Oč je Marx a už vůbec Engels a Lenin vědečtější než například Kant, Husserl či třeba Nietzsche? Ten navíc byl mnohem zábavnějším literátem. Je prostě pozoruhodné, jaké citové vzněty vyvolává komunistické učení, jež mělo být nástrojem, jímž by filozofové přestali svět pouze vykládat, nýbrž začali ho i měnit, a tedy předpokládal přísnou racionalitu. Jak píše politolog Norberto Bobbio v knížce Pravice a levice: „Stačí pomyslet na emotivní náboj, který v řečníkovi a v posluchači vyvolá slovo ‚komunismus‘ podle toho, objeví-li se ve výpovědi komunisty nebo antikomunisty.“

Komunismus jako ideologie zvítězil v Rusku, později zvaném Sovětský svaz. Tam, kde podle učení marx-leninských klasiků nikdy vyhrát neměl. V zemi, v níž – jak píše Alexandr Jakovlev v knize Rusko plné křížů, která česky vyšla vloni – „tisíce let vládli lidé, a nikoli zákony. Vládla knížata, carové, různí předsedové a generální tajemníci. (...) Rusko se ocitlo na okraji civilizace, neboť v něm nikdy neexistovalo soukromé vlastnictví. Vlastnictví vždy náleželo státu, jeho feudální elitě. A dnes nomenklaturní oligarchii z někdejších aparátníků. (...) Rus přijala křesťanství v roce 988 z Konstantinopole. Byzantské mravy té doby – podlost, zbabělost, prodejnost, lstivost, maximální centralizace, zbožštění osobnosti – dominují v sociálně politickém životě Ruska dodnes.“

Zcela tedy selhala základní teze klasiků komunismu, že jejich učení se bude šířit v rozvinutých zemích, v nichž vyspělá dělnická třída bude stále více proletarizována a současně bude politicky zrát. Ve skutečnosti bohatla, „měšťáčtěla“, řekl by revoluční marxista. Politická vyspělost je poměřována jinak, než si představovali Marx, Engels a Lenin. Stačí si připomenout Paříž 1968. Rebelující studenti a intelektuálové se těšili z podpory dělníků jen do chvíle, kdy pracující získali sociální výhody.

Úctyhodná myšlenka lidské rovnosti dostala po komunistickém vítězství v sovětském Rusku na frak. Byla realizována skrze koncentráky a tresty smrti do absolutna dovedené třídní nerovnosti. A se stejnými atributy vyvážena do světa. Je-li základním kritériem lidského konání praxe, nutno konstatovat, že kamkoliv byl komunismus exportován nebo kde se jinak dostal k moci, selhal. Žádný z jeho modelů neobstál. Ten současný v Číně ideologicky asiatsky sice drží, avšak ekonomicky ho zachraňují metody kapitalismu v historicky už dřevní a méně lidštější podobě. Jak žije Severní Korea, nevíme.

Pozoruhodný příklon našich komunistů k putinovskému Rusku svědčí o tom, že v tomto případě komunistické ideje jdou stranou, pokud ovšem politika českých komunistů nechce naplňovat dávná slova Adama Michnika: „Nacionalismus je posledním stadiem komunismu!“

Dá se tedy shrnout, že komunismus se stal silným a šířícím se nikoliv pro svou intelektuální, humanistickou a praktickou přitažlivost, nýbrž kvůli tomu, že jej použila východní velmoc k imperiálním výbojům. Jinak by se pohyboval v rozměrech Platonových představ o společné správě vlastnictví, na Morově ostrově Utopia či v Campanellově Slunečním státu. Nepomíjejme ovšem význam například anglických chartistů, bojujících za rovná volební práva, a četných dalších hnutí i jednotlivců, kteří vnášeli do drsného světa sociální cítění. Nicméně až Rusové naplnili Marxovu vizi násilného zvratu a následně zavedli v zemích, kde komunistické strany před svým příchodem k moci požívaly právo legality, teror vyřazující jinak smýšlející mimo takovou legalitu.

Jak se tedy někdo může podivovat nad tím, že existují antikomunisté a že to otevřeně říkají? Je zvláštní, že přihlášení se k antikapitalismu přijímá značná část obecenstva jako jakousi libůstku, či dokonce obdivuhodné rebelantství, zatímco sebeidentifikace antikomunisty vyvolává u okolí reflex ostražitosti a podezíravosti, jako by paradoxně šlo o nějakého omezovače lidských práv. Snad se i v tomto naplňuje stará moudrost mazaného koňského handlíře: „Synu, dej se k levým. Ti praví, když vyhrají, jsou na své protivníky hodnější!“

Pokud se někteří dovolávají tvrzení, že mocenská zločinnost nemá se skutečnou myšlenkou komunismu nic společného, nemohou být na přihlášení se k antikomunismu rozzlobeni. Je to jako bychom řekli: „Jsem antiliberál.“ Nebo: „Jsem antikonzervativec.“ Cítí-li se být věřící komunisté přirozenou součástí normální levice, snad jsou schopni přijmout úvahu Luigiho Einaudiho o vztahu politické levice a pravice (jak ji cituje uvedený Norberto Bobbio): „Optimálního stavu není možné dosáhnout prostřednictvím vynuceného míru totalitní tyranie, ale vede k němu nikdy nekončící zápas dvou ideálů; uvedeme-li jeden z ideálů ve skutek, nutně dojde k obecné újmě.“

Pokud ovšem ti, kteří se hlásí ke komunismu, takto nesmýšlejí a jsou přesvědčeni, že pouze „uvedení jejich ideálů ve skutek“ přinese světu správnou tvář, znovu potvrzují historickou zkušenost, že jejich ideologie (a nyní se zdráhám mluvit o filozofii) je nesnášenlivá, zlá, nelidská. Být proti takové ideologii je humanistickou povinností, ba mělo by být lidskou přirozeností.

(MFDNES)