Červenec 2009

Vídeň, nejlepší město na světě

Luboš Palata

Proč je rakouská metropole o tolik příjemnější místo k životu než ta naše? Jistě, Praha je krásná. Jenže Vídeň má mnohem víc.

Byl trochu chladný, přesto krásný večer, když jsme u našeho hotelu, kousek od vídeňské Ringstraße, což jsou vlastně takové do kruhu se táhnoucí pražské Příkopy, sedli na tramvaj a vyjeli. Tramvaj začala šplhat do kopce, aby po nějakých dvaceti minutách jízdy zastavila – uprostřed vesnice. Vinařské městečko Grinzing je obklopeno kopci, lesy a vinicemi, jichž je tady ve Vídni dosud stále na tisíc hektarů.

Stejně jako vinice zůstala dodnes ve Vídni zachována i tradice rodinných vinných sklípků a restaurací, kterým se říká Heuriger. Název označuje nejen tato malebná, často domácká místa, kde vám nalejí svoje vlastní, nejvýše jednoroční mladé víno, jež se tu nalévá především. Vedle až přezdobených domů pro turisty s velkými sály a sklepy, kde vám k večeři vyhrává cikánská kapela nebo místní dechovka, najdete i mnoho jiných míst, kam chodí domácí. I v Grinzingu je pár kroků od kostela jeden takový rodinný podnik. Jejich bílá odrůdová vína jsou vskutku skvělá, na podzim tu dělají i nešizený burčák a k jídlu nabízejí uzeniny a sýry vyrobené v okolních hospodářstvích. Nemají značku bio, ale místní říkají, že by klidně mohly mít.

Venku je přece jen ještě chladno, a tak se po první skleničce přesouváme do šenku, kde v prosklenných kamnech hoří dřevo a u dřevěných lavic je veselo. Když po půlnoci platíme, je účet velmi mírný, Grinzing je nebesky ztichlý, jako by pod námi ani nebylo dvoumilionové město, popůlnoční tramvaj odjíždí na čas, a když opět vystupujeme u hotelu v centru města, máme pocit, jestli se nám to nezdálo. Nezdálo, jako spousta jiných věcí ve Vídni, která vás často překvapí, jak snovým městem dokáže být.

Když Američanku íránského původu Roxanu Saberiovou propustili po čtyřměsíčním dramatickém věznění, kdy jí hrozil mnohaletý trest za údajné vyzvědačství, z teheránského zajetí, neletěla do Washingtonu, ale do Vídně. „Slyšela jsem, že je to místo, kde se dá dobře odpočinout,“ vysvětlovala novinářům. Pokud to byl propagační tah dokonale fungujícího rakouského turistického průmyslu, byl to tah více než podařený. Ale možná že ani nemusel být. Protože Roxana si několik dní předtím mohla přečíst zprávu, která obletěla všechny světové noviny a podle níž se v žebříčku renomované agentury Mercure stala v tomto roce Vídeň městem, kde se žije na celém světě nejlépe. Nebylo to žádné překvapení, Vídeň první příčku, kterou dosud držel švýcarský Curych, atakuje už několik let. Praha, podle názoru mnoha lidí město nesrovnatelně krásnější než Vídeň, skončila až na jedenasedmdesátém místě. Krása totiž není všechno.

Rozdíl mezi oběma městy asi nespočívá v penězích. Je to zvláštní duch Vídně, která dokázala zůstat rakouská a přitom se otevřela světu. Vídeň byla po staletí tím, čím se Praha stala jen na pár desítek let. Centrem obrovské multikulturní říše. Ve Vídni není obvyklé mít chalupu, takže lidé zůstávají i přes víkend. A Vídeň dělá všechno pro to, aby nikam odjíždět nemuseli.

Před první světovou válkou byla Vídeň „největším českým městem na světě“, kde žilo přes tři sta tisíc Čechů. A spolu s nimi tu bylo obrovské množství dalších národností, Poláky a Maďary počínaje a Italy a Srby konče. Ke své multikulturní tradici se Vídeň vrátila už v šedesátých letech, kdy se stala cílem přistěhovalců a uprchlíků z celého světa, Turků, Íránců, Bangladéšanů a v posledním desetiletí i Bosňanů, Srbů s Chorvatů. Ze všech těchto lidí dokázala Vídeň nejpozději ve druhé třetí generaci udělat Vídeňány, o jejichž „nerakouském“ původu už svědčí jen neněmecky vypadající jména v telefonním seznamu dnes asi dvoumilionové rakouské metropole. A pak jsou tu ještě tisíce úředníků OSN, OBSE, OPEC a dalších světových organizací, které mají ve Vídni svá sídla a jež dávají hlavnímu městu devítimilionové země jeho světovost. OBSE, organizace, v níž jsou desítky evropských zemí, měla například sídlit v Praze, ale česká malost ji nakonec z Česka vyhnala – k velké radosti Vídeňánů, kteří jí dali k dispozici celé křídlo ve vídeňském Hofburgu.

