Červenec 2009

Íránská záhada

Jaroslav Fiala

„Yes, we can!“ znělo volební heslo Baracka Obamy. Stejný slogan je dnes slyšet i v Teheránu v místním jazyce farsí: „Ma mitavanim – Můžeme.“ Muž, který pod tímto osvědčeným heslem řeční na videokazetách a DVD, se trochu překvapivě jmenuje Mahmúd Ahmadínežád. V Íránu se budou již 12. června konat prezidentské volby a současný prezident je právě uprostřed předvolební kampaně.

Ostře sledovaná kampaň na první pohled vypadá jako kdekoli jinde – sugestivní televizní spoty, vášnivé debaty a atmosféra plná očekávání. Většina hesel však odráží čistě místní kolorit, slogany a výroky kandidátů jen odhalují, kolik je v sázce. „Nepřátelé Íránu jsou jako psi. Když ustoupíme, zaútočí. Když zaútočíme, dají se na útěk,“ prohlásil třeba Ahmadínežád v jednom z předvolebních proslovů. „Úkolem nové vlády bude návrat k racionalitě,“ reagoval jeho hlavní opoziční kandidát, někdejší předseda vlády z 80. let Mir Husajn Musáví. Kampaň jasně ukazuje, že se v postoji Íránu ke zbytku světa střetávají dva odlišné pohledy a že Ahmadínežád představuje jen jeden z nich.

Írán patří ke klíčovým bezpečnostním otázkám dneška. Z posledního vývoje víme, že vláda této země odmítá diskuse o vývoji jaderného programu (jenž hrozí přerůst v závody ve zbrojení na Blízkém východě), zkouší nové typy raket a nereaguje zvlášť vstřícně ani na Obamovy výzvy ke zlepšení vztahů. K tomu přidejme Ahmadínežádovy výroky o zničení Izraele, o kterých další uchazeč o úřad prezidenta, bývalý předseda parlamentu Mehdí Karrubí, říká, že škodí íránským zájmům. Sečteno a podtrženo, prezidentské volby rozhodnou, jestli bude Západ jednat s někým, kdo má předpoklady k racionálnímu vyjednávání, či nikoli. A to není málo.

„V Íránu nikdy nevíte, na čem jste,“ říká Hannah Kavianiová, sympatická novinářka z íránské sekce Rádia Svobodná Evropa. „Můžete politiku donekonečna sledovat, ale stejně nemáte přehled o tom, co se děje na nejvyšších místech.“ Jako příklad zmiňuje březnové stažení kandidatury bývalého reformního prezidenta Mohammada Chatámího, které čekal málokdo. Chatámí dnes podporuje jiného proreformního kandidáta Mira Husajna Musávího. Vedle něj proti Ahmadínežádovi nastoupili již zmíněný Mehdí Karrubí a méně známý bývalý velitel Revolučních gard Mohsen Rézáí. I on kritizuje Ahmadínežádovu politiku, o které říká, že dovedla Írán „na okraj propasti“.

Tito čtyři muži jsou jediní z původních 475 kandidátů, jimž duchovní povolili soupeřit o křeslo hlavy státu. Dohromady se zaštiťují podporou desítek politických stran a frakcí, které se sdružují do dvou hlavních volebních bloků, reformního a konzervativního. Ahmadínežád je jediným kandidátem konzervativců, ostatní patří k reformním silám. Pro oba tábory je prioritou pokračovat v jaderném programu, v tomto zásadním tématu se kandidáti neliší. Mezi Ahmadínežádem a reformisty jsou však jiné rozdíly. Jednak v přístupu k lidským právům. Stávající prezident umlčel opoziční média, zavedl tiskové soudy, které stíhají kritické novináře, a pronásleduje aktivistky za práva žen. Podle údajů Amnesty International bylo v zemi vloni popraveno 346 lidí a další stovky zavřeny a mučeny za občanské postoje. Musáví naproti tomu hovoří o propouštění disidentů a Karrubí osobně navštěvuje politické vězně.

Lidská práva nicméně mohou být ošidným tématem, neboť i za reformních vlád docházelo k jejich porušování. Západ proto spatřuje hlavní rozdíl v přístupu k zahraniční politice. Reformisté jsou zajedno v tom, že konfrontační linie není udržitelná. „Není vyloučeno, že by Írán hájil své životní zájmy, a zároveň prováděl smířlivou politiku. Měli bychom lépe komunikovat se světem a neštvat proti sobě další státy,“ řekl Musáví v jednom z televizních projevů. Ahmadínežád naopak staví na neústupnosti, antiamerikanismu a obviňuje reformní soupeře ze slabosti. Jde o to, že z voleb buď vzejde politik ochotný více naslouchat a možná zmírnit obavy z jaderného programu, nebo nevyzpytatelný autokrat řinčící zbraněmi. Je to napínavá a komplikovaná hra.

