Červenec 2009

Vůle k dějinám

Erazim Kohák

Moje dnešní zamýšlení se zaměří na tři propojené náměty. První je filozofický: rozlišení mezi časem, dějinami a vůlí k dějinám. Druhý je historický: Máme my Češi ještě dějiny – nebo jen sbírku starožitností a mýtů? Třetí je praktický: Jak přejít ze zajetí v čase minulém do svobody dějin, které otevírají budoucnost? Ten jen naznačím. Protože Masaryk i Rádl nás učili, že platným závěrem myšlení je čin, nechám to na vás.

Tak od prvopočátku: Proč se vůbec zabývat nějakými dějinami? Vždyť velký prorok americké modernity, autovýrobce Henry Ford, prohlásil jednoznačně, že dějiny jsou blbost. Jeho vidinu automobilové budoucnosti nadšeně přebíráme. Proč ne jeho soud o dějinách? Tu je odpověď jasná a pádná: potřebujeme dějiny, protože ten, kdo nechápe minulost, si nemůže představit ani budoucnost. Je spokojený v přítomnosti a zoufale zmatený každou výzvou k jednání. Prokazují to případy ztráty paměti, jimiž se zabýval Maurice Merleau Ponty. Pacient, který vnímá jen přítomné, si nedovede představit, že by mohlo být i něco jiného. Nemá se k čemu zaměřit, a nic ho proto nevede k jednání. Jen ho pohánějí tělesné potřeby a jejich naplňování. Stává se tak konzumentem uvězněným mezi potřebou a spotřebou. Jak dnes víme, to může postihnout celé společnosti. Chceme-li žít svobodně, potřebujeme dějiny víc než automobily.

Jenže proč hovořit o vůli k dějinám, jako bychom se k dějinám potřebovali přihlásit vůlí? Dějiny přece má každý, a ostatně i všechno… či snad ne?

Ne tak docela. Může se nám to zdát, protože jsme schopni vyprávět souvislý příběh o komkoliv a čemkoliv. Běžně hovoříváme o „přírodních dějinách“, ač nemáme sebemenší náznak, že by mimolidská příroda zaznamenávala okamžiky svého bytí jako články souvislého příběhu. Jenže, kde není vypravěč, tam není ani příběh, a tudíž ani dějiny. Je tam jen čas, jednotlivé okamžiky propojené podle Davida Humea jen posloupností, podobností a příčinností.

Užijme to jako zásadní rozlišení. Slovem dějiny označujme souvislý, smysluplný příběh, který z něčeho vychází, něčemu přispívá a k něčemu směřuje. Slovem čas budeme označovat soubor jednotlivých okamžiků v libovolném sledu.

To ovšem platí jen v teoretické abstrakci. V lidské zkušenosti má čas své nezvratné pořadí a přirozené směřování. Určují je milníky rození – plození – mření a znovu rození ve věčném návratu téhož: Vychází slunce i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází… Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. Přirozený čas je kruhový. Dějiny vyžadují přímku.

Jak se z kruhového času stává čas lidský, dějinný? Obrazně to vyžaduje napřímení kruhu, když si vypravěč uvědomí neopakovatelnost okamžiku. Může k tomu dojít zcela nedramaticky postupným uvědoměním, že život, který žiji, není jen na zkoušku, že je doopravdy, jediný život, který kdy budu žít. Všechno, co je, je křehounce nenahraditelné. Už uvědoměním neopakovatelnosti okamžiku se kruhový čas napřimuje. Může k tomu ovšem dojít také dramaticky, událostí, která rozdělí kruhový čas na před a po. Takovou událostí je pro křesťany událost Ježíše, který jim je Kristem. Pro židy je to setkání s Bohem na hoře Sinaj, pro muslimy Prorokův útěk z Mekky do Medíny. Může to být místní, dobová událost, jakou pro nás byl Mnichov s válkou či nejnověji sametová revoluce. Po ní jsme jiní, než jsme byli před ní. Kruh času se stává přímkou bez návratu, příběhem, který z něčeho vychází, něčemu přispívá a k něčemu směřuje. Tak se čas stává dějinami. Jenže k přechodu od času k dějinám nedochází samo od sebe. Vyžaduje to vůli uchovat si minulost ve vzpomínce, promítnout si budoucnost v naději a především žít přítomnost v souvislosti dějin. Vyžaduje to vůli hledat v posloupnosti času celkový smysl. To je, co označujeme jako vůli k dějinám. Bez té se příběh života rozpadá na okamžiky času.