Pětina obyvatel Vídně by se dala označit za cizince a více než polovina za lidi s jiným než rakouským původem, což dělá z Vídně tolerantní, kosmopolitní město, jediné svého druhu ve střední Evropě. Tomu odpovídá i nabídka škol, v nichž není vyučovacím jazykem jen němčina, ale často angličtina, francouzština, dokonce i českou školu tu najdete. A rakouské vysoké školy, na něž se nemusejí dělat žádné přijímačky, jsou nejkvalitnější široko daleko.

A vídeňská kuchyně? Právem se říká, že si dokázala vzít to nejlepší z té české, maďarské, německé, italské a balkánské a přidat k tomu špetku dvorského francouzského šarmu. Klasický řízek je ve vídeňském pojetí delikatesa, stejně jako maďarská gulášová polévka.

To vše je ale jen jedna část podstaty toho, proč se ve Vídni tak dobře žije. Dají se tu samozřejmě vydělat peníze, je tu spousta skvělých pracovních míst, zmíněnými mezinárodními organizacemi počínaje, bankami a turistikou konče. Ale peníze se dají vydělat leckde, avšak jen málokde je lze tak příjemně utratit. Vídeň je totiž městem, které na své obyvatele myslí, a Vídeňané myslí jeden na druhého. Obsluha v restauracích je milá, v obchodě vás prodavačka vždy pozdraví a přidá milý úsměv, policisté jsou úslužní a připraveni kdykoli pomoci a poradit, psí hovínka tu majitelé pejsků uklízejí jaksi samozřejmě. V rakouském Ordnungu je možná trochu moc pedantnosti i malinko pokrytectví, ale každopádně dělá život jednodušší a milejší.

Ve Vídni není, na rozdíl od Prahy, obvyklé mít chalupu. Je to záležitost především té nejbohatší vrstvy Vídeňáků. Ti zbylí sice často jezdí lyžovat do pár desítek kilometrů vzdálených Alp nebo tráví čas u jezer v Salzkammer (v Solné komoře) či Burgenlandu, ale často zůstávají přes víkend ve Vídni. A Vídeň dělá všechno pro to, aby nikam odjíždět nemuseli. Vídeň je město, kde jsou kola i kolečkové brusle ve svých právech a rozšířenosti dopravním prostředkem postaveným na roveň automobilům, často dokonce upřednostňovaným. Ve Vídni je příjemné jezdit na kole do práce nebo se o víkendu i s dětmi projet po městě.

Dunaj je díky rakouskému vytříbenému smyslu pro ekologii ve Vídni tak čistý, že se v něm dá koupat. A také se v něm koupe. Nejvyhlášenější písečná pláž je hned pod mrakodrapy OSN, ale nejvíce jich je na Dunajském ostrově (Donauinsel), několik desítek kilometrů dlouhém, který se stal velkým parkem, kde se bruslí, jezdí na kole či hrává fotbálek a volejbal na desítkách hřišť. V Praze se taková místa rozprodala developerům na luxusní bydlení, ve Vídni z nich udělali nádherný městský park. Vedle Donauinselu tu je navíc Prátr (Prater), kde se kolotočová zábava snoubí s prvotřídní gastronomií a rozsáhlým parkem.

Ve Vídni, přestože působí dojmem tichého, spořádaného města, není nejmenší problém proflámovat noc. Do barů v proslulém „Bermudském trojúhelníku“ dojdete pěšky z nákupní třídy Graben. Pár stanic metrem jsou diskotéky na vodě na Donauinselu, kde si za pěkného počasí můžete připadat jako někde v Thajsku. Třída barů Gürtel, která vznikla v bývalé dělnické čtvrti, má zase atmosféru srovnatelnou s ostravskou Stodolní.

Úžasná je ale samozřejmě kulturní nabídka Vídně, od opery a Vídeňské filharmonie přes skutečně světové výstavy v Albertině či Belvederu až po koncerty hvězd současného rocku, pro něž je Vídeň jednou z povinných zastávek. V současnosti se ve Vídni stojí fronty třeba na výstavu českého symbolu secese Alfonse Muchu, což je další z příkladů, proč je Praha kulturní zapadákov, zatímco Vídeň světová kulturní metropole.

Samostatnou kulturní kapitolu tvoří vídeňské kavárny, magnet na turisty, ale současně tradici udržující podniky, kde se stále ještě scházejí intelektuálové, kteří mají hluboko do kapsy. Podniky s takovým stylem v Praze už téměř nenajdete.

Ano, Vídeň je turistická metropole, ale téměř nic se tu nedělá jen kvůli turistům. Vídeňáci mají všude pocit, že jsou stejně vítanými hosty jako turisté, a naopak – cizinec tu nemá pocit, že ho chtějí jen oškubat. A tak by se dalo pokračovat. Vídeň je prostě úžasné, příjemné místo k životu. Místo, kterým by mohla být i Praha, kdyby...

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)