Červenec 2009

Nenávist

Přemysl Janýr

Návrh etnické segregace v základní škole ve Valašském Meziříčí a anketa iDNES vyvolaly vlnu zděšení, bezprostředně následovanou další nad volebním klipem Národní strany o Endlösung der Zigeunerfrage. Trochu opožděné, proces narůstajícího rasového napětí probíhá v Česku od počátku devadesátých let, již dávno se vymknul evropskému kontextu a nezadržitelně směřuje ke katastrofě.

Vedle problému samého zaráží bezradnost a impotentnost sociálních věd i politiky, které přes bohatou evropskou zkušenost dodnes nejsou schopny etnické konflikty předvídat, vysvětlit, předcházet ani zvládat. Ještě více deprimují nejistě odmítavé reakce politiků i institucionalizovaných ochránců lidských práv, kteří zjevně mají problém podstatu problému rozpoznat, pojmenovat a zařadit. Následujících pár poznámek je proto pokusem o občanskou svépomoc.

Nejčastěji bývá chování české společnosti vůči Romům označováno jako rasistické a řada jeho projevů to zdánlivě potvrzuje. Má to ale dva háčky. Podle rasové nauky patří Romové k nadřazené árijské rase, zatímco Češi a Slované jsou rasou méněcennou. Dovolávání se rasových kritérií slovanskými Árijci je tedy projev ignorantství, které se snadno může obrátit proti autorům.

Druhým háčkem je, že nenávistnost není v české kultuře žádný ojedinělý či rasově vymezený fenomén. Náboženská nenávistnost národa husitů se v moderních dějinách periodicky opakuje v nejrůznějších vyhotoveních, proti Němcům koncem 19. století, proti Habsburkům po osamostatnění, proti zrádným západním mocnostem po Mnichovu, proti nepřátelům Říše za války a Maďarům a Němcům po ní, proti reakcionářům a imperialistickým agentům v padesátých letech až po dnešní nenávistnost proti sockám, komunistům, Rusku, kubánskému režimu či běloruskému prezidentovi. Nenávistnost je dlouhodobě konstantním projevem českého kulturního prostředí, zatímco vymezení jejich obětí je v čase proměnlivé a neomezuje se na rasové či etnické znaky.

Nenávistnost vůči Cikánům však má ovšem v Čechách mimořádnou tradici. Po první válce ve většině zemí od USA přes západní Evropu, Polsko, balkánské státy až po SSSR začíná postupný proces jejich integrace. Opačný vývoj probíhá ve střední Evropě. V roce 1926 přijímá Bavorsko Zákon pro boj proti Cikánům, vagabundům a povalečům, Švýcarsko zahajuje program odnímání a převýchovy cikánských dětí Pro Juventute, v roce 1927 přijímá Československo zákon o potulných cikánech podle bavorského vzoru. Rovněž Rakousko uvažuje o přijetí zákona podle československého vzoru, s ohledem na princip ochrany menšin jej však nakonec zamítá.

Mnichovská frustrace uvolňuje stavidla. Ještě koncem roku 1938 vysílá vláda do Německa delegaci k prostudování organizace pracovních táborů, v únoru 1939 požaduje předseda vlády pracovní tábory pro „cikánské rodiny a další potulné osoby“, počátkem března vláda tábory pro „osoby štítící se práce“ zřizuje. Německá okupace českou horlivost na rok přibrzdí. Teprve v červnu 1940 nařídí ministr Ježek zřízení pracovního tábora v Letech a za další dva týdny k němu získá dodatečný souhlas říšského protektora.

V lednu 1942 dospívají nacističtí pohlaváři na konferenci ve Wannsee ke konečnému řešení židovské otázky. V případě rasově hodnotných Cikánů však Himmler váhá až do prosince, než vydá rovněž rozkaz k deportacím „cikánských míšenců, romských cikánů a příslušníků balkánských cikánských kmenů neněmecké krve“.

Češi ovšem Himmlerovu váhavost nesdílejí. Již v červnu nařídí ministr Bienert provedení soupisu Cikánů a jejich deportaci do táborů v Letech a Hodoníně. Čtyři měsíce před Himmlerovým rozkazem zde velitel Janovský vítá deportované slovy „odsud vede jen cesta do nebe. Jedná se o plevel lidstva a Říše má zájem jen na jeho vyhynutí“, předvídavě objasňuje cíle táborové politiky.

Podmínky v českých koncentračních táborech Lety a Kunštátu u Hodonína patří k vůbec nejotřesnějším dokladům lidské nízkosti, surovosti a nenávistnosti, podle shodných svědectví přeživších podstatně horším, než v Osvětimi, kam byli v květnu 1943 deportováni. V míře brutality se jim vyrovnají snad jedině české poválečné koncentráky pro Němce. Vyvraždění českých a moravských Cikánů bylo patrně nejdůslednější genocidou 2. světové války, přežilo ji 600 až 1000 osob.