Dějiny jsou příběh, který vyprávíme žitím – a „velké“ dějiny příběh, který prožíváme společně. Bez vůle k dějinám, bez vůle spolu prožívat společný příběh a sdílet jeho smysl, se dějiny rozpadají na čas a lidská společenství na dav osamělých jedinců. Zbývá jen potřeba a spotřeba.

Máme my, Češi jednadvacátého století, ještě vůli mít dějiny? Ovšem že máme vzpomínky. Máme dokonce Ústav paměti národa, abychom nezapomněli, jak nám bylo ublíženo, a neutuchali v nenávisti. Jenže vzpomínky hřejí či bolí, avšak neumožňují orientaci. Abychom měli dějiny, potřebujeme se vystavit plné skutečnosti svých prožitků, kriticky je zkoumat a trpělivě hledat příběh, který by zahrnul všechny jejich rozpory. Je to úkol hledání smyslu.

My ovšem máme nejen vzpomínky, ale také báje a mýty. Jsme odchovaní starými pověstmi Kosmy, Hájka z Libočan i Aloise Jiráska. Báje představují cosi jako první krok k dějinnosti.

Přesto báje ještě nejsou dějinami. Obrazně řečeno, nenarovnávají kruhový čas živočišné přirozenosti do přímky dějinného času. Spíš představují něco jako tečnu, která ubíhá od kruhu přirozeného času do neskutečna. Neposkytují nadhled nad skutečností času, nýbrž náhradu za nepřijatelnou skutečnost. Tak rodící se novodobý národ se mohl konejšit mýty o dávné a budoucí slávě. Kruh času ovšem zůstával.

Jenže úkolem dějinnosti ve vlastním smyslu je poskytnout orientaci. Zakládat rozhodování na bájích a mýtech vede v sráz. Jako národ jsme si to ověřili, když jsme se po roce 1918 v opojení obrozeneckých mýtů pokusili budovat český národní stát v zemi mnohonárodní a mnohojazyčné. V novém Československu hovořilo skoro dvacet pět procent všech obyvatel německy, dvacet procent slovensky a dalších deset procent maďarsky, polsky či rusínsky. Proti nepříznivé demografické faktografii jsme postavili svůj opojný mýtus. Jenže již Masaryk nás varoval, že nic nemůže být veliké, co není pravdivé.

Pak v září roku 1938 jsme se svým národním mýtem narazili. Utěšovali jsme se dalším mýtem, že mnichovskou tragédii přivodila jen zrada spojenců. Vyhnuli jsme se skutečnosti, že spojenci nebyli ochotni bojovat za Československo také proto, že za ně nebyla ochotna bojovat ani většina jeho (nečeských) občanů. Ti se dožadovali jeho zničení. To dodnes neříkáme nahlas ani sami sobě. Vůli k dějinám jako by v nás něco potlačovalo, až se z národa Husova a Palachova zdánlivě stal dav dychtivých konzumentů s horizontem omezeným na potřebu a spotřebu.

Tu narážíme na základní problém české dějinnosti. Pozitivistický soupis starožitností ještě nevytváří dějiny. Ty vyžadují souvislý, smysluplný příběh. Jenže naše dějiny obsahují příliš mnoho míst, která jsme prostě nemohli přijmout – a kterým jsme se přesto nemohli vyhnout. Bílá hora, Mnichov a po něm Únor a ještě sovětská okupace, to byla Sofiina volba. „Vyber si, které dítě zůstane naživu, jinak zemřou obě.“ Člověk dotlačený k takové volbě může jen zešílet nebo tvrdě potlačit vzpomínku. V historické paměti vznikají doby temna. Lidé potřeby a spotřeby upadají do zajetí starožitností a mýtů.

