Červenec 2009

Český sen z Hanoje

Tomáš Sachr

Dovoz vietnamských dělníků k nám dlouho fungoval jako dobře promazaný stroj na úplatky. Jak jsme zjistili na místě, velké peníze končily v kapsách diplomatů a zaměstnanců české ambasády. A mnoha místním lidem pořádně zkomplikovaly život.

Pan Nguyen si je jist, že tohle se nemělo stát! „Tisíce lidí jsou v nebezpečí a my všichni teď vypadáme jako gauneři,“ říká perfektní češtinou ve své kanceláři na jednom z rušných hanojských bulvárů. Šedesátiletý podnikatel tímto povzdechem glosuje vývoz svých krajanů do vzdáleného Česka. Jak známo, české fabriky dovážely v uplynulých letech vietnamské dělníky po tisících, pak ale přišla krize a lidský řetěz z druhého konce polokoule se zauzloval.

Co už je méně známé a co teprve nedávno začali novináři do detailu odkrývat, je systém, který tento byznys provázel. Podvody, korupce a především kruté zneužívání lidí, kteří se ocitli bez dokladů a znalosti řeči v cizí zemi napospas dobře organizované mafii. To je výsledek politiky, na které se i pan Nguyen hodlal podílet. „Měli jsme dodávat zaměstnance několika spřáteleným podnikům, zdálo se to jako dobrý nápad,“ říká drobný muž, kterému by jeho věk nikdo nehádal ani omylem. „Jenže jsme neuspěli.“ Obchod s pracovní silou totiž ve Vietnamu ovládla skupinka majitelů pracovních agentur, kteří dle svědectví z Vietnamu masivně upláceli úředníky české ambasády. Za jedno podnikatelské vízum – a ambasáda jich jen během posledních dvou let vydala bezmála dvacet tisíc – se dávalo až dvanáct tisíc amerických dolarů. Pan Nguyen do tohoto miliardového byznysu nedokázal naskočit a jeho agentura tak do Česka během dvou let své existence neposlala téměř nikoho.

Promluvit si s někým z „úspěšných“ agentů bohužel v Hanoji není možné. Po jejich firmách zůstala jen zabedněná okna kanceláří a šéfové zmizeli neznámo kam. „Mám strach, prosím, nehledejte mě,“ vzkazuje jeden z nich po svém českém příteli usazeném v Hanoji. Ten strach má jasnou podobu. Zosobňují jej lidé vystupující každý den na místním letišti z linky Praha–Hanoj. V pracovních smlouvách sepisovaných agenturami totiž existovaly kromě tučných poplatků i pojistky a dodatky o vrácených penězích v případě nezdaru. Že se někdo s podobnou reklamací objeví, je více než pravděpodobné. Jak známo, české ministerstvo zahraničí už zhruba stovku Vietnamců s letenkou a pěti sty eury v kapse vyexpedovalo zpět do Hanoje. A podobné akce budou s rostoucí nezaměstnaností v Česku přibývat.

„České úřady říkají, že tady jim bude líp. Jenže nebude,“ kroutí hlavou pan Nguyen. Na většinu navrátilců čekají jen splátky půjček, které si před časem kvůli „českému snu“ vzali. Jde přitom o velké peníze, které šly většinou získat jen zastavením nemovitostí u bank. Jak už bylo řečeno, agenturní cena zahrnující úplatky se podle jednotlivých svědectví vyhoupla z původních pěti tisíc amerických dolarů před zhruba pěti lety na dvanáct tisíc z minulého roku. Právě tak dlouho v Hanoji fungoval a bobtnal korupčnický systém.

Ta krásná země česká

„Chtěla bych jet do Prahy, protože Praha je krásná. Česko je moderní země, oplývající ale bohatou tradicí.“ Když elegantní dlouhovlasá Hang (33) pomalu a soustředěně dokončí svou větu, rozesměje se radostí. V malé místnosti s magnetickou tabulí na stěně se spolu s ní tlačí desítka mladých lidí. Schází se tu již dva měsíce pravidelně dvakrát do týdne, a jak říká jejich učitel Nguyen Tien Hung, pokrok je znát. Všichni tu jsou přesvědčeni, že základy češtiny se jim podaří zvládnout zhruba za půl roku.

Jsme v Dao Tan, jedné z okrajových čtvrtí Hanoje a v místě, kde se podobných lekcí odehrálo za uplynulých deset let tisíce. „Jsme vůbec nejstarší škola češtiny tady v Hanoji, a co se úrovně týče, málokdo nám může konkurovat,“ říká pyšně padesátník Nguyen Tien Hung a ukazuje vietnamsko-českou učebnici, kterou pro potřeby studentů už před lety vlastnoručně sepsal.

