Červenec 2009

I Němci byli součástí první republiky

Marek Kerles

Ačkoliv Češi stále zazlívají českým Němcům, že se po rozpadu monarchie nechtěli stát součástí první Československé republiky a o dvacet let později přispěli k jejímu rozpadu, zapomínají na kulturní dědictví, které Němci v Česku zanechali.

Je to německá duše, která se tu vyjevuje, německý duch, který, opojen přírodou a hotov k obětem, zdolal obtíže horské půdy, německý dech, který tu vysvobodil svět ze samovlády mrtvého kamení. Tak popisuje rakouský herec, režisér, později povídkář a spisovatel Emerich Rudolf Boyer von Berghof (1890-1950) vztah českých Němců k Šumavě. V záplavě podobných děl by tento Berghofův text nepředstavoval nijak mimořádný počin, kdyby nebyl zaslán i s doprovodnou přílohou ve francouzštině účastníkům mírové konference v Paříži, konané v lednu 1919. Obyvatelé Šumavy se prostřednictvím Berghofovy agitační brožury snažili zástupcům vítězných mocností vysvětlit, proč se nechtějí, a dokonce ani nemohou stát součástí nově vznikající Československé republiky a žádají připojení k Rakousku. Brožura nebyla v Česku nikdy publikována. Teprve nyní, po takřka devadesáti letech, přeložil text, objevený v sudetoněmeckém archivu v Mnichově, českobudějovický knihovník a bohemista Jan Mareš.

Brožuru, která bude už brzy zveřejněna na portálu šumavské literatury Kohoutí kříž, je přitom možné číst hned z několika pohledů. Pokud bude někdo hledat v Berghofově textu už předem důkaz německé rozpínavosti, nacionalismu a pohrdání vším slovanským, jistě ho četba přivede k závěru, že čeští Němci byli už po první světové válce připraveni stát se pátou kolonou budoucího hitlerovského Německa, schopnou mladou Československou republiku kdykoliv zradit. Pak je tu ale další možná perspektiva. I když už je totiž dnes jisté, že úpěnlivé požadavky německy mluvících Šumavanů zůstaly ze strany vítězů války nevyslyšeny, Berghofova brožura velmi přesně vystihuje, co tehdejší obyvatelé Šumavy cítili ke svým českým sousedům a s jakými obavami sledovali vznik samostatného státu Čechů a Slováků. Tedy země, která sice slovo „německá“ v názvu neměla, ale v níž žilo přes tři miliony Němců. Pokud se dnešní český čtenář dokáže oprostit od historické znalosti dalšího vývoje událostí a zůstane v duchu pouze v roce 1919, snaha o sebeurčení německé menšiny v Čechách mu už zdaleka nemusí připadat tak radikálně nacionalistická. Mnohá hesla z Berghofovy brožury jako by totiž vypadla z děl českých obrozenců. Jen místo volání po slovanské vzájemnosti v boji proti germanizaci a utlačování české kultury se v německých úvahách mluví o „německém duchu“ ohroženém slovanskou kulturou a místo hesel typu „vzhůru, Slované“ se v německém podání volá na pomoc Svatá říše římská národa německého. Berghof přitom nepřímo vyvrací i častý argument, že české obrozenecké hnutí v 19. století nelze srovnávat s německou snahou o sebeurčení po první světové válce. Šumava a celé Sudety byly přece vždy součástí zemí Koruny české, těžce odolávající tři staletí násilné germanizaci. Čeští Němci tak jen sklízejí plody svého dlouhodobého přístupu k Čechům. Žádají to, co českému národu nechtěli dopřát.

Krev, pot a slzy Berghof se pokouší zástupcům vítězných mocností vysvětlit, že německý živel neosídlil Šumavu na základě rozhodnutí rakouského císaře, ale na přání českých panovníků. Němci přišli před staletími do krajiny, do níž se Slovanům kvůli těžkým životním podmínkám nechtělo. Němečtí usedlíci tedy nikoho nevyháněli, nikoho negermanizovali, jak se snad Čechům může zdát z jiných oblastí Čech a Moravy.

„Němečtí Šumavané se sem přece nevetřeli, nepřipravili nikoho jiného o zemi jeho otců, někoho jiného, kdo tu zem vzdělal. Německá Šumava nebyla v minulosti nikdy obývána nikým jiným než germánským lidovým živlem,“ píše Berghof. Dovolává se přitom naplnění pojmu „nabytí půdy prací“, který je podle něj v Americe pojmem státotvorným, a Američané by mu tedy měli nejlépe rozumět.

