Červenec 2009

Co nás spojuje

Tomáš Pecina

České národní zájmy: nacionalisté o nich hovoří neustále, umírnění většinou jen při svátečních příležitostech, kupř. kladouce věnce k hrobům uctívaných národních velikánů. Co to ale přesně znamená? Přesněji – které principy a teze jsou natolik spjaty s českým národem, že lze hovořit o celonárodní a nezpochybnitelné identifikaci, a bez nichž by tento národ nebyl tím, čím je?

Mám za to, že základním takovým principem je to, co se většinou označuje jako požadavek neměnnosti poválečných poměrů. Ačkoli se najdou i v tomto ohledu disidenti, většina Čechů se dnes není ochotna smířit s představou, že by stát vrátil sudetským Němcům konfiskovaný majetek, udělil jim české občanství, omluvil se za útrapy "odsunu" a postavil před soud dosud žijící viníky poválečného násilí. Po osnovateli toho všeho, který by byl podle zásad jakéhokoli civilizovaného státu pokládán za válečného zločince, jsou v České republice pojmenována náměstí, ulice, školy, v každém větším městě stojí jeho socha a aby nebylo pochyb, že jde o postavu kladnou, byl mu vzdán hold i vlastním osobním zákonem.

Jestliže se dnes průměrného Čecha zeptáme, čím se sudetský Němec provinil, že bylo na místě zbavit jej veškerého majetku, odpoví, že tím, že byl Němec. Ptám se: Neřekl kdysi jistý Miroslav Sládek něco velmi podobného o Cikánech?

Tím však české národní zájmy nekončí. Možná to bude pro někoho překvapivé, ale Češi nejsou ochotni revidovat ani bezpráví let 1945–48. Dodnes platí nestoudný lex Schwarzenberg, dodnes je respektován názor Ústavního soudu, podle něhož se nelze domáhat určovací žalobou navrácení majetku zabraného bez právního důvodu před únorem 1948, a průmyslový majetek odebraný vlastníkům v tomto období na základě Benešových dekretů, místo aby jim byl s omluvou vrácen, byl vložen do kuponové privatizace, s cílem získat obyvatelstvo pro domněle "pravicovou" politiku ("Vaše kuponová knížka volí pravici!" – vzpomínáte?). Toto období, ve skutečnosti nejtěžší bezpráví, je oficiálně vydáváno za demokracii, a politici, využivše komunistického zvyku slavit jako počátek své nadvlády 25. únor 1948, vyvolali v obyvatelstvu mylnou, avšak politicky velmi užitečnou představu, že k převzetí moci komunisty došlo skutečně až tři roky po válce.

A konečně, za součást českého národního zájmu se pokládá i teze, že majetkové restituce lze omezit na osoby, které mají dnes – podle dnešního práva – české občanství. Cizáky tu nechceme, ani emigranty: vždyť zatímco my jsme trpěli "pod bolševikem", oni si venku "nahrabali". Krádež na Nečechu není zločinem.

To jsou tedy tři úhelné kameny, na nichž spočívá myšlení tohoto národa na počátku 21. století; jejich společným jmenovatelem je přesvědčení, že co se jednou ukradlo, může a smí zůstat ukradeno.

Tak si říkám: nebylo by na čase změnit státní znak, a místo lva tam umístit daleko pertinentnější symbol – totiž straku?

PS: Když jsem se o tomto komentáři zmínil Čestmíru Hofhanzlovi, jen sarkasticky poznamenal, že v úvahu by přicházelo i daleko větší zvíře. No, vážně nevím, které měl na mysli…

(http://tompecina.blogspot.com)