Větami o krásné Praze a moderní zemi v srdci Evropy je kniha protkaná. A gramatické poučky doplňuje pan Hung co chvíli i vlastními vzpomínkami z dob studií na pražské filozofické fakultě. V Česku už nebyl dlouhých dvacet let a většina příběhů se točí kolem vynikajícího českého jídla a vřelých lidí. O tom, že jde o nádhernou zemi, kterou si člověk zamiluje i dnes, však studenti nepochybují. „Slýcháme to i od našich známých a příbuzných, se kterými si voláme,“ říká – raději vietnamsky – Hang. „Slyšeli jsme v televizi i o problémech, které tam teď jsou,“ přidává se o dva roky starší Thach. „Ale žije se tam pořád mnohem lépe než tady.“

Srovnání, která podobnému přesvědčení předcházejí, není v Hanoji složité najít. Průměrná mzda se v hlavním městě Vietnamu pohybuje podle oficiálních statistik kolem sta dolarů, tedy asi dvou tisíc korun. Přitom ceny v restauracích a kamenných obchodech se poslední roky povážlivě rychle šplhají na úroveň srovnatelnou s Českem. Kdo chce ušetřit, musí dál z centra nebo zapátrat po zboží v hanojských tržnicích. Každý, komu se podaří průměrně placené místo sehnat, může navíc podle místních mluvit o štěstí. V šestapůlmilionovém městě dnes žije na dva miliony nezaměstnaných a ještě letos mají na trh práce školy vrhnout další milion osmnáctiletých absolventů. Na venkově, kde chybějí základní civilizační výdobytky jako kanalizace nebo asfaltové silnice, se o průměrném platu nedá mluvit vůbec – prakticky jedinou obživou je zemědělství.

Poměry se, alespoň co se materiální stránky týče, poslední roky ve Vietnamu zlepšují a vietnamská ekonomika roste i v době krize o více než tři procenta. A minimálně bohaté nerostné suroviny, čítající ropu, černé uhlí, ale také vysoce ceněný bauxit, slibují, že vietnamská expanze na propojující se světové trhy nemusí hned tak skončit. Ostatně svou obchodní dovednost Vietnamci předvádějí již dnes při vývozu kávy nebo mořských plodů. Od vietnamských břehů pocházejí více než dvě třetiny jejich evropského dovozu.

Jistě, ta chvála zní nadějně jen potud, pokud zapomeneme na politickou stránku celého příběhu. Dosud nikdo ze světových myslitelů totiž nedokáže s jistotou odhadnout, zda otevírání světového obchodu skutečně v budoucnu přinese i vzývaný pád vietnamské komunistické strany, fungující na podobně autoritářském režimu jako v sousední a zhruba patnáctkrát větší Číně. Všudypřítomné rudé vlajky v hanojských ulicích a způsob, jakým podle místních dokáže komunistická propaganda vydávat ekonomické úspěchy za výsledek státního plánování, zatím svědčí spíše o opaku.

Ale vraťme se do třídy pana Hunga, nechávajícího se v přítomnosti Čechů oslovovat výhradně jako Karel. Jak totiž říkají i účastníci jeho kurzů, o politiku se většina obyvatel nezajímá a vůbec – mladí po své šanci na lepší život touží ihned. A odchod do ciziny tak považují za ideální řešení.

S podobnou vidinou životní šance odsud, z učebny v nenápadném činžáku na předměstí Hanoje, odešlo v uplynulých letech několik tisíc lidí, většina z nich s pracovním vízem do Česka v kapse. Masová vlna emigrantů však strhla i dosud nebývalou poptávku obchodníků, usilujících o spolupráci s českými firmami. Těch dnes ve Vietnamu přibývá a kromě výrobců strojních součástek tu člověk může najít třeba i pobočku úvěrové firmy českého miliardáře Petra Kellnera, poskytující denně prý až pět set půjček na populární městské mopedy. Jak přitom místní s oblibou připomínají, devadesátimilionový trh, kde má české zboží punc prémiové kvality, čeká stále na své objevení českými podnikateli.

Podobně jako v případě pracovních agentur, také pro učitele češtiny jsou však zlaté časy pryč a podobně jako po agentech se po nich většinou slehla zem. Pan Karel je dnes možná jediný, kdo svou soukromou školu nezavřel a funguje dál. Jeho dnešní hrstku studentů tvoří studenti kybernetiky se zajištěnou stáží na Technické univerzitě v Liberci a dívky usilující o tzv. vízum na sloučení rodiny. Jejich rodiny už většinou v Česku žijí dlouhé roky. Právě to jsou dnes jediní Vietnamci, kteří na vytouženou cestu mají šanci. Žádné jiné vízum dnes česká ambasáda v Hanoji nevydává.

