Červenec 2009

Pohřeb hrdiny

Tomáš Pecina

Je mi dnes kousnout do jablka notně kyselého; nebude zřejmě zbytí a budu muset porušit tisíc let platnou zásadu a napsat v rozporu s požadavkem piety jinak než v dobrém o člověku, který zemřel. Promiňte mi to, nemohu jinak – co mám na srdci, je příliš závažné, než abych si to nechal pro sebe.

Řeč bude o Waldermaru Matuškovi, zpěvákovi, který byl slavný ještě předtím, než jsem se narodil. V době, kdy jsem jej začal vnímat – na počátku 70. let – byl už umělecky za zenitem; když poté začal zpívat místo s Evou Pilarovou s průměrnou zpěvačkou Olgou Blechovou, byly jeho nové písně jen slabým odvarem toho, co vytvořil v 60. letech. Přesto to byl mimořádný, jedinečný zjev a nesmírně charismatická umělecká osobnost, výjimečně talentovaný zpěvák, jakých se rodí jen několik málo za století.

V roce 1977 Matuška podepsal – jako mnoho jiných – Antichartu, za což byl odměněn titulem "zasloužilý umělec". Když o devět let později odešel s celou rodinou do emigrace, bylo mi dvacet a byl jsem tím, přiznávám, nadšen: režim byl už tak erodovaný, že nedokázal udržet ani své privilegované umělce. Lidé o generaci starší, včítaje v to oba mé rodiče, moje nadšení nesdíleli, namítali, že Matuškova emigrace je vlastně zrada, třebaže zrada na někom, kdo zaslouží opovržení. Nerozuměl jsem jim, nemaje pochopení pro nic než pro přímočarost svého mládí.

Matuška se usadil ve Spojených státech, na Floridě, a prožil tam posledních 23 let života. Mezi posrpnovou emigrací, která si jej pamatovala jako zpěváka pražského jara, měl velký úspěch, a jeho život rozhodně nebyl poznamenán nouzí a strádáním.

Před dvěma týdny Matuška zemřel. Po jeho smrti bylo publikováno jeho přání, že nechce být pochován na Floridě, ale v Čechách, protože "na Floridě hrábnete do země a narazíte na vodu. Byla by mi zima a dostal bych revma."

Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že Matuška zradil znovu. Amerika jej přijala, aniž ho jakkoliv kádrovala, aniž se ptala, co dělal proti komunistům a zda byl skutečně politicky pronásledován, dala mu svobodu, o které celý život zpíval, a dovolila mu, aby veřejně říkal, co chce, a zpíval, o čem chce, tedy volnost, o jaké se mu v Československu té doby nemohlo ani zdát. On jí to teď oplatil výrokem, který je sice formulován v žertu, ale ze kterého mrazí, neboť má v sobě osten opovržení a urážky. Ubi bene, ibi patria: tak jako byl Matuška neloajální a nevděčný ke komunistům, tak se vposledku zachoval i k Američanům.

A na tom nic nezmění ani prezidentská pompa jeho pohřbu.

(http://tompecina.blogspot.com)