Červenec 2009

V Postoloprtech to byla vražda, a nejen tam

Vladimír Kučera

Lze připomínat hrůzy války a brutalitu nacistů. Také Heydrichův tajný plán připravený pro „český ksindl“. I nadřazenou zpupnost řady tehdejších německých obyvatel zemí Koruny české. Zapomenout na Lidice a Ležáky by bylo odpudivé a hloupé. Nicméně postoloprtská masová exekuce měla sedm set šedesát tři Němců... Lidických obětí bylo 340, to jen pro ty, kteří v podobných diskusích rádi porovnávají počty nebohých. Popraveni byli i kluci, kteří si šli z hladu natrhat kyselá jablka. Prostě to byla vražda. Genocidní mord. O to hnusnější, že nebyl důsledkem právě vybuchnuvšího spontánního hněvu, nýbrž řízenou a organizovanou akcí, v jejímž čele stáli důstojníci armády a policie. Smutné je, že postoloprtské zabíjení bezbranných zlehčoval i válečný hrdina generál Karel Klapálek: „Jako velitel…mohu prohlásit, že…v případě Postoloprty-Žatec jednali podřízení velitelé a vojáci ve smyslu těchto vojenských zásad správně… To cituji podle publikace Tomáše Staňka nazvané Perzekuce 1945.

Klapálek dodává, že „přehmaty“ nutno chápat, neboť mnozí z vojáků ztratili ve válce své blízké ukrutnostmi Němců. Ano, doba byla vymknuta z kloubů lidskosti a první s ní zakroutili Němci. Nicméně nazývat „přehmatem“ zavraždění téměř osmi stovek lidí, u nichž nebyla shledána žádná konkrétní vina, jen „špatná národní příslušnost“, je cynické za všech okolností.

Což platí i o akci jiné československé vojenské jednotky pod velením důstojníka Obranného zpravodajství poručíka Karola Pazúra a osvětového důstojníka četaře aspiranta Bedřicha Smetany. Vyvraždili vlak karpatských Němců. Ti se vraceli zpět do vesnic, odkud je předtím evakuovali. Naši vojáci zastřelili 71 mužů, 120 žen a 74 dětí. Nejmladší bylo osmiměsíční děcko, nejstarší byl osmdesátiletý muž. Podle svědectví prosili o život slovensky. Do hromadného hrobu, z něhož znělo ještě sténání, se vojáci trefovali ze samopalů. Když se Pazúra místní občané ptali, proč zabíjí děti, odpověděl: „Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrielali rodičov?“ Stalo se v noci z 18. na 19. června 1945 na Švédských šancích u Přerova na Moravě. Čačtí vojáci sebrali ubitým osobní věci a vyrabovali vlak, kterým zavraždění cestovali. Pro spravedlnost: Pazúra za tento hrdinský čin v roce 1947 odsoudili (vůči Smetanovi za účast v tomto zločinu trestní stíhání neproběhlo). Avšak v roce 1952 byl amnestován a v 60. a 70. letech minulého století působil jako funkcionář Svazu protifašistických bojovníků. Podobných případů najdeme přehršel. Třeba ústecký pogrom 31. července 1945: po nevyšetřeném výbuchu munice v Krásném Březně byli za pachatele označeni Němci a masově na ulicích lynčováni, včetně dítěte v kočárku, shozeného z mostu do Labe. Jistě, po válce se v duších usadil kal stresu, strachu a hrůz započatých bez pochybnosti právě Němci. A ne některými Němci. Spíše mnohými Němci. Vykolejení občané viděli lidi vracející se z koncentráků, potkali nebožáky z transportů smrti. Rány otevřené, nenávist vnímatelná. Ano, mnohé lze pochopit. Nic však omluvit. Už proto, že se i v té době všeobecné hysterie objevili lidé, kteří nesouhlasili s bezuzdným terorem vůči Němcům. Například Pavel Tigrid. Ferdinand Peroutka. Přemysl Pitter. A nepomiňme, že násilnické manýry zdejších národních čističů kritizovali i demokraté ve světě.

Co se stalo, nedá se odestát. Ale nelze se tvářit, že se to nestalo. Snad je stále méně těch, kdož naznačují, že zvěrstva páchaná na Němcích po válce byla vlastně „tak nějak“ v pořádku. Byla to přece špína a hnus.

Měly by stát pomníky, na nichž bude jasně řečeno, proč stojí. Ne nějaká mlhavá všeobecná slova, ale: Tady byli zavražděni tehdy a tehdy ti a ti těmi a těmi. Oběti nacistických zločinů to neurazí. Skutečné bojovníky proti hitlerovské okupaci také ne. My současníci tím sebemrskačsky nepřiznáme kolektivní vinu. Jenom oznámíme, že tu žije svědomí.

(MFDNES)