S trikolorou na hrudi

„Ministr průmyslu vykonal návštěvu Vietnamu,“ zní žhavá novinka, která vítá každého návštěvníka internetové stránky české ambasády v Hanoji. Nic novějšího než tato noticka – datovaná do listopadu roku 2007 – tu není. A na ještě větší nehybnost narazí každý, kdo se pokusí dovolat na dvojici telefonních čísel uváděných českým cestovatelům pro případ potřeby. „Volané číslo je mimo provoz,“ zní anglicko-vietnamská zpráva ve sluchátku po vytočení prvního z nich. Druhé nedá ani tento výsledek: spojení je automaticky přerušeno ještě před prvním zazvoněním.

Hlídkující vojáci před vysokou zdí s ostnatým drátem na vrcholu – to je obrázek naskýtající se každému zájemci, který se rozhodne navštívit české zastupitelství v Hanoji osobně. Kromě toho nelze přehlédnout ani výrazné bílé pruhy na chodníku, táhnoucí se od hlavního vchodu několik desítek metrů dále. Jejich smysl v tu chvíli zůstává neznámý, brzy se však osvětlí.

Ostraha česky nemluví a jen mlčky ukazuje ke zvonku na zdi, teprve tady je slyšet češtinu a zprvu i poměrně nadějnou zprávu – mužský hlas pak po vyslechnutí žádosti o rozhovor s dnešním velvyslancem vybízí k trpělivosti. Šéf ambasády – velvyslanec David Král – je přítomen.

Po několika minutách čekání chraptí reproduktor znovu, hlas v něm je však o poznání méně vstřícný. „Pošlete si žádost oficiální cestou, e-mailem, nebo si zavolejte zítra,“ říká stroze hlas v reproduktoru. „Pan velvyslanec na vás nemá čas,“ dodává ještě a kvapně se loučí. Dobrá, jak ale zavolat, když telefony nefungují? „Použijte e-mail, na shledanou.“ A pak už jen ticho.

Žádná jiná odpověď ani po odeslání žádaného e-mailu a celodenním čekání však nepřichází. Po urgenci a dalším celodenním čekání pak přece jen vyplivne elektronická pošta stručnou odpověď: Pan velvyslanec nemá na novináře v nejbližší době vůbec čas. Ptát se na detaily konkrétního odmítnutí nebo třeba na to, jaké urgentní záležitosti český zástupce řeší, nemá smysl. „Ambasáda je nedobytná pevnost, když něco potřebujete, musíte se o sebe postarat sám nebo mít mobil na konkrétního zaměstnance,“ říká následně hned několik českých krajanů žijících nebo pracujících v Hanoji.

Zjistit, co tato mlčenlivost znamená, přitom není nic jednoduchého ani na českém ministerstvu zahraničí, které za ambasádu zodpovídá. „Může za to špatné telefonní spojení ve Vietnamu,“ vzkazuje mluvčí ministerstva zahraničí Milan Řepka i přesto, že na čísla jiných pevných linek se lze ve Vietnamu dovolat bez větších problémů.

Jisté je ovšem jedno, hrobový klid před budovou ambasády je novinkou teprve posledních několika měsíců. Ještě na jaře loňského roku bylo všechno úplně jinak. „Kdo chtěl podat žádost o vízum, musel přijít už v noci. Před ambasádou čekaly zástupy lidí,“ vzpomíná na svou loňskou zkušenost osmapadesátiletý hanojský obchodník Do Ngoc Viet Dung. „Přímo před budovou se ale čekat nesmělo a lidé se tlačili na protějším chodníku. Při začátku úředních hodin se všichni rozběhli před vchod a dle instrukcí vietnamských policistů se seřadili na bílé značky na chodníku. Čekalo se ve dvoustupu a lidé si museli sednout do dřepu – aby stráž měla přehled. Kdo promluvil, byl z řady vyhozen,“ popisuje pan Dung mechanismus, kterým si musel projít každý žadatel.

Pan Dung přesto se prý ty chvíle snaží zapomenout. „Miluju Čechy a tohle nic nezmění,“ říká ve svém bytě v centru Hanoje. Slova, která ten den zopakuje ještě několikrát, jsou ale vlastně zbytečná. Lásku osmapadesátiletého muže ke vzdálené středoevropské zemi tady připomíná prakticky všechno. Na stěně nad gaučem visí namísto obrazu pečlivě vypnutá česká vlajka, ve vitrínách u zdi se střídají lahve becherovky s talířky pomalovanými obrázky Prahy a vázičkami z českého křišťálu. Ačkoli není návštěva předem dohodnutá, Do Ngoc Viet Dung otevírá v tričku s českou trikolorou.

