Červen 2009

Euromedicína?

Luděk Niedermayer

Rychlý přechod na euro by v současné krizi pomohl některým státům střední a východní Evropy, Brusel a Frankfurt však zatím mlčí.

Únik důvěrné analýzy Mezinárodního měnového fondu do médií (do deníku Financial Times) a jeho doporučení rychlého a nestandardního přijetí eura pro některé země střední a východní Evropy možná nebyl úplně náhodný či nežádoucí. O myšlence, že členské státy eurozóny by měly pod náporem současné krize přehodnotit kritéria pro vstup do svého klubu, diskutuje řada ekonomů již několik měsíců. Zveřejnění analýzy tak renomované instituce, jako je MMF, postavilo evropské lídry před otázku, kterou by neměli jen tak přejít mlčením.

12 zemí, 3 režimy

Některé státy „staré Evropy“, které si ponechaly svou měnu, už od počátku krize zvažovaly, zda je jejich původní politické rozhodnutí nakonec nevyjde mnohem dráž. Zejména politici v Dánsku, mění názor a není vyloučeno, že se pokusí veřejnost přesvědčit o vhodnosti přijetí eura. Tuto otázku však už neřeší třetina nových členů EU, neboť euro už přijaly (Slovinsko, Slovensko, Kypr a Malta). Další třetina (Pobaltí a Bulharsko) již řadu let používá pevnou vazbu své domácí měny na euro – režim takzvaného currency boardu, kterým přechod na euro tyto země do značné míry nahrazují. Zdá se tedy, že pouze čtyři země – Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Česko – stojí před otázkou, jakou strategii vůči euru, jehož přijetí předjímá přístupová smlouva, zvolit.

Loňský rok přinesl nové zkušenosti a poznatky. Především – díky tomu, že Slovensko prokazatelným způsobem splnilo maastrichtská kritéria a bylo do eurozóny přijato, padl do jisté míry „exkluzivní status“ zóny jednotné měny. Ne že by Slovensko nebylo na euro „dosti nóbl“, ale přece jen již od rozšíření EU visela ve vzduchu otázka, zda nové, podstatně chudší, byť rychle rostoucí země jsou, či nejsou plnohodnotnými členy společenství a mají také právo na přijetí eura. Jak nyní víme, díky evropskému principu stejného zacházení je cesta k euru otevřená i pro další kandidáty.

Druhým poznatkem je to, že záhy po propuknutí krize se začaly otřásat nejen plovoucí kurzy zmíněných čtyř zemí (například u nás z nejsilnější úrovně 23 korun za euro koruna oslabila k 29, tedy o čtvrtinu), ale i některé z oněch dříve velmi stabilních fixních kurzových režimů. Chování investorů na celém světě a jejich přehodnocení rizik vedlo k závěrům, že rozdíl mezi currency boardy (i přesto, že v jeho rámci jsou veškeré domácí hotové peníze v oběhu kryty cizoměnovými rezervami centrální banky) a skutečným přijetím eura je v čase krize značný.

Kombinace obavy o udržení kurzu a zjevného přehřátí ekonomik zejména pobaltských zemí dramaticky zvýšila dopady světové krize na tyto země. A ty, ačkoli se snaží vskutku drastickými kroky stabilizovat hospodářství a snížit obrovské deficity zahraničního obchodu (mimo jiné důsledek příliš rychle rostoucí poptávky), čelí nejen dvojcifernému propadu ekonomik, dramatickému růstu nezaměstnanosti (nyní až k 15 procentům), ale i pokračující obavě o udržení fixního kurzu a solventnosti v ekonomice. Přitom je jasné, že opuštění tohoto režimu by znamenalo propad kurzu, inflaci a destabilizaci finančního systému, které by ekonomické problémy ještě znásobily.

Snadná pomoc?

Zejména pobaltské země byly od počátku v mnoha aspektech jasnými kandidáty na „standardní“ vstup do eurozóny. Dokázaly udržet na uzdě státní deficit i dluh (po této stránce jsou to nejdisciplinovanější země EU), ale nepodařilo se jim splnit inflační kritéria (i když v případě Litvy jen o 0,1 procenta), což způsobila kombinace rychle rostoucí ekonomiky, někdy ne zrovna šťastného načasování odstraňování různých subvencí a zvyšování daní na úroveň požadovanou EU.

Není pochyb o tom, že pro tyto země by bylo snazší řešit důsledky krize, kdyby byly součástí eurozóny. Odpadla by totiž obava z kolapsu měnového režimu a financování pro podniky i stát by bylo snazší. Dnes však „standardní vstup“ do eurozóny není reálný, neboť lídři EU opakovaně odmítli uvolnění vstupních maastrichtských kritérií.

Proto MMF a také někteří ekonomové přišli s nápadem umožnit těmto zemím jakési poloviční členství v eurozóně. I když takovýto kompromis zní vždy nevábně, v tomto případě má logiku. Nešlo by o formální členství v eurozóně (včetně účasti na hlasování ve Frankfurtu či příjmu z ražebného), ale o přechod na hotovostní a bezhotovostní platby v euru a faktický zánik domácí měny. Eurozónu by tento postup nezatížil, neboť přechod na euro umožní v každé zemi dostatečné devizové rezervy. Tento postup, zvaný jednostranná euroizace, přitom má i v Evropě analogii v případě Černé Hory a určité formy měnové unie využívají některé země například v Asii.

