Červenec 2009

Nesourodé vyhlídky v biblické zemi

Otto Ulč

Je izraelská sklenice z poloviny plná, prázdná či snad i nakřáplá k nespravení? Lze odpovědět přesvědčivými, a přitom se vzájemně vylučujícími plusy a minusy.

Michael B. Owen, profesor na univerzitě Georgetown, obor zahraniční diplomatická služba, ve své studii Seven Existential Threats o sedmi hrozbách exitenci státu, v měsíčníku Commentary (květen 2009) se zmiňuje o výsledcích prozatím nejposlednějšího výzkumu veřejného mínění, že totiž židovští obyvatelé Izraele jsou ti druzí nejvíc patriotičtí na světě (primát si drží Američané).

Důvod k takovým pocitům mají nejeden: na území maličkého rozsahu, tam v jednoznačně nepřátelském sousedství, uboze vyzbrojená hrstka pionýrů se hned v prvopočátku ubránila útoku šesti arabských armád. Během deseti roků ekonomika rozkvetla, počet obyvatelstva se ztrojnásobil. V červnu 1967 v šest dní trvající válce, bez asistence kohokoliv včetně USA, hravě deklasovali milion arabských vojáků. A výtečně též dopadla válka v roce 1973 po přepadu o největším židovském svátku Yom Kippur, kdy egyptský agresor byl důkladně rozprášen a Izrael se zmocnil a dočasně si podržel celičkou sinajskou poušť.

Izrael, pokládán za nelegitimního vetřelce v oné převážně islámské končině, si musel zvykat na neutuchající nepříjemnosti: bomby, rakety, všelijaké přepady, pronikání explozivně si počínající sebevrahů a sebevražedkyň. Vedlo to k úbytku zahraničních turistů, odlivu investic, ekonomie začala trpět, sama existence státu ohrožena.

V roce 2002 Izrael započal s účinnou kontraofenzívou – vylepšenou zpravodajskou službou, koordinací aktivit, účinným strefováním do předních představitelů terorismu a zejména budováním Zdi – fyzické separace, důkladného zobtížnění zálusku pronikat a ničit. Logická obranná opatření, očividně účinná, ovšem způsobila hurikány zatracování, mravního rozhořčení na světovém fóru a Izrael pak pravidelně kaceřován, ocejchován jako stát rasistický, kolonialistický, a ve vší té vřavě se ztrácela námitka nařčených provinilců, že přece není jejich mezinárodní povinností spáchat národní sebevraždu.

Důkladné dilema: má být Izrael především státem židovským nebo demokratickým, jak skloubit obé? Obyvatel je tam teď kolem sedmi milionů, z nichž jednu pětinu tvoří Arabové. Ti neslouží v izraelské armádě (palestinští Arabové s izraelským občanstvím v armádě slouží - pozn. red. CS-magazínu), stejně tak jako tzv. Haredim, ultraortodoxní Židé, mnozí z nich odmítající oprávněnost existence sionistického státu. A tito ultraortodoxní se vyznamenávají svou rekordní plodností. Existuje odhad, že v roce 2012 třetinu všeho žactva škol základního vzdělání budou tvořit jejich potomci.

Nyní k ještě značnějším minusům: nemalé procento členů Knessetu - izraelského parlamentu - tam zasedajících Arabů i Židů, neuznává legitimitu svého státu. V porovnání s tak rozhádaným sborem zákonodárců je počínání a prestiž parlamentu České republiky něco téměř záviděníhodného.

Již zmíněný autor Oren se zabývá závažnými minusy izraelské současnosti. Korupce, infikující přemnohá odvětví včetně armády. Respekt pro stát chátrá, stejně tak zájem mladé generace o angažování v politice. V nedávné době prominentní politické představitele postihlo obvinění ze zpronevěry, přijímání úplatků, praní špinavých peněz, též sexuálního harašení. Oren pokládá kolaps veřejné morálky za největší nebezpečí ohrožující existenci státu, který obviňuje, že se stal world leader v obchodování s drogami, zbraněmi, lidmi (ono human trafficking). Stát nedodržuje své zákony, jak dokazuje dosud tolerovaná výstavba židovských usedlostí na okupovaném území (West Bank ).

Proslulosti dosáhl výrok někdejšího izraelského státníka Abba Ebana, že Palestiňané nikdy nezmeškají příležitost zmeškat své příležitosti. Důkazem je jejich postoj ke zřízení a fungování vlastního státu. Mohli ho mít v roce 1947, když se OSN potýkala s rozdělením sporné oblasti. Mohli ho mít v roce 2000, ale odmítli přijetí jim příznivých podmínek, jak nabízel Ehud Barak s podporou Billa Clintona. V roce 2005, poté, co Izrael vyklidil území Gazy a nikoliv šetrně odstranil bránící se židovské osídlence, Palestinci dali přednost válce a z naavráceného jim území odpalovali rakety, což pak vedlo k řízné izraelské reakci a ke světovému rozhořčení kvůli její „neadekvátnosti“ (disproportionality)

S rostoucím pravidelností lze slyšet otázku, zda Palestinci vůbec svůj vlastní stát chtějí mít, o něj se sami kompetentně starat, nespoléhat na prozatím nekonečné přijímání zdrojů z všemožných světových zásob – a navíc s podmínkou uznat legitimitu existence Izraele. Zdá se, že nynější stav věcí jim docela vyhovuje.