Cyril a Metoděj

V případě skla plnícího vitríny bytu pana Dunga nejde o žádné suvenýry. Český křišťál sám vyrábí – tady, v přízemí hanojského činžáku. „Bývalou fabriku jsme museli opustit, uvidíme, kam se posuneme dál. Zatím se ale musíme spokojit s tímhle,“ rozpřahuje ruce na dvorku vyskládaném stovkami krabic. Firma Glass Star Bohemia funguje v úzké spolupráci s „originálními“ sklárnami z české Jihlavy a pan Dung s ní prý úspěšně expanduje na vietnamský trh. „Česko je značka, která má ve Vietnamu lesk,“ říká hrdě a dodává, že při práci s Čechy mnohem raději používá jméno Honza.

Sklo není zdaleka jedinou vazbou, která panu Honzovi po někdejším studiu v Česku zůstala. S doktorátem z bohemistiky dnes patří mezi nejuznávanější vietnamsko-české překladatele, na svém kontě má už několik desítek přeložených básnických sbírek, a dokonce patnáct vlastních povídek. Až vyjde, ta poslední by prý mohla zajímat i Čechy. Pod titulem Na západ totiž Honza popisuje často kruté osudy Vietnamců, kteří se nedávno rozhodli vypravit se za podobným snem jménem Česko, jako kdysi on před téměř čtyřiceti lety.

Český sen pana Honzy už ale sotva kdo zopakuje, i když rozhodně stojí za pozornost. Točí se ostatně také kolem tématu, které hýbe většinou česko-vietnamských osudů právě dnes – masového dovozu dělníků z Vietnamu do Česka. „Podobný mechanismus jako dnes fungoval v Československu od šedesátých let, a především v osmdesátých letech dovážel socialistický režim laciné vietnamské pracovníky po desetitisících,“ říká pan Honza. Poté co dokončil studium na univerzitě v Praze, stal se právě pan Honza jejich koordinátorem a v druhé polovině osmdesátých let dokonce hlavním šéfem vietnamských „misí“ pro celé Československo.

A zkušenosti z této doby zužitkoval dokonale i po listopadové revoluci. „Díky svým kontaktům a znalosti jazyka jsem měl otevřené dveře kamkoli,“ vzpomíná usměvavý muž a dolévá štamprle becherovky. „Stejně jako řadě dalších Vietnamců se ani mně nechtělo zpátky, a tak jsme vymysleli způsob, jak v Česku zůstat,“ pokračuje s tím, že k této ideji nakonec stačily pouhé tři věci – živnostenský list, povolení na provoz stánku a laciné zboží, které by se dalo i v Evropě dobře prodávat. „Strhli jsme spolu s jednou českou právničkou opravdovou vlnu a na pár úřadech pak dostali přezdívku Cyril a Metoděj,“ směje se pan Honza při vzpomínce na dobu, kdy se svou firmou Mitiko, poskytující všechny tři zmíněné služby, prakticky vynalezl vietnamské stánkaření po česku.

Ta doba je dávno pryč a na nápadu pana Honzy se později svezly stovky a tisíce dalších obchodníků. Na základech tehdejšího úspěchu pak ale pan Honza vybudoval i svou dnešní sklárnu. Co se vztahů ke svému „druhému domovu“, jak Česku důvěrně říká, týče, tady už ale veškerá idylka končí. Když si naposledy se svou ženou žádal o vízum, nepochodil, a přestože v Česku má dům a obchodní partnery, cesta mezi oběma zeměmi se podle něj po skandálu s pracovními vízy stává pořádně komplikovanou. „Vždycky jsem usiloval o to, aby si tam Vietnamci získali dobrou pověst. Jsem přesvědčený, že naše národy si můžou být vzájemně hodně prospěšné,“ říká pan Honza. „Jenže teď nikdo neví, co se stane, a mám strach, že se to v Česku ve finále celé obrátí proti nám.“

Důkazy chyběly

Stejnou otázku – co bude dál – si dnes kladou i tisíce dalších Vietnamců, na které dnes doléhají ozvěny korupčnického skandálu s vízy.

