Červen 2009

Politici proti spravedlnosti

Jaroslav Spurný

V poslední době už to řinčení zbraní nelze přeslechnout. Představitelé zdejší moci okatě a s pohrdáním nerespektují jak soudní rozsudky, které jim komplikují plány nebo vládu, tak nezávislost soudů. A představitelé justice zase čím dál hlasitěji varují, že tato drzost podrývá základy právního státu, a pokud s ní nezatočíme, povede k politické zvůli a konci svobody. Přestřelku na chvíli přehlušil halas kolem pádu Topolánkova kabinetu, nicméně jsme svědky souboje, který může velmi poznamenat každého z nás.

Krátké prsty

Představitelé spravedlnosti to vidí jednoznačně. „Jsme hluboce znepokojeni současným děním kolem justice, ohrožením základních principů vytváření právního státu, pokusy o zasahování do nezávislosti justice a její ovlivňování zájmy jednotlivých skupin,“ napsala ve svém týden starém prohlášení renomovaná instituce Jednota českých právníků. Soudcovská unie ČR zase ústy svého šéfa Tomáše Lichovníka upozornila veřejnost, že tuzemský unikátní systém jmenování soudních funkcionářů politiky dělá z justice „velmi ovlivnitelnou a snadno vydíratelnou instituci“.

Vážnými slovy nešetří ani obecně známé a uznávané právní autority. Například bývalý ústavní soudce Vladimír Klokočka mluví o největší krizi justice od roku 1989 a renomovaný právník Jiří Přibáň varuje: „Společnost, která nedůvěřuje svým soudcům a nerespektuje je, zákonitě směřuje k politické zvůli a zkorumpované vládě.“

Skeptici mohou namítnout, že soudci hájí jen své zájmy a snaží se ukrojit si co největší prostor a podíl na moci. Jenže je nezpochybnitelnou pravdou, že pouze soudy jsou stavidlem brzdícím třeba politickou korupci, klientelismus nebo snahu mocných vyjmout sebe sama z dosahu spravedlnosti. A když se podíváme na zdejší společenskou scénu třeba za poslední tři roky skrze tyto pojmy, vidíme, že k naší politice nerozlučně patří. Případ Čunek, kdy se představitelé justice zaprodali tlaku moci, je známý a bude mít ještě velkou dohru. Známá je i Kubiceho zpráva o prorůstání organizovaného zločinu do státní zprávy a o pokusech politiků ovlivnit vyšetřování zásadních korupčních kauz.

O pozadí všech těchto afér typu biolíh, Čepro nebo spolupráce se zavražděným mafiánským bossem Františkem Mrázkem by nám v normálně fungující společnosti přinesly vyčerpávající zprávu soudy. V Česku se tak nestalo. Soudy nedostaly šanci kauzy projednávat. Byly odloženy ještě předtím, než se dostaly na stoly představitelů justice. Jak takové „odložení“ funguje v praxi, jsme všichni mohli sledovat na případu korupční aféry vicepremiéra Jiřího Čunka: když se nepodařilo zastavit vyšetřování politickým tlakem na policii, spojila se skupinka soudců a státních zástupců, věc policistům odebrala a postarala se, aby případ nešel před soud. Představitelé spravedlnosti jsou přesvědčeni, že od té doby – tedy od vítězně rozehraného případu Čunek – se prý ataky na justici zmnožily. „Prostě politici asi cítí, že jejich prsty na soudy tak úplně nedosáhnou, a zároveň si uvědomili, že kontrola nad spravedlností se jim docela hodí. Takže se snaží poměr mezi sebou a justicí změnit ve svůj prospěch,“ říkají lidé ze soudní branže.

Marek Benda myslí

Současná válka mezi politiky a justicí má dva kořeny. Prvním je tři roky starý pokus prezidenta Václava Klause o justiční puč na Nejvyšším soudu, tedy o nahrazení předsedkyně tohoto soudu Ivy Brožové Klausovým favoritem. Hlava státu nakonec odvolání Brožové neprosadila, zastavil ji Ústavní soud verdiktem, že nikdo z politiků nemá právo odvolávat soudce z jejich postů. Klaus vzápětí obvinil justici, že se v Česku pokouší zavést „soudcokracii“ – soudy se prý pokoušejí vymanit z jakékoli kontroly a vykládat právo po svém.

Po slovech prezidenta se spor mezi justicí a politiky – do té doby doutnající jen v kancelářích obou institucí – rozhořel naplno. „Jsem za to vděčný, může to vyvolat nezbytnou debatu, kterou justice potřebuje,“ pochvaluje si rozruch ombudsman Otakar Motejl.

