Červenec 2009

Proč nebožtíci musí čekat

Jan Gazdík, Bohdana Jarošová

Odvoz zemřelých z ústavů soudního lékařství či patologií v Česku nefunguje. Mrtvá těla mnohdy hnijí třeba i několik dní na chodbách zdravotnických zařízení. Případ Vladimíra Nečase, na který upozornila MF DNES, není zdaleka ojedinělý. Nečasovo tělo leželo na chodbě Ústavu soudního lékařství na pražském Albertově pět dní. Jeho žena Jarmila Orlová pak kvůli rozkladu těla nesměla při pohřbu ani nahlédnout pod víko rakve. A odborníci i čtenáři včera potvrdili, že se to nestává jen výjimečně. V čem je vlastně problém? Je málo chladicích boxů, ve kterých by těla vydržela do pohřbu? Odpověď je překvapivá: není. Každá pohřební služba jich musí mít dostatek. Jinak by její majitelé nedostali povolení k podnikání.

Jak však ukázal případ Vladimíra Nečase, tělo se nemusí k pracovníkům pohřební služby vůbec dostat. Podle primáře ústavu soudního lékařství Otto Boubelíka byla chyba u pohřební služby Helfi, která se na mrtvého „vykašlala“. Pohřební služba to vidí přesně opačně – odvoz nebožtíka objednali v pátek, ale patologie ho podle zvyku vydala až následující pracovní den. V pondělí. Přes víkend se tam totiž nepracuje.

A s podobnými zkušenostmi se včera na MF DNES obraceli čtenáři z různých částí Česka.

Přednosta Ústavu patologie pražské 3. lékařské fakulty Václav Mandys navrhuje, aby se kvůli podobným praktikám změnil zákon. „Musí vzniknout norma, aby si pohřební služby odvážely těla, která odpitváme, do čtyřiadvaceti hodin. Jinak vždy hrozí riziko, že se jimi chladicí boxy zaplní,“ říká Mandys.

Ministerstvo zdravotnictví však na něco takového zatím neslyší. Podle náměstka ministryně Marka Šnajdra nejde o systémový problém. „Je to spíš selhání jednotlivců,“ říká náměstek Marek Šnajdr.

Případ Vladimíra Nečase či postřehy čtenářů však dokazují, že „jednotlivců“ je tolik, že by zřejmě potřebovali popostrčit. Tak především: pokud na patologii či v ústavu soudního lékařství není dost místa v chladicích boxech, měli by lékaři okamžitě alarmovat pohřební službu. A pohřební služba, u které si příbuzní objednají drahý pohřeb, by se zase měla starat o to, co se s nebožtíkem děje přes víkend. I pro lékaře a pracovníky pohřební služby totiž platí zákon o pohřebnictví. A povinnost zachovávat pietu. Nechat lidské ostatky hnít, to je v rozporu i s dnešními zákony. V souladu s nimi by bylo, pokud by šéf nemocnice, která nemá dost chladicích boxů, tělo předal jiné organizaci.

Například pražská nemocnice na Vinohradech se snaží hromadění mrtvol mimo chladicí boxy předejít čtyřiadvacetihodinovou službou na patologii. „Je to ale finančně velmi nákladné, to si nemůže dovolit každý,“ dodává Mandys.

Trauma, jímž si prošla Jarmila Orlová, protože ostatky jejího manžela shnily za pět dnů v Ústavu soudní patologie na pražském Karlově, zažilo i mnoho dalších lidí, kteří se MF DNES ozvali po zveřejnění reportáže. Většina z nich neměla chuť ani odvahu se s pohřebním ústavem či patologem hádat, protože si chtěli zachovat milou vzpomínku na příbuzného a neničit si ji pátráním, proč hygienik zakázal rakev otevřít. František Vozka z Liberce jen tušil, jak asi tělo otce vypadá, když mu z patologie po čtyřech dnech od jeho smrti volali. A kdy že si prý konečně pro nebožtíka přijede, protože ho nemohli dát do chladicího boxu.

„Možná jsem měl být důslednější a zajímat se, co se stalo, ale nenalezl jsem už sílu trvat na posledním rozloučení s tatínkemv jeho bílé kuchařské uniformě. Třebaže si to jako někdejší výtečný kuchtík přál,“ říká Vozka „Takže jsem raději ani netrval na tom, že ho chceme vidět. Ani při pohřbu jsem nikomu nic nevyčítal. Uchoval jsem si tak pohled na tátu, jak mi den před smrtí při návštěvě nemocnice zamával na rozloučenou,“ vysvětluje Vozka. V nezáviděníhodném postavení se ocitl Jaroslav Šalý z Chocně, který je revizním technikem chladicích zařízení a boxy pro zemřelé dokonce vyráběl. Když mu zemřela manželka, tak ji do boxu sice uložili, ale nespustili chlazení. „Zřejmě kvůli úsporám. Takže ji klidně mohli nechat někde jen tak ležet a vyšlo by to nastejno. Skončilo to tak, že i ji museli kvůli pokročilému stadiu rozkladu dát do igelitového pytle. Za zohavení ostatků manželky mohl laxní primář nemocnice. Měl jsem jej (a tedy i sebe) honit po soudech?“ ptá se pan Šalý.

S až zarážející arogancí pracovníků pohřební služby se setkala Marie Klírová při vyřizování pohřbu osmdesátiletého strýce. „Přivítala nás nedbale oblečená žena v legínách s chováním vhodnýmtak na střelnici na pouť. Do motolského krematoria přímo přede mnou a tetou zvesela volala jakémusi kolegovi a halekala: ‚Tak bych pro tebe měla ještě jeden kousek na čas někdy po poledni!‘ A mrskla před nás katalog s obrázky rakví,“ vzpomíná paní Klírová. A když si stará vdova chtěla vybrat oblíbenou písničku pro zemřelého, tak ji úřednice okřikla, že „teď se snad bude vyřizovat ta rakev!“ Ten den to nebylo zdaleka poslední okřiknutí.

I tělu strýce Marie Klírové hrozilo, že shnije ještě před smutečním obřadem. Nakonec se ale jeden z pracovníků patologie slitoval, přerušil víkend, oblékl nebožtíka a doporučil pozůstalým i jinou pohřební službu, kde s nimi jednali ohleduplně a tělo zemřelého pietně upravili.

(MFDNES)