Obyvatelé Gazy ve svobodných demokratických volbách dali přednost Hamasu (Islamic Resistance Movement), svěřili svůj osud organizaci preferující terorismus a odmítající oprávněnost existence židovského souseda. Jejich vůdce Khaled Meshal, ze svého velitelství v syrském Damašku nabídl plán, v němž místo záruky míru (peace) se pouze objevuje slovo příměří (truce) s omezeným trváním na deset roků. Čili de facto totéž, co podepsal Arafat v Oslu 1993, s oprávněným očekáváním pomlázky milionů, miliard finanční pomoci ze zahraničních zdrojů. Na chimérickém projektu vytvořit palestinský stát se ovšem bude v mnohých kuloárech nadále usilovně dumat.

Interview s Dr. Ariehem Eldanem, členem Knessetu (New English Review, e-mail 2. 5. 2009) .Jako šéf oddělení plastické chirurgie v Jeruzalémě se velmi podílel na zřízení Israeli National Skin Bank, té údajně největší na světě. Vyhověl žádosti dodat potřebnou pokožku do nemocnice v Bersheebě. Tam se snažili zachránit arabskou ženu z Gazy se závažnými popáleninami, což zavinila její vlastní trestající rodina. (Dost běžné počínání v tamějších kruzích.) Léčba se dařila, pacientka docházela na pravidelné kontroly. Při jednom jejím hraničním vstupu se ale podařilo včas zjistit, že je obalena výbušninami a ke svým léčitelům zachráncům se dostavila se sebevražedným záměrem.

Věru značná to vzdálenost mezi kulturami, hodnotami, mentalitou takových civilizací. Jak dojít k mírumilovnému sladění názorů s druhem lidí, kteří na zprávu o útoku na Ameriku 11. září 2001 ve své velké většině reagovali s jásotem? A jeho většina se netají svou podporou dalšího teroristického počínání.

Co tedy činit? Nový americký prezident Obama podepsal (27. 1. 2009) rozhodnutí (Executive Order, otištěno ve Federal Register, 4. 2. 2009) poskytnout mnohé miliony k přesídlení, ubytování a živení přemnohým tisícům (údajně statisícům) obyvatel Gazy, jež kvůli jejich radikalizaci a sympatiím vůči Hamasu odmítly přijmout bratrské arabské státy Egypt, Sýrie, Jordánsko a Saúdská Arábie. Není mi znám předpoklad vládních kruhů ve Washingtomu, že podarovaní, takto privilegovaní, se nebudou revanšovat způsobem oné popálené pacientky.

Leckterý americký občan, daňový poplatník, jásat nebude. Též nedostatek nadšení bych předpokládal u zdejšího židovského obyvatelstva, které ve volbách dalo Obamovi přednost obrovskou většinou (78 %) hlasů, tedy hodně víc než bělošští katolíci (54 %) či protestanti (45 %).

Americká židovská komunita má dobrý důvod pro anxiety (starost, úzkost), píše vlivný publicista Norman Podhoretz (Commentary, No. 5, 2009), zejména kvůli Obamově postoji k Íránu. Již během volební kampaně vyjádřil ochotu posedět s Ahmadínežádem, pravidelně opakujícím nutnost zničit, vyhladit Izrael. Po uvedení do úřadu Obama poslal do Teheránu video sdělení, v němž zdůraznil svůj respect pro tamější režim, jakkoliv brutální, tyranský.

Oprávněnou starost vyvolává skutečnost, že onen za studené války účinný systém MAD (Mutual Assured Destruction) o záruce vzájemného nukleárního zničení pozbývá své účinnosti, je neaplikovatelný v případě islámských radikálů, neváhajících, údajně dychtících po mučednictví, i za cenu zániku života na této naší planetě. V íránských kruzích na té nejvyšší úrovni se již vyslovily názory o přijatelnosti nukleární konfrontace, a to i za cenu ztrát padesáti milionů životů vlastního obyvatelstva.

Při takovém uvažování, aby pomíjel lesk z představ náramné budoucnosti a izraelská sklenice aby byla z víc než jedné poloviny prázdná.

A přece jen optimismus zcela nevyprchal. Pozitivně promluvil Šimon Peres, prezident Izraele, v televizním interview (MSNBC, 6. 5. 2009). Jednak tvrdil, že zásluhou Američany vedené války v Iráku a po smrti Saddáma Husajna oblast Středního východu je teď stoprocentně bezpečnější. A ještě pozitivnější názor vyjádřil o probíhajícím mocenském posunu v arabské islámské oblasti, právě zásluhou tohoto nearabského Íránu, šíitské náboženské orientace, se zřetelnými, tuze viditelnými ambicemi ji dominovat.

Předpokládané jaderné vybavení Íránu v blízké budoucnosti je hrozba tak značná, že zmenšuje závažnost izraelsko-palestinského bolehlavu.