Červenec 2009

Další dílo výtečného Thomase Friedmana

Otto Ulc

Tento potomek židovských přistěhovalců přišel na svět v roce 1953 v Minnesotě, státě se značným procentem skandinávských, ale též českých, moravských a slovenských pionýrů. Se studii pokračoval na anglické univerzitě v Oxfordu, se specializací v oblasti Blízkého východu, a posléze se uplatnil ve významné roli (bureau chief) The New York Times, nejvýznamnějších amerických novin napřed v Bejrútu, poté v Jeruzalémě. Se světem důkladně obeznámený publicista už byl, prozatím třikrát, obdařen prestižní Pulitzerovou cenou. Jeho kniha The World Is Flat (s podtitulem A Brief History of the Twenty-First Century), že svět je plochý - název na první pohled poněkud matoucí, až provokativní - vyšla v roce 2005 a předpokládám, že již existuje i v českém překladu. Poskytla pozoruhodné podrobnosti o dopadu globalizace, kvapící technologii, zdroji doslova explozivního pokroku a též zvyšování životní úrovně zejména v Číně a Indii. "Velká to kniha, která nám umožňuje vidět věci ve zcela jiném světle," tak ji v recenzi hodnotil ekonom Joseph E. Stiglitz, laureát Nobelovy ceny.

Nedávno (9. září 2008) v jednom z těch několika set televizních kanálů se mi poštěstilo zastihnout Friedmanův hodinový rozhovor (Charlie Rose - TV PBS). Právě se vrátil z dalšího globálního pobíhání a vyšla mu další kniha s neméně provokativním titulem Hot, Flat and Crowded - že naše planeta je nejen plochá, ale i horká a přecpaná. U toho pak dlouhý podtitulek o potřebě zelené revoluce a oživení Ameriky. Tvrdí a snaží se dokazovat, že energetická krize a klima jsou ty nejožehavější priority, rozepisuje se o specifických technologiích, jež se mají stát bází národní politické platformy geo-greenismu. Čeští zelení aby aplaudovali.

Do knihy s kapitolami jak o přírodních zdrojích, tak petroolejových diktaturách, jsem dosud neměl příležitost nahlédnout a omezím se na informace získané z televizního interview. Americkou vládu a americkou společnost nikterak nešetří. Vyčítá jí tzv. self-indulgence, sobecké, krátkozraké požitkářství , jež se vláda nesnaží potírat, nečiní viditelné smysluplné kroky. Zatímco již několik desetiletí oficielně proklamuje odhodlání dosáhnout energetické soběstačnosti, závislost na zahraničních dodávkách však stále roste, platíme miliardy dolarů dodavatelům, též takovým, kteří pak financují naše nepřátele.

Friedman opakoval výrok bývalého saúdského ministra, jehož jméno jsem už zapomněl, ač jsem se s ním na jedné konferenci potkal. Ten shrnul dilema Západu v báječné zkratce: Doba kamenná pominula ne proto, že by bylo došlo k vyčerpání zásob kamení, a ropný věk pomine nikoliv vyčerpáním zásob ropy, ale novou technologií. Ta ho pohřbí.

Ledacos je již v pohybu. Dánsko vede v inovacích ve využití větrných zdrojů (wind technology), Japonci jsou v čele využití novinek energie sluneční. Friedman se však nezmínil o prvenství Francie s energií jadernou - přemnoho Temelínů. Zato se tuze rozezlil na reakci účastníků republikánského kongresu v jeho rodném státu Minnesotě, skandujících slogan drill, baby, drill. John McCain nijak vášnivě nepodporuje vrtné aktivity v pobřežních vodách a vůbec ne v panenské prázdnotě Aljašky, tak jak doporučovala viceprezidentská kandidátka Palinová, která ze všech předních politiků, do ožehavého tématu zasahujících, je ta jediná s tamějším terénem seznámená a ví, o čem mluví.

Friedman je vzácnou výjimkou nehořekující kvůli rostoucím cenám pohonných hmot: naopak, přál by si, aby ještě víc rostly - poněvadž jedině tak se kapitalistický trh a mentalita pohnou a spočítají si, že se jim přece jenom vyplatí pustit se do nákladných investic k využití oněch náhradních, kýžených, ale dosud ziskově neperspektivních zdrojů. Jestliže takové inovace se za nynější cenu čtyř dolarů za galon nevyplatí, jinak se bude reagovat po dosažení ceny deseti dolarů.