Druhým kořenem sporů je případ Čunek. Přesně řečeno vše, co se dělo kolem toho, aby byla kauza smetena ze stolu. Zástupci spravedlnosti si naplno uvědomili, jak mohou být využiti či zneužiti jejich kolegové, jakým způsobem si moc zajišťuje beztrestnost, a začali se hlasitě ozývat. Proti politikům i nedůvěryhodným spolupracovníkům.

Výrok ústavních soudců beroucích Klausovi právo odvolávat šéfa soudu vypadá nenápadně, ale pro nezávislost justice je podle právníků naprosto klíčový a potvrdil to i případ justiční mafie, byť byl v ní jediný soudce. Česko je skutečně jednou z posledních evropských zemí, včetně Balkánu a postsovětských republik, ve které politici ještě mají v rukou plné jmenování soudců a jejich šéfů. „Předsedové soudů, kteří rozhodují o přidělování kauz, o rozvrhu soudcovské práce a třeba i o penězích, jsou závislí na politicích, kteří je jmenují a odvolávají. To přece není nezávislost,“ řekl médiím již před osmi lety tehdejší předseda Soudcovské unie ČR Libor Vávra. Soudci měli už tehdy připravenou novelu zákona, který by jejich jmenování a odvolávání svěřil po vzoru zemí EU do rukou justice. Přesně řečeno volená nejvyšší soudcovská rada by navrhovala soudce, předsedy soudů a jejich náměstky a jmenoval by je prezident. Soudy by měly daleko větší pravomoc při rozhodování o financích (třeba u policie poslanci změnu financování loni schválili, kraje či okresy dostanou peníze a o jejich nakládání si rozhodují samy).

Jenže loni v listopadu spatřila světlo světa novela, která podle soudců politickou moc nad spravedlností ještě posílila. Poslanci nerespektovali nález Ústavního soudu v případě Brožová o neodvolatelnosti soudcovských funkcionářů politiky a podle nového zákona mohou soudce zase odvolat – na rozdíl od dřívějšího zákona i za bagatelní úřednická provinění, s mírnou nadsázkou řečeno i za špatně podepsanou fakturu. Zvýšila se možnost politiků podávat na soudce návrh na kárné řízení, funkce předsedy soudce je omezena na sedm, u nejvyšších soudů na deset let a podobně.

Nejtvrdších změn doznal původní návrh ministra spravedlnosti až ve sněmovně. „Projevil se zájem výkonné moci posílit své postavení, mít pod dohledem ten třetí pilíř moci,“ říká Tomáš Lichovník. Kdo stál za pozměňovacími návrhy, není možné přesně zjistit. „Poslanci při prezentaci pozměňovacích návrhů tvrdili, že jejich nápady nejsou jejich, ale reprezentují názory různých výborů,“ vysvětloval ministr Pospíšil v médiích na sklonku loňského roku nemožnost určit autory změn. Nicméně hlavním reprezentantem tvrdých omezení byl podle záznamů sněmovny poslanec ODS Marek Benda, jenž mimochodem stál také za nově platnými zákony, které kvůli svému ataku na svobodu slova (obsahují třeba zákaz informovat o odposlechnutém telefonním hovoru o úplatku mezi politikem a zločincem) dostaly název „náhubkové“.

„Já si myslím, že by se justice neměla uzavírat do sebe,“ vysvětluje předseda ústavněprávního výboru sněmovny Benda, proč se snaží udržet a zvyšovat vliv politiků na justici. Proč tedy v dlouholetých demokratických zemích na toto „uzavírání justice do sebe“ sázejí a soudci jsou tam jmenováni různými profesními radami? „Já si prostě nemyslím, že to je dobré,“ říká na to Benda. A proč porušili verdikt Ústavního soudu o neodvolatelnosti soudních funkcionářů? „Ústava říká, že jsou neodvolatelní soudci, ale o předsedech soudů tam není ani slovo,“ kontruje Benda. „My ve sněmovně jsme prostě respektovali ústavu.

Podle lidí z justiční branže je fakt, že politici v novele pominuli Ústavní soud, naprosto skandální. Řada občanů dostává za nerespektování soudních verdiktů vysoké pokuty, za pohrdání soudem mohou jít dokonce do vězení. V případě politiků není však obcházení či ignorování rozsudků ničím výjimečným. Ministerstvo vnitra třeba loni na podzim odmítlo nález Ústavního soudu, že policie nesmí využívat při vyšetřování odposlechů pořízených BIS. „Zdá se mi neuvěřitelné, že se policie neřídí soudním verdiktem, jak potom věřit, že se při vyšetřování řídí zákonem?“ ptá se soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová.