Dodnes se najdou evangelíci – naštěstí ne mnozí – kteří nedovedou překonat pobělohorské křivdy. V dnešní době agresivního ateismu, kdy křesťané po celém světě hledají vzájemnost ekumény, tito zásadoví antikatolíci s oblibou rozvádějí hrůzy protireformace – mimochodem, byla opravdu hrůzná – a dál bojují proti „papežencům“. Je totiž obtížné vzdát se nadřazenosti ukřivděných. Nejsou zdaleka sami. Všichni se vyhýbáme nepřijatelným a nevyhnutelným úsekům svých dějin. Připomínáme si kruté či hrdinné činy nebo „osudy dvacátého století“, ale vyhýbáme se otázce po smyslu našeho soužití. To platí výrazně o období Mnichova a druhé republiky. Mnichov nás připravil o krásný sen první republiky. Druhá republika otřásla naším snem o české humanitě.

Po Mnichovu vyvřelo z národa tolik špíny a žluči, tolik malichernosti a krutosti, hrůzný výbuch českého antisemitismu, pak hrůzný výbuch mstivého nacionalismu, zastřešovaného antinacismem. Čelíme tomu obvykle svým mnichovským mýtem. Podle toho naše republika neproblematicky rozkvétala, až z čirého nebe udeřil mnichovský diktát. Naši křížovou cestu od Mnichova až po Košice prý přivodila výhradně zrada spojenců, kteří rozhoupali zrady zvon. Je to útěšný mýtus, který z nás snímá všechnu vinu a ještě poskytuje pocit morální nadřazenosti. My můžeme, my zasluhujeme zvláštní ohled. Jsme přece oběti.

Kam až taková logika může vést, to dnes předvádí Blízký východ. Sami jsme za ni zaplatili vysokou cenu: připravili jsme se o realistickou orientaci. „Poučeni Mnichovem“ – čti: zaslepení mnichovským mýtem – jsme po válce volili komunisty i proto, že prý jen síla není „appeasement“ a jen Sovětský svaz představuje sílu, která nezradí. Přestali jsme být demokraté či humanisté. Byli jsme jen zásadoví antinacisté, až jsme se dostali do náruče komunistů. Ostatně, dokázali jsme se za posledních dvacet let vypořádat s předchozími čtyřiceti lety? Všechno naznačuje, že obě složitá, různorodá údobí mezi Únorem 1948 a jarem 1968, pak mezi srpnem 1968 a listopadem 1989 vylučujeme z dějin jako jednu dobu temna, ve které jsou všechny krávy stejně černé. Po tu dobu odmítáme mít dějiny. Raději ošetřujeme vzpomínky na hrdinné činy odboje a hrůzné činy komunistů. I ty potřebujeme, avšak především potřebujeme pochopit, jak se to všechno rýmovalo a proč se to i poctivým a inteligentním lidem mohlo jevit tak docela jinak než nám. Stali jsme se demokraty, nebo nám stačí být antikomunisty?

I to je pochopitelné. Všechny ty křivdy, všechna ta hrůza, všechno to všední, banální zlo bylo až příliš skutečné. Zásadový antikomunismus můžeme bohatě zdůvodnit a s plným morálním oprávněním se odsoudit do zajetí minulosti. Jenže smyslem dějin má být, že nás osvobozují pro budoucnost.