Po druhé válce se poražené Německo a Rakousko pod tlakem vítězných mocností i vlastního zděšení nad spáchanými zločiny se svou nacionálně socialistickou minulostí radikálně rozcházejí. Vítězné Československo k tomu ovšem nevidí důvod. Již v r. 1945 opět doporučuje Zemský národní výbor v Praze soustředit ze Slovenska přicházející Cikány do „pracovních táborů s přísnou kázní a zvláštním řádem“, ministerstvo sociální péče připravuje návrh na shromáždění Cikánů do sběrných středisek za účelem převýchovy a zřízení „rodinných cikánských táborů pro nenapravitelné asociály“. Vyhláška z července 1947 provádí nový „soupis potulných cikánů a jiných tuláků práce se štítících“. Cikánská otázka opět nezadržitelně směřuje k novému konečnému řešení.

Obrat přinesl až komunistický převrat. V roce 1950 byl pro příchuť rasové diskriminace zrušen zákon o potulných cikánech z roku 1927, který přežil čtyři režimy. V následujícím čtyřicetiletí se postupně vystřídaly koncepce cikánské převýchovy, asimilace, usídlení, rozptylu, integrace, omezení nezdravé populace, samosprávy až po zvážení ústavně právního postavení Romů. V žádném okamžiku se nevyskytl požadavek jejich společenského vyloučení. „Ať žijí Romové!, skandoval půlmilionový dav na Letné v prosinci 1989 a Romská občanská iniciativa získala ve volbách 1990 šest mandátů do ČNR a čtyři do FS.

Návrat před zločinné komunistické období je ovšem zároveň návratem do ještě zločinnějšího období českého nacionálního socialismu. Desítky mrtvých při protiromských pogromech počátkem devadesátých let uvádějí dvacetiletí „kapitalismu bez přívlastků“. Lemují jej aféry kolem státního občanství, Matiční ulice, romské emigrace, diskriminace ve školství, zaměstnání, životě. Česká republika se, podobně jako předválečné Československo, mění ze středoevropského premianta v evropskému páriu. Tentokrát zcela osamoceně, nezastíněná drastičtějšími modely v okolí. Řeší to opět po svém, důrazem na národní zájmy, euroskepticismem a spoléháním na vzdálené spojence. S očekávatelným vyústěním – při další eskalaci a vyhrocení se žádný spojenec za českou stranu postavit nemůže. Česká republika směřuje do mezinárodní izolace nikoli nepodobné té, která vedla v r. 1938 k Mnichovu.

Eskalace a další vyhrocení jsou ovšem za současných okolností jediným představitelným scénářem. Opravte mne, pokud něco přehlížím, ale v celé české politice, publicistice ani vědě, o zbytečné a předem bezzubé vládě nemluvě, nenalézám jedinou konstruktivní alternativu. Veškerá navrhovaná řešení se orientují na tisíckrát neosvědčených stupidně populistických stereotypech represe a zákazů při tiché akceptaci faktu, že se dnes konečné řešení romské otázky těší větší podpoře obyvatel, než celá vláda a politická reprezentace dohromady.

Katastrofické scénáře se nabízejí bez dlouhého uvažování. Rozklad české pravice povede v následujících volbách k posílení extrémistických seskupení i k populistickému nadbíhání protiromským náladám pohrobky ODS. Nenápadně se přizpůsobí i ČSSD, která sociální solidaritu dávno vyměnila za solidaritu mocných a jejíž manévrovací prostor je paralyzován bohumínským usnesením. O nich hrdinštěji se ovšem nezachová ani KSČ/ČSM, která si nedovolí se ve jménu zdiskreditovaných ideálů otevřeně postavit proti mainstreamové vlně národních zájmů, kterou spoluvyvolala. V celém českém politickém spektru neexistuje seskupení, které by se dalšímu nárůstu protiromské nenávistnosti postavilo.

Příští vláda, lhostejno v jakém složení, tedy pro zahraničí učiní nějaký demonstrativní krok proti Národní či Dělnické straně a zároveň v umírněné podobě tiše přistoupí na jejich témata a argumentaci. Obojí posílí jak extrémisty, tak i jejich toleranci většinovou společností. A opozice, rovněž lhostejno v jakém složení, bude sbírat body tlakem na radikálnější tažení proti „společensky nepřizpůsobivým, neplatičům a sociálním příživníkům“.