Berghof zároveň jako by předjímal další argumenty proti svým myšlenkám, vysvětluje, proč se šumavští Němci nemohou stát součástí Československa. Vždyť jim přece jejich půdu a jejich práci nikdo nebere, nikdo je ze země jejich otců nevyhání. Jen se zkrátka musejí smířit s tím, že místo císaře Františka Josefa jim bude vládnout český prezident. Podle Berghofa však bezproblémové soužití s Čechy není do budoucna možné. A to z toho důvodu, že kompaktní šumavská komunita s vlastní kulturou má mnohem blíže ke svým jižním, stejně mluvícím sousedům než k severnímu Slovanstvu.

Šumava je, viděno Berghofovýma očima, součástí jednoho jediného i geologicky kompaktního území mezi Dunajem a Šumavou a lid na něm žijící nesmí být nikdy rozdělen umělou hranicí. Berghof argumentuje i hospodářskými důvody, tedy ekonomickým propojením Šumavy s Vídní a vůbec celým Rakouskem. Vídeň se v situaci, kdy má platit válečné repatriace, bez šumavské zásobárny dřeva a zemědělských produktů podle Berghofa nemůže obejít.

Až roztomile naivně pak působí z dnešního pohledu Berghofův argument podporující myšlenku, že Češi Šumavu vlastně stejně nepotřebují. Vždyť mají ve vnitrozemí úrodné nížiny, kde půda dává s mnohem menším úsilím dvakrát více užitku než kamenitá, mokřinatá a drsná krajina šumavská. Berghof vlastně říká: Nechte si, Slované, své úrodné stepi. Nám, Němcům, stačí kameny, bažiny a neprostupné lesy, naše domovina, kterou dokážeme přetvořit k obrazu svému a do které se vám stejně nikdy nechtělo.

Stejně jako mnozí další šumavští Němci Berghof apeluje na vítězné mocnosti, zejména Spojené státy, aby i Němcům na Šumavě přiznaly stejné právo na sebeurčení, jaké si po rozpadu Rakouska-Uherska nárokují Češi, Slováci a další národy bývalé monarchie. Šumava podle něj hospodářsky zanikne, pokud ztratí svou staletou spojitost s německým zázemím. „To Evropa přece nemůže chtít,“ píše účastníkům pařížské mírové konference.

Závěr agitační brožury však působí při znalosti pozdějšího vývoje událostí mrazivě i pro člověka, který se dokáže dokonale vcítit do pocitů českých Němců a jejich obav z vlastní budoucnosti ve státě ovládaném většinovými Slovany. Šumava si totiž podle Berghofa stejně nedopřeje klidu ani oddechu, dokud smrky na Plechém a na Boubíně nebudou opět hrdě a neoblomně čnět k německému nebi a šumět nad svobodnými německými lidmi. „To však bude stát nové krvavé oběti, zapříčiní to nové potoky dětské, člověčí krve. Musí to být?“

Závěrečné poselství brožury, které jako by předznamenávalo o dvacet let později zabrání českých Sudet Hitlerem a začátek nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva, je však v mnoha ohledech spekulativní. Kdyby skutečně vznikla republika Deutsch-Östereich, po které šumavští Němci volali a jejíž chtěli být součástí, nedostal by se Hitler v Německu k moci a nevypukla by válka? Nebo by válečný konflikt přišel ještě dříve právě z toho důvodu, kterého se zřejmě vítězné moci obávaly, tedy vzniku dvou silných německých států, hrozících okolním zemím svou tradiční „germánskou“ rozpínavostí?

Na podobné otázky jednoznačná odpověď neexistuje. Stejně jako na otázku, jak je možné, že šumavští Němci, pověstní svým patriotismem a silným náboženským cítěním, přijali později ve snaze o vysvobození z Československa hitlerovský nacionální socialismus, tedy hnutí, které popírá veškeré křesťanské zásady a hlásá nerovnost mezi lidmi.

Nakonec to mohla být právě zrada těchto po staletí uznávaných křesťanských ideálů, vzešlých z každodenního pokorného soužití s přírodou a tvrdé práce, která šumavské Němce přivedla do poválečného odsunu z republiky a ke ztrátě domova. Zradit svou vlast, tedy ve smyslu české vlasti, totiž šumavští Němci ani nemohli. Z jejich pohledu, což dokazuje i text Berghofovy brožury, to žádná zrada nebyla. Stejně tak by se totiž Češi museli cítit jako zrádci rakousko-uherské monarchie.

Ztracená identita Berghofova brožura však zároveň ukazuje na fenomén, který Češi často podceňují, ačkoliv jde o jeden z vůbec nejproblematičtějších bodů v současných česko-německých vztazích. Berghof stejně jako celá řada dalších německy píšících šumavských autorů takřka dokonale popisuje, co Němci k Šumavě, kterou po staletí obývali, ve skutečnosti cítí. Hrdost na své dílo, nikoliv někomu uloupené, ale doslova vykopané z divočiny a předávané z generace na generaci.