Zemím by tento krok pochopitelně nevyřešil všechny problémy spojené s ekonomickou krizí, neboť zejména u přehřátých ekonomik nezbývá než akceptovat mnohdy i významný pokles ekonomického růstu. Odstranil by však hrozby plynoucí z ohrožení jejich „domácí měny“ a z finanční krize. Dokonce i Evropa by na tom vydělala. Je pravděpodobné, že rozsah finanční pomoci, kterou i tak EU svým členům postupně nabízí, by byl v tomto případě nižší. A z vyšší stability těchto čtyř zemí by měla prospěch dokonce celá EU. Střední a východní Evropa – tento slabý článek EU, o němž mluví ekonomové – by byla méně ohrožená případným kolapsem některé země a šířením nákazy.

Rizika pro Brusel a Frankfurt

Jednostranné zavedení eura je však zejména ve Frankfurtu – sídle Evropské centrální banky – považováno za „velký faul“ a překážku ve „správné cestě k euru“. Ještě před nedávnem zastánci tohoto názoru dokonce hodlali nutit Černou Horu, aby se při vstupu do EU na pár let vzdala eura a zavedla domácí měnu – proto, aby mohla euro třeba už za pár let zavést.

Je jisté, že ekonomicky slabé a nedisciplinované země mohou zónu jednotné měny oslabit, ale nezdá se, že by to byl případ čtyř uvedených zemí, tj. Pobaltí a Bulharska. Ty totiž patří v Evropě k těm fiskálně vzorným a díky dlouhé historii fixního kurzu jsou pro euroizaci ideálními kandidáty. Pokud by Brusel a Frankfurt projevily vstřícnost vůči polozavedení eura (na účet těchto zemí), mohla by být vyvážena dostatečně silnými zárukami ze strany pobaltských zemí a Bulharska.

Jiná by mohla být situace v případě dalších čtyř zemí - Polska, Maďarska, Rumunska, Česka - které mají plovoucí měny. Tady je váhavost možná oprávněnější. Kdyby měly tyto státy opustit plovoucí domácí měny, mohl by to být pro ně mnohem obtížnější krok a zřejmě by ho zvažovaly jen v situaci, kdyby se jejich ekonomické potíže dramaticky prohloubily.

(Ne)flexibilní EU

Je možné, že za neochotou nabídnout kompromis s eurem pobaltským zemím a Bulharsku, které jsou k tomu ekonomicky ideálními kandidáty, stojí obava z Maďarska jako černého pasažéra tohoto kroku. Maďarsku by přijetí eura i za současný historicky nejslabší kurz forintu ušetřilo mnoho problémů v jeho současné katastrofální situaci. Problém ovšem je, že zatímco vlády zmíněných čtyř zemí jsou vycvičené disciplínou currency boardu (ten neumožňuje velkou fiskální nedisciplínu), nedá se to říci o vládě v Maďarsku, až už té současné či předpokládané budoucí v čele s Viktorem Orbánem. Jen málokdo má totiž v Evropě tak špatnou pověst jako maďarští strážci státní pokladny.

Je však možné, byť ne zcela pochopitelné, že diskuse o doporučení MMF se v Bruselu a Frankfurtu vůbec nezačne. Ukazuje se totiž, že schopnost evropských institucí přijmout v krizi zásadní a vskutku evropská opatření je značně omezená, neboť krizový management zůstává stále spíše v rukou jednotlivých vlád.

A co Češi?

Samostatnou kapitolou je Česko, které je od tohoto týdne jedinou ze čtyř zemí s plovoucím kurzem, která nepožádala MMF o finanční pomoc (Polsko o ní začalo právě jednat a tak se připojilo k Maďarsku a Rumunsku). Vládní krize však zasadila ránu představě premiéra Mirka Topolánka, že na podzim určí datum pro vstup Česka do eurozóny. Na chvíli to vypadalo, že nejen podnikatelé, ale i politici se postupně kloní k termínu roku 2013, nyní je však tato možnost opět zahalená velkou mlhou.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek dal nedávno jasně najevo, že naše země potřebuje spíše vysoké fiskální schodky než pospíchat s přijetím eura. Argumenty, že pro Česko je výhodné i v současné krizi zůstat mimo eurozónu, prezentoval minulý týden v tisku třeba viceguvernér ČNB Miroslav Singer či ekonom Pavel Kohout.

Fakticky však rozhodne o dalším osudu české koruny jak průběh recese v naší zemi (přicházející čísla věští nejméně pro začátek roku mnohem větší propad růstu, než o jakém přinejmenším vládní ekonomové mluví), tak zejména výsledek podzimních voleb. Výrazné zpomalení ekonomiky a růst nezaměstnanosti jistě může být pro některé strany argumentem pro výrazné zvýšení výdajů, které nás značně vzdálí od plnění maastrichtských kritérií. Takový scénář by mohl nastartovat vývoj, kterým prošlo Maďarsko a který uvrhl zemi do hluboké ekonomické i politické krize. Ale i bez tohoto „černého scénáře“ je jasné, že standardní cesta k euru by vedla jen přes jasné odhodlání nové vlády tento projekt uskutečnit (což mimo jiné jasně dokumentuje slovenský příklad). A to zatím u ani jedné z rozhodujících politických stran není vidět.

(Respekt, www.respekt.cz)