Podle západních standardů by volby za spravedlivé nejspíš označit nešlo. Účast mezinárodních pozorovatelů je zapovězena a nad průběhem bdí nejvyšší náboženský vůdce, ájatolláh Chameneí. Ten podporuje Ahmadínežáda a přitom má rozhodující vliv v institucích, které zajišťují volby – na ministerstvu vnitra, kde se sčítají hlasy, a u Revolučních gard, které hlídají volební místnosti. Íránský způsob vlády je označován jako teokracie, neboť tu kromě Chameneího nad rozhodnutími parlamentu a prezidenta stojí ještě další tři mocná shromáždění, složená převážně z duchovních. Z nich hraje ve volbách důležitou roli tzv. Shromáždění strážců, které schvaluje kandidáty a může dokonce zpochybnit výsledky voleb. I jeho vůdce Ahmad Džanátí patří k sympatizantům stávajícího prezidenta.

Síly jsou přesto zvláštním způsobem vyrovnány. Předsedou zbývajících dvou shromáždění je v jedné osobě Akbar Hášimí Rafsandžání, bývalý prezident a vyzyvatel Ahmadínežáda z roku 2005, jenž vyjadřuje sympatie reformistům. Nemá sice ústavní pravomoci k tomu, aby zasáhl do průběhu voleb jako Džanátí, ale těší se velké vážnosti a k jeho úřadu patří i možnost odvolat samotného nejvyššího vůdce Chameneího. I když se žádný jeho předchůdce k tak radikálnímu kroku neodhodlal a Rafsandžání zřejmě nebude výjimkou, má to určitou váhu. Kdyby tedy například vyhrál reformní kandidát a Chameneí by to chtěl ututlat, má se za to, že Rafsandžáního hlas bude hodně slyšet.

Stěžejním tématem kampaně však není jaderný program, ale ekonomika. Pokles cen ropy, která tvoří 80 procent íránských příjmů, snížil zisky z této suroviny a íránské hospodářství dnes sužuje třicetiprocentní inflace a rostoucí schodek rozpočtu. Ahmadínežád se hájí hospodářským růstem, který se pohybuje mezi pěti až šesti procenty, což je zhruba jen o jedno procento méně než v roce 2007. „Jsem přesvědčen, že íránská ekonomika je stabilní,“ řekl na tiskové konferenci 23. května. Jenže navzdory prezidentovým slibům se od jeho nástupu do úřadu nesnížila nezaměstnanost a vzrostly ceny spotřebního zboží. Reformní kandidáti navíc kritizují i to, že mizí státní finanční rezervy, které íránská vláda získávala z prodeje ropy. Ahmadínežád před několika měsíci oznámil, že jsou tyto účty prázdné, aniž podal vysvětlení. Před několika týdny však zase nečekaně oznámil, že se zmýlil a tyto peníze prý má opět k dispozici.

Komentátoři považují za Ahmadínežádova hlavního konkurenta Musávího, protože je nejlépe schopen předložit ucelený ekonomický program a s podporou Chatámího působí nejvýrazněji. Také těží z pověsti premiéra, který dokázal za časů irácko-íránské války v 80. letech uchránit ekonomiku před úplným kolapsem. V nedávném rozhovoru pro list Financial Times Musáví říká, že chce omezit dovoz zboží, investicemi podpořit domácí průmyslovou výrobu a otevřít trh více místním podnikatelům.

Problém představuje omezený prostor pro opoziční kandidáty v íránských médiích. Zatímco Ahmadínežád se mohl jako představitel vlády hájit téměř neomezeně, reformisté dostali ke kritice větší prostor až 22. května, kdy kampaň oficiálně začala. Musáví předtím zkusil využít k propagaci komunikační portál Facebook, na němž jeho stoupenci založili asi dvacet stránek. V Íránu, kde je přes 60 procent populace mladší třiceti let a 21 milionů lidí má přístup k internetu, to neznělo jako špatný nápad, jenže vláda přístup na Facebook nakonec zablokovala.

Odhadnout, který kandidát zvítězí, je těžké, jelikož neexistují žádné seriózní průzkumy. „Reformisté mají podporu ve městech a konzervativci v provinciích. Kvůli nedostatku informací se ale většina lidí stejně rozhodne přes noc,“ říká politolog Mehdí Chaládží z Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku. Hannah Kavianiová z Rádia Svobodná Evropa to shrnuje slovy: „Výsledek nejde předpovědět a prostor pro změnu je malý. Přesto myslím, že i malé kroky reformisty by byly lepší než nynější žádné.“

(Respekt, www.respekt.cz)