I když evidence neexistuje, z médií se zdá, že případů pohrdavého vztahu k soudnímu rozsudku je tady čím dál více. Nejnovější odmítavá reakce středočeského hejtmana Davida Ratha na soudní verdikt o zákazu proplácení lékárenských poplatků nebo výzva ministra financí Kalouska podřízeným, ať v rozporu se soudním výrokem dál provádějí namátkové kontroly náhodně vybraných občanů, tedy zapadají do nového politického trendu. „Znedůvěryhodňování rozsudků politickou reprezentací je cestou k autoritářskému státu,“ varují přitom právníci. „Je to signál pro občany nerespektovat zákony, soudy a rozsudky.“

Zkusím to jinde

Pobídky politiků přitom mohou dopadnout na velmi úrodnou půdu. Žijeme ve společnosti, kde jen třicet procent občanů důvěřuje soudům. Většina lidí nemá ponětí o podstatě sporu mezi prezidentem a předsedkyní Nejvyššího soudu, dopadu zákona o soudech rozumějí vlastně jen právníci. Naopak občané silně vnímají rozruch kolem služeb justiční „čunkovské“ mafie a prestiž zdejších garantů spravedlnosti není vysoká. Pokud se občané soudí a neuspějí, svádějí to na úplatnost soudů, na jejich neschopnost či napojení na zločince.

O důvěře v rozsudky neexistují žádná statistická čísla ani průzkumy, nicméně dá se srovnávat. Experti říkají, že třeba v sousedním Německu se proti rozsudku nejnižší instance odvolá jen zhruba třetina odsouzených. Zbytek prostě věří spravedlnosti a profesionalitě soudců a domnívá se, že by odvolání dopadlo stejně. U nás se odvolává až devadesát procent lidí, kteří u nejnižší instance prohráli svůj spor. Prostě doufají – ať už jsou jejich pohnutky jakékoli – že jiný soud se zachová jinak.

Podle právníků je však jednání občanů do značné míry pochopitelné. V Česku je dvakrát více soudců než v celé Velké Británii, ale většina případů se táhne léta a je jedno, jestli jde o trestný čin, obchodní spor nebo občanskoprávní řízení. Stejně tak je nebývalé množství případů, kdy vyšší soud zvrátí rozhodnutí nižší instance. Rozdíly mezi rozsudky jsou často pro laika nepochopitelné a nedůvěryhodné. Třeba někdejší ministr informatiky Vladimír Mlynář dostal u nižšího soudu pět let vězení, u vyššího byl plně osvobozen. Tomáš Pitr byl za svůj daňový podvod nejprve osvobozen, pak u stejného soudu dostal osm let vězení, výši trestu snížil vyšší soud na pět let vězení. Podobných případů jsou stovky, možná tisíce.

„Soudci samozřejmě nejsou žádní neomylní bozi,“ říká praktik Motejl. „Taky se setkávám s verdikty, kterým vůbec nerozumím. V západních zemích, kde je dlouholetá ustálená tradice souzení a spousty různých precedentů, lidé pochopili, že často nemá smysl vyhazovat peníze a odvolávat se, protože soudy mají dlouhodobě jednotné rozsudky, nalinkované řadou předchozích verdiktů, a advokáti to vědí,“ dodává.

U nás je to jinak. „Zdejší justice rozhoduje ve velmi nestabilních podmínkách, zákony připomínají tekuté písky, jde o permanentní změnu, a tam se pak stěží dá řídit nějakými dřívějšími verdikty,“ řekl nedávno Respektu předseda Nejvyššího správního soudu ČR Josef Baxa.

Soudci ovšem připouštějí, že řada rozsudků může být sporná, že existují velké rozdíly ve vnímání práva mezi různými stupni soudů, a že to pak přináší zmatek. „Já si myslím, že tu je velké právní bezvědomí, a to se týká i představitelů justice,“ uvažuje šéf ústavněprávního výboru Senátu Jaroslav Kubera. „Jsou to problémy, kterých jsme se nezbavili od totality, kdy byli soudci podřízeni komunistické moci a některé návyky jim zůstaly. Často spíše uvažují jako úředníci, nemají dost sebevědomí, schopnost prokázat, že jsou v soudní síni pány jedině oni.“

Nicméně i Kubera, stejně jako právníci, končí u toho, že by si soudy měly řešit všechny excesy a problémy samy, bez zásahu politiků, a stát se naprosto nezávislými na exekutivní moci.

