Červenec 2009

Kdo se bojí Lisabonské smlouvy?

Finrod Felagund

Co mají společného pojmy Zwentendorf, radar a Lisabonská smlouva? Všechny tři popisují oběti mediálního honu a politického přiživování se na strategicky důležitých otázkách, které většina lidí nedokáže pochopit. Ne, nedokáže, jsem si vědom toho, co píšu. Pokud člověku naženete strach z něčeho složitého, co je mimo jeho představivost, velmi jednoduše se s ním manipuluje. To jsou okamžiky, kdy se ze všech možných koutů ozývá „70 % lidí je proti, jdete proti lidem…” Na našem serveru jsme toto chování tvrdě kritizovali ve věci americké radarové základny – a neskončí jen u toho. Dopředu čtenáře upozorňuji, že v tomto článku vysvětlím srozumitelně a jasně fungování EU i Lisabonské smlouvy, ovšem krátké to nebude.

Sedmdesát procent je začarované číslo. Přibližně stejný počet občanů Rakouska byl proti otevření jaderné elektrárně Zwentendorf, přibližně stejný počet Rakušanů se bojí Temelína. Tímto číslem se oháněli odpůrci výstavby radarové stanice v České republice, jakož i odpůrci Lisabonské smlouvy. Přibližně sedmdesát procent lidí se v Československu na začátku 90. let bálo vstupu do NATO – a bylo třeba velkého úsilí ze strany elit jim vysvětlit, že není čeho se bát. Musím proto přiznat, že kdykoliv mi někdo šermuje před nosem papírem, na němž je napsáno že „jsme proti, protože je nás 70 % proti“, a priori mi něco říká, že to asi bude dobrá věc. Nicméně nepředbíhejme.

Vzhledem k tomu, že je mou profesionální náplní znát fungování Evropské unie jakož i jejích smluv a práva a vzhledem k tomu, že si pamatuji svůj zděšený výraz plný nepochopení, oč vlastně jde, když jsem „eurohantýrku“ slyšel poprvé, zkusím našemu čtenáři vyložit, jak se věci mají, pokud možno rovnou od Adama. Evropská unie, ustanovená Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 tzv. Smlouvou o Evropské unii (Treaty of European Union, TEU), je institucí, jejíž princip fungování je popsán jako „řecký chrám evropské integrace“. Představme si zpředu typický antický řecký chrám, schodiště, tři vysoké pilíře zastřešené trojúhelníkovou střechou. Schodiště představuje veškerou platnou evropskou legislativu, které bylo dosaženo a která se rozděluje do jednotlivých oblastí působnosti. Kdokoliv chce do EU vstoupit, musí implementovat veškerý právní základ, který se v tomto schodišti nalézá – tomu právnímu balíku se říká acquis communautaire. Samotná integrační praxe probíhá ve třech pilířích – první pilíř jsou takzvaná Evropská společenství a je to jediný z dotyčných pilířů, který má komunitární charakter. Co to znamená? Členské země v určitých oblastech definovaných v TEU se dohodnou na ustanovení společného úřadu, který stojí nad členskými zeměmi jako nadnárodní těleso, které jedná bez ohledu na jednotlivé zájmy členských zemí a které představuje Evropská komise. Evropská komise má právo na vydávání nařízení a direktiv neboli směrnic, které stanovují minimální společný základ, který musejí všechny členské země plnit – a taková legislativa má takzvaný přímý efekt, tedy je závazná a vymahatelná. O tom, které pravomoci budou předány na komunitární úroveň, rozhoduje Evropská rada, tedy orgán sestávající se z hlav exekutiv jednotlivých zemí (premiéři s výjimkou Francie, kde v Radě zemi zastupuje prezident), v níž se hlasuje v některých případech jednomyslně a v některých kvalifikovanou většinou. První pilíř má na starosti ekonomickou integraci a některé body z třetího pilíře, například takzvané schengenské acquis, které zavazuje k přijetí určité legislativy i ty členské země EU, které dosud neimplementovaly Schengenskou dohodu, jmenovitě Velkou Británii, Irsko, Bulharsko, Rumunsko a Kypr.