Stačí si promluvit s některým z poválečných vysídlenců, aby bylo zřejmé, že nikoliv ztráta majetku, ale právě ztráta kulturní, „zemské identity“ a sounáležitosti se zemí předků je pro šumavské Němce vůbec to nejbolestnější. I když totiž v roce 1918 boj za své národnostní požadavky prohráli, nepřestali pracovat. Nezahodili sekery, nepřestali stavět domy a podnikat ku prospěchu země, ve které žili. Stejně tak to dělali po celá staletí bez ohledu na národnostní rozmíšky a boje.

Přesto když dnes šumavský Němec přijede do Čech, nenajde prakticky žádnou připomínku této pozitivní germánské expanze. Naopak. Celé zájezdy zahraničních turistů jezdí například do jihočeských Holašovic, zapsaných jako unikátní skanzen selského baroka na seznamu UNESCO, aniž by turisté tušili, že celou obdivovanou náves nechali postavit němečtí sedláci. Ve vesnici, v níž se ještě v roce 1900 hlásili všichni obyvatelé k německé národnosti, se dnes paradoxně pořádají Slovanské selské slavnosti.

Známý rakouský novinář Gustav Chalupa, narozený v Českých Budějovicích, právě tuhle českou snahu vymazat Němce z vlastních dějin a nepřiznat jim jakýkoliv vliv na pozitivní vývoj země považuje za jeden z hlavních důvodů, proč dnes Rakušané označují Čechy za svého nejméně oblíbeného souseda. I rodilí Rakušané totiž údajně těžce nesou, že časy společného státu v rámci rakousko-uherské monarchie jsou i ve školních učebnicích v Česku označovány za dobu temna a potlačování českého ducha, přičemž se dnes Češi chlubí světu stovkami významných památek a staveb, vniklých právě v této „temné“ době.

A stejně tak se zapomíná na kulturní přínos českých Němců pro rozvoj Česka. Když přijede dnes německý turista do Českých Budějovic, najde na veřejných prostranstvích sochy Vojtěcha Lanny a Augusta Zátky, tedy významných osobností, které se vedle své vlastní práce proslavily i bojem za práva budějovických Čechů. Sochu posledního německého starosty města Josefa Taschka by však turisté v městských sadech hledali marně.

Už za svého života se Taschek, stojící v čele radnice do roku 1918, stal ze strany mnohých českých obyvatel Budějovic terčem vtipů právě proto, že příliš důsledně hájil zájmy Němců. Jenže za Taschkova panování prošly Budějovice zároveň nevídaným kulturním i hospodářským rozmachem, jehož stopy ve městě pochopitelně nacházíme dodnes.

Stejně pozitivní a stále viditelnou stopu zanechala přítomnost německé menšiny v celém Česku i v době první republiky. A to bez ohledu na to, zda se čeští Němci chtěli po roce 1918 připojit k Rakousku či se později provinili příklonem k nacismu, zradou Čechů, či dokonce válečnými zločiny, za které byli tvrdě potrestáni. Hospodářský úspěch první republiky v porovnání s ostatními evropskými státy by podle historiků také nebyl možný bez významného příspěvku českých Němců, včetně těch žijících někde v zapadlém koutě Šumavy. Přesto si pokaždé při výročí vyhlášení prvního samostatného státu Čechů a Slováků připomínáme odstraňování rakouských orlic a německých nápisů, aniž bychom se jen slůvkem zmínili, že první republika byla také domovem tří milionů Němců, kteří nám stejně jako jejich předci po sobě něco významného zanechali.

Bývalý premiér Jiří Paroubek se před třemi lety oficiálně omluvil německým antinacistům, kteří byli i jako odpůrci nacismu po válce odsunuti či jinak perzekvováni. Vztahy německých vysídlenců a dnešních obyvatel Česka by ale místo omluvy možná více zlepšilo obyčejné poděkování. Nikoliv jen antifašistům, ale všem Němcům, kteří celá staletí třeba rubali dřevo v šumavských lesích a zanechali nám kulturní dědictví, na které jsme právem pyšní. Patřičné uznání tohoto německého přínosu českému státu by bylo tím nejlepším projevem naší vlastní národní hrdosti.

Naivně pak působí dobový argument, že Češi Šumavu vlastně stejně nepotřebují, protože mají ve vnitrozemí úrodné nížiny, kde půda dává s mnohem menším úsilím dvakrát více užitku než drsná krajina šumavská

Stačí si promluvit s některým z poválečných vysídlenců, aby bylo zřejmé, že nikoliv ztráta majetku, ale právě ztráta kulturní, „zemské identity“ a sounáležitosti se zemí předků je pro šumavské Němce vůbec to nejbolestnější

(Lidové noviny, www.lidovky .cz)