Silná a nezávislá

Souboj mezi justicí a politiky je vlastně hodně subtilní a popsat jej jako řinčení zbraní – slyšené do daleka – je jistě nadsázka. Politici a soudci si nenadávají způsobem, který známe od politických stran ze sněmovny anebo předvolebních mítinků.

Způsob, jak vedou boj politici, je zřejmý – obcházení rozsudků, ořezávání nezávislosti soudců a soudů, schvalování účelových norem, které pak soudy musejí respektovat (to je třeba případ zákona umožňujícího stavět dálnice, aniž by se ke stavbě mohla vyjádřit veřejnost. Soudy totiž ve sporech většinou rozhodovaly ve prospěch zájmů veřejnosti. Pokud soudci mají před sebou účelově napsaný zákon, musejí prostě stavbu „schválit“).

Ale jak vlastně vedou své tažení za nezávislost soudci? „To je vidět méně,“ říká Motejl. „Já osobně sleduji, jak se množí rozsudky, které jdou proti sporným zájmům politiků na všech úrovních, postavit nevzhlednou krabici supermarketu někde v historickém centru už není možné, a to je zásluha aktivistických žalob a soudních rozsudků.“

Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová se domnívá, že je soudce slyšet daleko více než kdy předtím, a stejně jako Motejl poukazuje na přibývající sebevědomé rozsudky. „Jsme teď v etapě, kdy justice začíná ukazovat politikům, že jejich moc není nekonečná a že je i v jejich zájmu vybudovat silnou nezávislou justici, kterou budou dnešní politici potřebovat, až tu svou moc ztratí a stanou se z nich opět občané,“ říká Josef Baxa.

Za justici se postavili i někteří politici. Proti novele zákona o soudcích a soudech podalo ústavní stížnost sedmnáct senátorů v čele s Petrem Pithartem. „To, jak je napsán, nezaručuje nezávislost a nestrannost soudů, a navíc porušuje ústavní nálezy,“ říká místopředseda Senátu.

Rozhodnutí Ústavního soudu bude pro budoucnost justice klíčové. Pokud řekne znovu, že politici nemohou mluvit do jmenování a odvolávání soudních funkcionářů, bude to první krok ke skutečné soudní nezávislosti.

OPRAVDU NEBEZPEČNÝ HLUK

Jak třeba zajistit to nejmenší – aby politici respektovali rozsudky? Zkusme to u zmíněné policie a používání odposlechů BIS. Vnitro zpochybnilo nález Ústavního soudu slovy, že jej „nelze zobecňovat a používat jej v dalších případech“. Jinými slovy vnitro oznámilo, že bude odposlechy BIS v jiných případech používat dál. Ústavní soud tento výklad odmítá. Jenže dokud nebude někdo obviněn za nějaký konkrétní zločin a jako důkaz nebude připuštěn odposlech BIS, není za pohrdání soudem koho stíhat. Zatím se nic nestalo a není za co trestat.

Stejné je to třeba v případě ministra financí Miroslava Kalouska. Ten odmítl respektovat nález Ústavního soudu, že jeho úředníci nesmějí kontrolovat finance podnikatelů a živnostníků jen tak z plezíru, aniž by měli podezření na nějaké podvody či daňové úniky. Zatím není znám případ, že by úředníci někde rozsudek soudu překračovali. Pokud jde o rozhodnutí poslanců, kteří nerespektovali nález o zákazu odvolávání soudců, není možné je nijak za jejich hlasování potrestat. A stejné je to u opakovaného obcházení ústavního nálezu ohledně protiústavnosti regulovaných nájmů. Poslanci rozhodnutí Ústavního soudu obešli jiným zákonem a ani v tomto případě nejsou za hlasování postižitelní.

Ale přece jenom je tu jeden případ, u něhož by nerespektování rozsudku mohlo být postiženo a který se odehrál v nižším politickém patře – na pražském magistrátu. Městský soud loni na jaře městu přikázal, aby do roka učinilo opatření, která by ztišila pražskou magistrálu. Město od té doby nepostavilo ani slibovaný protihlukový tunel, ani na magistrále nesnížilo rychlost. Žalobci, obyvatelé okolí magistrály, podávají právě na magistrát stížnost za pohrdání soudem a je velmi pravděpodobné, že magistrát bude odsouzen ke stotisícové pokutě. Ta může být ukládána opakovaně, až do definitivní nápravy věci.

(Respekt, www.respekt.cz)