Texaský miliardář T. Boon Pickens v současné době utrácí miliony vlastních peněz za televizní seznamování národa s jeho receptem na řešení krize, o vymanění se ze zahraniční ropné závislosti. Do alternativních zdrojů energie je připraven investovat mnohé své miliardy. Činí tak nejen jako americký patriot, ale také jako americký kapitalista, jenž si už spočítal možnosti dalšího profitu. Ale tato snaha o dosažení energetické soběstačnosti je tak mohutný projekt, který trh, privátní iniciativy nezvládnou a bez spoluúčasti státu je nezvládnutelný. Proto vyhrňme si rukávy, povzbuzeni úspěšným precedentem, jímž bylo dobývání kosmu, cesta na Měsíc. Dosavadní počínání Washingtonu ale nedodává příliš optimismu. Na rozdíl od postoje jiných vlád, Bushova administrativa místo aby přilákala investory daňovými úlevami, zájemce odrazuje a platnost úlev ke konci tohoto kalendářního roku vypovídá.

Však to je také důvod, proč čínský miliardář, jenž ke svému obrovskému bohatství v ČLR, ke komunismu údajně spějící, dospěl zejména výrobou výplní, desek k využití sluneční energie, si rozmyslel rozjet produkční linku na americkém území.

Friedman se nedávno vrátil z Číny, kde získal dojem, že tamější potentáti si začínají uvědomovat neudržitelnost, nežádoucnost pokračujícího hospodářského růstu za každou cenu (growth über alles - jeho slova). Kdykoliv do země přijede, tak vidí, že lidé tam mají menší zábrany promluvit, ale stále rostoucí potíže dýchat.

V hospodářsky nejčilejší provincii Guandong na jihu země dochází ke znatelnému přechodu od tzv. dirty economy, životnímu prostředí ubližujících továren (stěhovaných do málo průmyslového vnitrozemí, kde jejich přítomnost bude aspoň na čas vítaná), k moderní clean economy. "Tak jak se pohne Čína, tak se pohne celý svět," tvrdil Friedman a dodal, že "My potřebujeme si počínat jako Čína na jeden den." Pochopil jsem to jako povzdech pozorovatele, který byl svědkem úspěchu autokracie nad demokracií - obrovského využití energie v přípravě na olympiádu, v porovnání se situací v Novém Orleánsu, metropoli, co se po dopadu ničivého hurikánu Katrina před třemi roky dosud nevzpamatovala. Pomalé jsou kroky demokracie a ne vždy tím nejsprávnějším směrem. USA riskují stát se banánovou republikou, postěžoval si při porovnání například letiště v Berlíně, Pekingu , Šanghaji s prostorami, v nichž musíme v New Yorku přistávat. Tvrdí, že to je důsledek naší complacency - sebeuspokojení, k němuž došlo po rozpadu Sovětského svazu, supermocnosti, našeho rivala.

Není ale jiné moci, velmoci než USA, ochotné a schopné převzít vedení, onu inspirující pochodeň potřebného globálního pokroku. Tak Friedmana ujistil Nicolas Sarkozy ve Francii a stejně ujišťovali čínští předáci. Americký magnet tolika výzkumných ústavů, univerzit, nejkvalitnějších tvůrčích mozků. Všemožné, vzájemně se doplňující varianty řešení - atom, slunce, vítr, mořské vlny, thermální, všelijaký další zdroj. (A ledacos viditelného se už děje: před několika týdny jsem jel do Kanady a cestou postřehl kopce náhle obsypané oněmi větrnými novotami.) Ano, inovace, nejdůležitější ze slov - Innovate, baby, innovate! Jen tak lze ukončit dominantní éru petrovládců, ktará pak pomine, tak jak pominula doba kamenná.

Friedman ale vyjádřil obavu z blížící se nové studené války. Tento minus kompenzoval plusem naděje, že islámský fanatismus by přece jen mohl pominout, poněvadž Achillovou patou extrémistů je jejich puzení k ještě většímu ultraradikalismu, jenž je připraví o sympatie dřívějších podpůrců. Kéž by tomu tak bylo.