O nic složitější není spočítat si reakce druhé strany. Ohrožení a terorizování houfy výrostků bez účinné ochrany ze strany státu má pouze jediné řešení – organizovanou sebeobranu. Spanilé jízdy do romských čtvrtí tak v dohledné době přerostou v pouliční bitvy a ozbrojené trestné výpravy se zraněnými a mrtvými na obou stranách.

Ještě závažnější jsou procesy vyvolané uvnitř romské komunity samé, které lze předpokládat například v analogii k českému národnímu obrození nebo ke vzniku palestinské identity. Jestliže se tradiční cikánská identita omezovala na příslušnost k rodu a kastě, společenské vyřazení, vnější ohrožení, nezbytnost společné obrany i nátlak majoritních institucí ji povedou ke vzniku nové romské (tipoval bych ještě spíše cikánské) národní identity, oprávněně se vymezující proti identitě české jako identitě nepřátelské. S narůstajícím sebevědomím vyvstanou požadavky národního sebeurčení, regionální samosprávy v regionech s romskou populací, tedy především v částech někdejších Sudet, a na autonomii. Připomeňme, že na Sudety nemá česká společnost o nic větší morální ani historický nárok, než společnost romská – obě sem přišly zároveň.

Před rokem jsem v článku o Cikánech zmiňoval možnost islamizace české romské komunity. O pár měsíců později jsem zaznamenal nenápadnou zprávičku, že Al Jazeera vysílala dokumentaci o segregaci českých Romů. Tříminutový příspěvek ze vzdáleného a nezajímavého koutu světa ovšem předpokládá předchozí zájem, rešerše, kontakty, uznání závažnosti tématu. Není na tom nic překvapivého, Česká republika perfektně odpovídá islámskému stereotypu Západu jako odlidštěné, kruté, profitem posedlé a veskrze zkažené civilizace neznabohů, civilizace násilí, Osvětimi a Hirošimy. A Letů, dodejme. Dodejme rovněž, že islám nabízí Romům přesně to, co jim upírají Češi: důstojnost, smysl, naději, solidaritu, ochranu.

Postrádal-li jsem výše jakoukoli konstruktivní alternativu, hodilo by se alespoň nějakou naznačit. Obávám se ale, že už je pozdě. Zadáte-li do vyhledavače sousloví „konečné řešení“, jako první se vám objeví odkaz na konečné řešení v boji proti spamu na diskusních fórech, napsal v pátečním Dnes Martin Komárek na důkaz toho, že společnost, která zapomene své dějiny, si je musí zopakovat.

Martin Komárek a s ním i drtivá většina národa neví, že Endlösung der Judenfrage byl nacisty používaný krycí název pro židovský holocaust. Neví, že jakékoli konečné řešení jakékoli národnostní otázky může znamenat pouze a jedině krycí název pro další genocidu. A především, Martinu Komárkovi ve škole i doma zatajili, že jsme romskou otázku již jednou úspěšně konečně vyřešili, ostatně stejně, jako otázku německou. Martinu Komárkovi a s ním i drtivé většině národa nezbývá, než si to zopakovat.

Podstatou oné sladké nenávisti, o níž nám tak málo poví sociální vědy je, že ulevuje naší podvědomé nenávisti vůči nám samým. Koukejte, támhleten je ještě horší, než já, křičíme s potěšením, že se pozornost odvrací jinam. Bijte Němce, křičí konfident gestapa. Komunisté jsou zločinci, křičí funkcionář SSM. Romové kradou, křičí Češi.

Pokřikem o zločinech, které druzí napáchali na nás pouze zakrýváme zločiny, které jsme my napáchali na druhých. Má-li kdo výhrady k paušálnímu my, nechť si připomene národní konsensus o neprolomitelnosti Benešových dekretů. Společně kryjeme masové vraždy, loupeže, genocidy. Tím se podle zákona i podle vlastního pocitu stáváme spolupachateli. Jaký má význam, že klip národní strany otevřeně vyzývá ke genocidě tam, kde genocida nepatří mezi stíhané trestné činy? Má se snad Petře Edelmannové udělit důtka jako Josefu Lunáčkovi, nejbrutálnějšímu vrahovi z Letů?

Zbabělost se mstí ztrátou vlastní důstojnosti a sebenenávistností. Ta se pak obrací v nenávistnost proti druhým. Romská otázka je výhradně otázkou českou, otázkou vztahu Čechů k sobě samým, k vlastní minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Konečného řešení nemá, leda v odsunu Čechů zpět na Dněpr, odkud kdysi do střední Evropy přitáhli.

Pozn. red. CS-magazínu: Tematicky navazuje na tento článek další článek téhož autora Svatý Jiří v tomto čísle CS-magazínu.

(www.blisty.cz/2009/5/25/art46989.html)