Druhý pilíř tvoří Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (Common Foreign and Security Policy, CFSP) a třetí pilíř tvoří Justiční a policejní spolupráce (Justice and Home Affairs, JHA). Tyto dva pilíře mají mezivládní charakter, tedy nespadají pod komunitární právo, jejich činnost má na starosti výhradně Evropská rada, tedy setkání premiérů a francouzského prezidenta – případně ministrů. Evropská rada se může setkat i na úrovni jednotlivých resortů a vydávat společné pozice (common positions) nebo společný postup (joint actions). V těchto otázkách se rozhoduje v současné době podle zvyklostí mezivládního charakteru, tedy jednomyslně – každá členská země má tak právo veta. To, co zastřešuje všechny tři pilíře, se nazývá Evropská unie.

Smlouva o Evropské unii tak tedy upravuje vše, co je „pod střechou“ řeckého chrámu evropské integrace – tedy charakter společného práva, jeho tvorby a implementace, jakož i vstup do Unie a nově i výstup z ní. Od vydání první verze Smlouvy o Evropské unii (Maastricht, 1992) byly vydány její aktualizace, a sice Amsterdam, 1997 a Nice, ratifikováno v roce 2003. Takovou aktualizací byla i Smlouva o ústavě, kterou zamítli občané Francie a Nizozemí v referendu a takovou aktualizací je i Lisabonská smlouva. Občané často ztrácejí přehled v tom, jaký je rozdíl mezi Lisabonskou smlouvou či Konsolidovaným zněním Lisabonské smlouvy ve Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie – pokusím se tedy vysvětlit, jaký je mezi tím rozdíl.

Současná verze Smlouvy o Evropské unii, která je ve „verzi Nice“, je jednolitý dokument, který celkem jasně stanovuje, jak v současné době EU funguje. Chce-li někdo připravit její aktualizaci, dělá to stejným způsobem jako programátor, který vytváří aktualizaci softwaru – napíše něco jako diff soubor, tedy dokument, který píše, jak se které pasáže ve Smlouvě o Evropské unii změní aplikováním dotyčných změn. Proto Lisabonská smlouva vypadá, jak vypadá, tedy „článek XY se mění za YZ, přičemž se vkládá nový článek XY ve znění ABC, které vychází z článku DE Smlouvy o Evropské unii“ – a jinak ani vypadat nemůže, protože její úlohou je ukázat, co se s dotyčnou smlouvou stane po dohodnutých změnách. Konsolidované znění je pak v zásadě něco jako testovací betaverze, kdy se změny, popsané v „aktualizaci“, v našem případě v Lisabonské smlouvě, aplikují na nyní platnou Smlouvu o Evropské unii. Výsledkem je jasně čitelný text, který, bude-li přijat, se stane novou verzí Smlouvy o Evropské unii. Proto je i například číslování článků Lisabonské smlouvy odlišné od číslování článků Konsolidovaného znění, neboť v Lisabonské smlouvě jsou číslovány, resp. jinak označovány změny, kdežto Konsolidované znění je už hotový text.

Teď se dostaneme k tomu, co zásadního Lisabonská smlouva ve Smlouvě o Evropské unii mění. Především ruší pilířovou strukturu Unie. Vstoupí-li smlouva v platnost, budou procedury, které dnes platí pro první pilíř, tedy procedury komunitární, uplatněny i u agendy druhého a třetího pilíře, které dosud byly mezivládní. V praxi to znamená, že i v otázkách zahraniční politiky a justiční a policejní spolupráce budou existovat acquis communautaire, tedy legislativa, která je závazná pro všechny členy. O platnosti těchto acquis bude hlasovat Evropský parlament (jeho důležitost tedy masivně vzroste – ovšem zajímalo by mě, kolik lidí si toho bude vědomo), přičemž o tom, zda se z dané společné pozice stane acquis bude rozhodovat Evropská rada, tedy mezivládní orgán. Nově nikoliv jednomyslně, nýbrž kvalifikovanou dvojitou většinou.

