Červenec 2009

Slunný úkaz na vesměs zakaboněném mezinárodním nebi

Otto Ulč

Za svého vandrování po světě, s výjimkou některých evropských zemí nejčastěji jsem nakoukl a snažil se pochopit Taiwan, v České republice se sveřepou vytrvalostí ale zpotvořovaný jako Tchaj-wan, dokonce takto s pomlčkou. Ostrov ve tvaru švestky, na obratníku Raka, velikosti České republiky, ale s víc než dvojnásobným počtem obyvatel.

Od čínské pevniny jej dělí moře v šíři sto mil, a rovněž jej dělí víc než sto let trvající politické, socioekonomické a též jazykové odloučení. Čínští dobyvatelé se o ostrov starali ledabyle a přišli o něj v roce 1895 po prohrané válce s Japonci. Ti tam vládli až do roku 1945, konce druhé světové války. Poté, po pouhé čtyři roky, tam trvala vláda Pekingu (nyní spíš psaného jako Beijing). Roce 1949 Mao zvítězil a poražený Čankajšek na tenhle ostrov uprchl. Když v roce 1950 vypukla válka v Koreji, prezident Truman poslal sedmou flotilu v roli archanděla Gabriela a v roce 1954 podepsal obrannou smlouvu, závazek k ochraně Taiwanu.

Jenže v roce 1972 tehdejší prezident Nixon dojel do Pekingu, kde ledacos podepsal a Taiwan odepsal. Až do roku 1979 Washington však uznával fikci, že nacionalistická vláda na Taiwanu je též de iure vládou celé Číny. Pak ale z iniciativy Jamese E. Cartera došlo ke změně linie o 180 stupňů, uznání Maovy Čínské lidové republiky (ČLR) jako té jediné legitimní. Na Taiwanu zavírali vyslanecké a konzulární budovy, taiwanské reprezentanty vykázali z cizích zemí, mezinárodních organizací, sportovních kolbišť. Ostrované byli šokováni, ale svět téměř bez výjimky tleskal.

Počet diplomatických vztahů se zredukoval na pouhých 23 – vesměs pacifické státečky miniaturního rozsahu a pár banánových republik. Zbylí přátelé pravidelně podávají u OSN návrh na přijetí Taiwanu za plnoprávného člena. Návrh je neméně pravidelně zamítnut velkou většinou hlasů.

Pária byl vypuzen, vyhnán z mezinárodních organizací, odepřeno mu členství i v IMO – International Maritime Organization - ač jeho rejdařský kolos Evergreen Shipping Lines je jedním ze zcela největších a Kaohsiung je pátým největším kontejnerovým přístavem na světě. Někdejší americko-taiwanskou smlouvu o věrném milování nahradil Carterův potupný zákaz vládním činitelům vstoupit na půdu taiwanských úřadů a jednat tam in official capacity.

Ronald Reagan, Carterův politický přemožitel, který se během prezidentské volební kampaně zmiňoval o obnovení diplomatických styků s Taiwanem, podepsal s čínskými komunisty prohlášení víc antitaiwanské, než k jakému se kdy přiměl jeho předchůdce. To mě tehdy ponouklo k napsání jedovatého článku s názvem Mnichov není jen v Bavořích.

Proč by Taiwan měl být nucen stát se součástí Číny, k níž od konce devatenáctého století všeho všudy patřil pouhé čtyři roky (1945-1949)? Mezinárodní právo přece stanoví zřetelná kritéria k nabytí suverenity: území, obyvatelstvo, vládu schopnou vládnout a plnit mezinárodní závazky. Toto vše Taiwan má, k tomu i prosperující hospodářství a obyvatelstvo, jehož převážná většina (odhadem 90 %) dává přednost své nezávislé existenci. A vznáší nepříjemné otázky: „My máme demokracii a daleko vyšší životní úroveň, než jaká je v Číně. Máme právo odmítnout komunistický režim, který nechceme? Byly by Spojené státy ochotny vyjednávat o nastolení komunistického režimu v Americe?

Za dlouhodobého ostrovního vládnutí Čankajškovy strany Kuomintang (KMT) přetrvávala oficiální víra v návrat a znovuovládnutí rodné vlasti. Rodiní Taiwaňané hráli druhé housle, s rolí chudých, politicky nevýznamných příbuzných. Čím ale víc chřadly naděje Kuomintangu, rovněž sílily pozice a sebevědomí rodných ostrovních synů. Tak se důkladně prokázalo ve volbách roku 2000, kdy jejich Demokratická progresivní strana (DPP) zvítězila, převzala moc, prezidentem se stal lokální patriot Chen Shui-bian a KMT byl odsunut do opozice – a do pozice bližší komunistům v Beijingu. Ani postmaoisté, ani postčankajškovci nepřejí ostrovnímu nacionalismu. A nepřeje mu ani Amerika, jí rovněž vyhovuje princip One China Only. V tomto případě, svatosvaté proklamace o suverenitě a sebeurčení jaksi neplatí, dominuje Realpolitik, že každý stát má právo, ba i povinnost prosazovat vlastní národní zájem, a tím rozhodně není dráždění nukleárně vyzbrojené, nejpočetnější země světa, ekonomicky rekordně mohutnící.