Jak už bylo řečeno, ta se dnes nevydávají, české úřady vyhlásily stop stav již loni v květnu. Oficiálně se jako důvod uváděla nulová poptávka po dalších zaměstnancích. Ve skutečnosti už ale v tu dobu ležela na stole zpráva expertů hovořící o mafiánských praktikách při vyřizování vstupních povolení, kterou v utajeném režimu projednala i česká vláda. Výsledkem byla však i výměna osazenstva české ambasády v Hanoji a následné převelení tehdejšího velvyslance Iva Žďárka do Pákistánu, kde jen několik dnů poté zemřel při bombovém útoku sebevražedných atentátníků.

Celá řada otázek po mrtvém velvyslanci ovšem zůstala dodnes nezodpovězena. Jen namátkou – kde skončily všechny peníze z úplatků? Kde dnes pracují lidé, kteří kromě Žďárka v systému figurovali? A jak je možné, že novinářům stačí několik dní na to, aby si na místě ověřili informace, o nichž se v Česku jen šeptem spekuluje a v souvislosti s nimiž policie dodnes nevznesla žádné konkrétní obvinění?

Položit podobné otázky novému velvyslanci Davidu Královi přímo v Hanoji není možné. A jasné odpovědi nezaznívají ani v Česku. „Nenašly se žádné důkazy,“ opakuje již řadu měsíců ministerstvo zahraničí s tím, že podezření, na něž upozorňovaly dokonce i tajné služby, prošetřovala na místě ministerská inspekce. „Nezabývali jsme se tím, chyběly důkazy,“ opakuje pak stejně zarputile i mluvčí policejního Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Roman Skřepek. Jak je ale možné, že novináři nashromáždí o chobotnici úplatkářského systému dostatek informací během několika dnů, zatímco policie i ministerská inspekce jsou bezradné? Odpověď přichází stále stejná. „Konkrétní důkazy prostě chyběly.“

PRO VÍZUM NA GOLF

„Kdeže na ambasádě,“ usmívá se v jedné z hanojských hospod český podnikatel působící v Hanoji již dlouhou řadu let. „Víza se vydávala na golfovém hřišti za městem, kam vedení ambasády pravidelně docházelo.“ „Nikdo nezkoumal, kdo si o vízum žádá. Dostal ho jednoduše ten, kdo přes prostředníka dodal peníze,“ říká jen chvíli poté vietnamsko-český obchodník, který prý služeb agentů pravidelně využíval. „Jinak to nešlo,“ krčí rameny. Svá jména zveřejnit nechtějí – ambasáda a úplatky, to je prý tady v Hanoji ještě příliš horké téma a pro Čechy to platí dvojnásob. Těch, kteří sem za prací dojíždějí, je sotva pár desítek a dostat se do otevřeného konfliktu s ambasádou nikdo z nich nechce.

To, že se korupčnímu mechanismu skutečně nebylo možné vyhnout, dokazuje celá řada věcí. Ostatně přesvědčila se o tom i třicítka účastníků speciálního vzdělávacího programu placeného na hanojské univerzitě českým ministerstvem školství. Žádosti o víza pro absolvování druhé půlky programu v Česku ambasáda zamítla bez udání důvodu a do Česka se nakonec dostali jen ti, kteří využili „služeb agentur“.

Efekt úplatkářského systému už byl naznačen v úvodu a také v Česku je dobře známý – do Prahy v posledních letech odletěly tisíce lidí bez znalosti jediného českého slova i žádané kvalifikace. Pro představu, o jak velký byznys vlastně šlo, stačí jednoduché počty. Cena za vízum se loni pro Vietnamce vyšplhala až na dvanáct tisíc dolarů, tedy téměř čtvrt milionu korun. Peníze končily nejen u agentů a na samotné ambasádě, ale také u vietnamských úřadů, které pracovním agenturám vydávají omezený počet licencí, a konečně i na české straně, která povolení k práci v české fabrice a konkrétní místo zajišťovala. Jen sedmnáct tisíc podnikatelských víz z let 2006–2008 přineslo do systému miliardy.

Tomu, že korupce obřích rozměrů tady ve Vietnamu dlouhé roky procházela, napomohla ještě jedna důležitá skutečnost. „Tady je to nedílná součást života, bez úplatků se prostě neobejdete,“ říká v úvodu zmiňovaný podnikatel. To pravidlo podle něj platí jak při každoměsíčním podávání daňového přiznání nebo vyřizování jakékoli úřednické formality, tak při samotném náboru lidí do komunistické státní správy. Každý post ve službách státu má podle místních svou konkrétní cenu. Kdo na něj nastupuje, platí nadřízenému, který žadatele na dané místo vybírá. Má to dva nepříjemné efekty – každý nově příchozí se už na počátku stává součástí úplatkářského systému, navíc „investice“ do kariéry bývá poměrně nákladná a samotný tabulkový plat by ji nikdy nepokryl.

(Respekt, www.respekt.cz)