Červenec 2009

Alespoň na chvíli vidět děti

Luděk Navara

Jiřina Slámová přežila vězení, ale těžce nesla odloučení od svých dětí. Manžela už neviděla nikdy. Vlastně ten kriminál pro ni nebyl tak hrozný. „Věděla jsem, že to musím vydržet,“ vzpomíná Jiřina Slámová. Jenže problém byl jinde. Děti.

Její pětiletý syn a dvouletá dcera zůstali venku. Sice na svobodě, ale svou matku navštěvovat nesměli. Jiřina Slámová však tehdy zjistila, že existuje možnost, jak je vidět. Byla vězněna v Brně na Cejlu, ve vězení, které je prakticky v centru města. A okna kanceláří vedla na rušnou ulici. Do kanceláří chodily některé vězeňkyně uklízet. Slámová přemýšlí: Když se dostane mezi ně, dostane se i k oknům. A pak se domluví se svou příbuznou, která se tehdy o děti starala, aby je přivedla rovnou na Cejl. Vyšlo to.

„Já jsem malá, a tak jsem se vmáčkla mezi ty baby, které byly větší než já. Kdyby mne uviděl politruk, tak by mne vrátil,“ popisuje. Děti už korzovaly po druhé straně ulice. Dívala se na ně.

Naproti stávalo kino Radost, děti s tetou chodily kolem něj. „Ale mně nestačilo je jen vidět. Já nachystala každému sadu panenek, byly to takové papírové panenky s papírovými šatečkami.“ Navíc spoluvězeňkyně, která pletla svetry, jí nabídla, že jí udělá ještě šaška s bambulemi. „To bys byla hodná, já to neumím,“ řekla jí vděčná Slámová.

Deset dní korekce

Dala dárky do kýblu a ten přikryla hadrem. Pak se už zkušeně vmáčkla mezi vězeňkyně. Podívala se ven. Děti tam už byly. Zamávala na ně a hodila jim dárky z okna. Zase to vyšlo. Děti si vzaly dárky a odešly na druhou stranu ulice. Ke kinu, aby nebudily pozornost. A s dárečky v ruce se dívaly znovu na svou matku v okně věznice. Pak odešly. Spokojené. Už nevěděly, že jejich maminka za to půjde na deset dní do korekce. Udala ji spoluvězeňkyně. Ta, která jí vyrobila šaška.

„Deset dnů korekce! Za to, že jsem si dovolila vidět svoje děti!“ zlobí se ještě dnes Slámová. Ale tehdy byla vlastně spokojená. „Hlavní bylo, že jsem je viděla. Ten pocit si nedovedete představit,“ říká.

18 let vězení

Jiřina Slámová, matka dvou dětí, byla zatčena v listopadu 1950. Dostala později 18 let vězení. Napomáhala svému muži Cyrilovi, který převáděl přes hranice a pracoval pro západní zpravodajskou službu. „Pomáhala jsem, jak se dalo. Vozila jsem agenta k vysílačce na motorce, když se u známé ukrývali kluci, kteří se chystali do Rakouska, koupila jsem jim jídlo,“ popisuje Slámová. Jenže jejich rozsáhlá skupina napojená na britskou zpravodajskou síť byla prozrazena. Manžel dostal zprávu psanou neviditelným inkoustem a stihl utéct. Ona čekala, až se dostane do Rakouska. Když jí poslal z ciziny lístek, že je v bezpečí, šla nahlásit, že se jí ztratil manžel. A že netuší, kde je. Tak byli domluveni. Za pár týdnů si pro ni přišli.

Dalo se to čekat. Už předtím zatkli jejího švagra a ona na kole objížděla všechny odbojáře, aby zakopali a ukryli vysílačky. Když se vracela, potkala cestou auta plná tajných policistů. „Ta auta stála před domem babičky,“ vzpomíná Slámová. Hledali tam pistoli, na kterou je kdosi upozornil. Přeházeli kvůli tomu celou hromadu uhlí ve sklepě, ale pistoli nenašli. Chytrá babička ji totiž ukryla do zavinovačky jednoho z dětí, které zrovna hlídala.

Vypadalo to nadějně. Ale jen na chvíli. Večer, v jedenáct hodin, si odvedli i Jiřinu Slámovou. Babička zůstala zatím na svobodě. O její děti se postará. Jenže i babička přijde na řadu. Stejně jako další příbuzní. Je to pomsta za Cyrila Slámu, který při jedné své výzvědné cestě do Československa padl nešťastnou náhodou tajné policii do rukou, naoko slíbil StB spolupráci a při nejbližší příležitosti znovu utekl na Západ. Jenže: zase ty děti.

Když si odvezli babičku, děti zůstaly v prázdném domě samy. Pak je odvezli. Slámová se to dozvěděla od příbuzných ve vězení. Nevěděla samozřejmě kdo, nevěděla kam. Netušila ani, jak dlouho musely být samy, než si jich někdo všiml. Když ji přivedli k výslechu, řekla: „Kam jste mi dali děti? Dokud mi to neřeknete, nedozvíte se ode mne ani slovo!“ Ale tajní policisté (kteří zpravidla vědí všechno) tentokrát nevěděli. „Telefonovali na všechny strany,“ vzpomíná Slámová. „Potom jsme to zjistili tak, že sousedka tu informaci řekla sestřenici,“ dodává. Děti byly v dětském domově. Ukázalo se, že jedna místní paní je zahlédla v okně jinak opuštěného domu. Bylo jí jich líto, tak je nechala odvézt do domova.

Ale i potom měla štěstí. O děti si zažádali její příbuzní a také je z domova dostali do své péče. V domově byly jen asi tři měsíce.

Návrat domů

V roce 1960 se Jiřina Slámová konečně dostala na svobodu. Zatím jen na podmínku a s nesmírnými těžkostmi. V kapse měla padesát korun a nemohla sehnat zaměstnání, musela pracovat u zedníků.

Jenže ta doba, kdy byla odloučená od dětí, byla hodně dlouhá. „Syn si pamatoval všechno. Ale dcera už ne. Měla dva roky, když mne zavřeli,“ popisuje Slámová. Nakonec se syn přestěhoval k ní, dcera zůstala u příbuzných, kde až dosud vyrůstala. Horší to však bylo s jejich otcem Cyrilem Slámou. Zmizel ve světě za železnou oponou a své děti ani manželku už nikdy neviděl. Což samozřejmě platí i naopak. Cyril Sláma zemřel v Africe rok před pádem komunismu. „Rozbít rodinu, to je jeden z nejhorších zločinů vůbec,“ říká Slámová.

(MFDNES)