V čem je dvojitá? Aby byl návrh přijat, bude muset být pro většina členských zemí v hlasování 1 země 1 hlas, jakož i většina podle počtu obyvatelstva, tedy větší země, více hlasů. Neprojde-li jedno z těchto hlasování, rozhodnutí není přijato. Takové hlasování by se mělo začít používat po roce 2014, přičemž do roku 2017 by mělo být souběžné se současným systémem, tedy budou-li protesty proti výsledku hlasování dvojitou kvalifikovanou většinou, proběhne nové hlasování, které bude jednomyslné. Co to v praxi znamená? Jednotlivé členské země budou muset spolupracovat a vytvářit zájmové bloky – což už dnes v zásadě do značné míry existuje. Již v dnešní EU můžeme vidět dva bloky, jeden tvořený Francií, Německem, Itálií a Španělskem, které jsou občas doplněny Řeckem, Kyprem, Rakouskem či Slovenskem – a ten zbytek. Podle nových pravidel hlasování může být společné stanovisko Francie, Německa, Itálie, Španělska, Řecka, Kypru, Rakouska i Slovenska přehlasováno hlasy těch ostatních. Bát se tedy, že „si Francie s Německem budou dělat, co se jim zachce“, jsou tedy nesmírně liché. Jen to bude vyžadovat více snahy a kooperace, než jen zvednout ruku k vetu.

Funkce „ministra zahraničí“, tedy Vysokého představitele EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, jakož i „evropského prezidenta“, tedy stálou osobu předsedající Radě (což bylo zamítnuto Irskem, takže i projde-li LS, toto se nekoná), jsou tedy logické důsledky komunitárního charakteru bývalého druhého pilíře. Dále Lisabonská smlouva zavádí proces vystoupení z Evropské unie, a sice následujícím způsobem: vystupující země podá žádost a proběhne hlasování, které je jednomyslné. Pokud hlasování projde, nabývá účinnost tím dnem a členství té které země v EU končí. Pokud hlasování neprojde, automaticky bez dalšího hlasování vystupující země opouští EU dva roky po podání žádosti.

Je velmi zajímavé, kterak ti, kdož nám říkají, jak přijdeme o svou suverenitu, bojují proti přijetí Lisabonské smlouvy – protože pokud by se jim cokoliv s vývojem Evropské unie nezdálo, ratifikují-li Lisabonskou smlouvu, budou moci bez udání důvodu i proti zamítavým rozhodnutím ostatních opustit EU dva roky po podání žádosti. A to je velmi silný prvek pro suverenitu členských zemí, není-liž pravda?

Z předání třetího pilíře na komunitární úroveň pak vychází společná imigrační politika, která ovšem nebude probíhat způsobem, jakým ji představují pan Petřík či paní Bobošíková, tedy „přerozdělování imigrantů“, ovšem půjde o stanovení společných minimálních požadavků a pravidel týkajících se imigrantů, legálních i ilegálních, které budou ve všech členských zemích fungovat buď v podobě schválené Komisí, nebo ještě přísnější. Fakticky by tento postup měl eliminovat jev, kterého jsme svědky dnes, tedy že imigranti zneužívají liberálnějších podmínek v některých členských zemích, aby se pak díky Schengenskému prostoru dostali do zemí s přísnějšími podmínkami. Společná imigrační a azylová politika tak ilegální imigraci brání mnohem více, než tomu bylo doposud.

Lisabonská smlouva řeší pak řadu dalších dílčích aspektů, o některých jsem psal, nicméně z principiálního hlediska jsou toto v kostce změny, které do fungování Unie přináší. To, že nikdo z politiků, kteří přijetí Lisabonské smlouvy podporují, nebyl dosud takového jasného shrnutí schopen, je nesmírná ostuda, úplně stejná jako ostuda těch, kteří nedokázali vysvětlit potřebu radarové stanice či v Rakousku stavbu jaderné elektrárny v Zwentendorfu. Místo toho se opět potýkáme s demagogií, která má za cíl zastřít neschopnost politiků v jiných otázkách, od kterých se bitím do Lisabonské smlouvy snaží odvést pozornost.

(www.nekorektne.com)