Vládnoucí strana Taiwanu si ale počínala opatrně, čínština v mandarínské verzi zůstala nadále povinným vyučovacím jazykem a taiwanština se vyučuje jako jazyk „cizí“, tedy něco jako angličtina či latina.

V březnu 2005 ale parlament v ČLR jednomyslně přijal zákon, opravňující vojenský zásah neboli agresi – mezinárodní to přece zločin – k dobytí ostrova v případě, že by se pokusil nezávislost vyhlásit. (Cituji doslova: “Oprávnění použít nemírové prostředky a ostatní nutná opatření ochránit národní suverenitu a územní nedotknutelnost.“ Orwell by to líp vyjádřit nedovedl.)

Prozatím naposledy jsem Taiwan navštívil na podzim onoho roku 2005. Z ulic v Taipei zmizely tříkolky šlapajících taxikářů, pokrok je vytlačil, zákon zakázal. Nezmizely ale miliony mopedů, prý světový rekord. Vzniklo výtečně fungující metro. Ohromilo mě Tapei International Centre 101, tehdy ten naprosto největší mrakodrap na světě, se 101 poschodími, proto to jméno.

Mao kdysi poručil vymýtit všechny mouchy a málem se mu to podařilo. Na Taiwanu, kde dřív skoro každý kouřil, se rovněž téměř podařilo zbavit se této tradiční náruživosti. Nepotkal jsem tam osobu bez mobilu. Na mne, majitele bledé pokožky, se již necivělo - zblízka si pečlivě prohlédnout srstnatého dlouhonosého barbara.

Při návštěvě noblesního Grand Hotelu v Taipei jsme se srazili se skupinou komunistických papalášů – delegátů ze všech provincií Číny. Přijeli na ostrov seznamovat se s turistickým potenciálem. Zatímco v předchozím roce 2004 téměř čtyři miliony Taiwanců navštívili Čínu, pouhých 145.000 Číňanů navštívilo Taiwan. V roce 2009 jich již je víc než jeden milion.

Momentálně v Číně žije, krátce či dlouhodobě pobývá milion Taiwanců. Čína sice dociluje bilanční přebytek v transakcích se svými zahraničními partnery, ne však s Taiwanem – tento politický trpaslík je tam ekonomickým Goliášem, zejména v eletronice, informatice, biotechnologii, a je tím největším investorem - 400 miliard USD. Přibývá přímých letů, již i existuje pravidelná ferry - čluny na trase Amoy - Quemoy, kde se dřív tolik střílelo a dnes tam lze platit oběma měnami.

Dosahuje se stavu creeping rapprochement (blížící se sbližování), dlouhodobé čínské strategie, přirovnávané k situaci žáby ponořené do vody, dosahující varu tak pozvolně, že si své zkázy ani nestačí uvědomovat.(Podobně neradostnou analogii se poslední dobou dozvídám od některých hodnotitelů české politické scény.)

Tomuto vývoji, vítanému čínskými komunisty, postčankajškovským Kuomintangem a také Washingtonem, ať už v Bushově či Obamově režii, značně přispěl kolaps vládnutí nacionalistické strany DPP. Ten korunoval pád kdysi tak nadějného prezidenta Chena Shui-bina, zapleteného do korupce se svou rodinou do té míry, že skončil za mřížemi, odsouzen k dlouholetému pobytu.

Nové volby v roce 2008 vyhrál Kuomintang, podpůrce One China Policy, prezidentem se stal Ma Ying-jeou, bývalý starosta Taipei, absolvent Harvardu.

Beijing již pozitivně zareagoval iniciativou bez precedentu, že totiž nebude vetovat snahu Taiwanu, aby se mohl aspoň poněkud angažovat v mezinárodních organizacích – byť prozatím jen ve světové zdravotnické organizaci WHO (World Health Organisation) v roli pouhého pozorovatele (observer).

Všichni si oddychli, momentálně se v jižním čínském moři střílet nebude, žádná invaze s následnými horory nehrozí. Taiwan nebude vyhlašovat suverenitu de iure, však postačí její nikde nezdůrazňované dosažení de facto. S upřímným přáním, aby takový stav hodně dlouho vydržel.