Ovšem i tady se můžeme vyhnout nepřijatelné minulosti mýtem – a obvykle to děláme. Přesvědčujeme se, že jen hrstka komunistů, poznamenaných charakterovým nebo inteligenčním narušením, chtěla nastolit svou vládu mocí. Stačí rozdělit svět na ty zlé, což v dnešní mytologii jsou komunisté a jejich přisluhovači, a ty dobré, což dnes zas jsou ti antikomunisté, kteří by prostě „zakázali komunisty“ a šmytec. Pro demokraty či humanisty jako Masaryk není místa. Ani si neuvědomujeme, že ve světovém pohledu se naše společnost jeví jako virtuální skanzen studené války. My máme jasno – dokud nenarazíme na realitu – s předvídatelnými následky. Neosvobodíme se, dokud nenajdeme odvahu ke kritickému zkoumání a vůli k dějinám.

Není to snadné. My všichni i každý z nás osobně se potřebujeme vypořádat se vším nepřijatelným a nevyhnutelným ve své minulosti. Pokud svoji totožnost určujeme tím, proti čemu jsme, tedy předponou anti-, zůstáváme v zajetí sžíravých nenávistí a útěšných mýtů své minulosti. Potřebujeme nadhled dějin, abychom svoji totožnost mohli určit kladně.

Křesťané by nejspíš řekli, že od tíže popřených dějin se můžeme osvobodit jen ochotou odpouštět všem, kteří nám ublížili. Pokud by chtěli opravdu provokovat, mohli by citovat evangelium, podle něhož žil Přemysl Pitr, „milovati nepřátely své“. Dokud v sobě nosíme zášť, zůstáváme v jejím zajetí. Jenže při pohledu na křesťanské církve se těžko zbavíme dojmu, že se to ani samotným křesťanům zas tak nedaří. Což teprve lidem, kteří nevycházejí z víry a z vděčnosti za milost a vlastní osvobození?

Možná od zajetí vzpomínek a mýtů ke svobodě dějin napomohou tři posuny v našem navyklém postoji.

První je posun v zaměření od otázky, co od nás minulost požaduje či k čemu nás opravňuje, k prosté otázce budoucnosti, čeho chceme dosáhnout? Otázka oprávnění typicky přitahuje lidi závislé na vůli druhého. Pro ty je rozhodující, jak své nároky ospravedlní pánovi, který povolí či udělí. Není překvapující, že po staletích poroby nám otázka o oprávnění zní zcela samozřejmě, jako bychom nestáli před problémem, nýbrž před vrchností, kterou potřebujeme přesvědčit, že by nám jej měla vyřešit. „Mám právo, bylo mi ublíženo …“ a nebo „Po všem, co se stalo, spravedlnost vyžaduje …“ V našem virtuálním světě to zní zcela přirozeně.

Jenže ve skutečnosti je to jinak. Tak po první válce se Francouzi přesvědčili, že mají právo trestat Německo a že spravedlnost vyžaduje, aby Němci pykali za své hříchy. Ponižovali výmarskou republiku, kladli podmínky, vymáhali reparace – a všechno zcela „oprávněně“. Z arogance spojenců a z německé bídy pak vyrostli Hitler a nacismus. Po druhé světové válce vítězové, tentokrát Američané, potřebovali Němce jako spojence proti Sovětům. Zachovali se nespravedlivě. Místo vymáhání reparací nabídli Německu Marshallův plán a všemožně podporovali novou spolkovou republiku. Po všem, čím se Němci provinili, to bylo opravdu nespravedlivé. Jenže z Marshallova plánu vyrostlo demokratické Německo a evropský mír v Evropské unii.

První krok k dějinám je posun od postoje lidí závislých k postoji lidí svobodných. Pro národ s minulostí tak rozháranou jako naše to znamená ochotu postavit rozpory a vášně minulosti pod zorný úhel společné budoucnosti.

Druhý je posun od postoje lidí bázlivých k postoji lidí otevřených. Pro lidi bázlivé a sebestředné je vždy první otázkou Co si já o tom myslím? Jak mně se to jeví? Otázkou lidí sebevědomých a otevřených je opak – Jak se to jeví tomu druhému? Je to tedy posun od přehlušování druhých k porozumění odlišnosti.

Obvykle si nedovedeme představit, jak může někdo zastávat názor odlišný od našeho, být třeba katolík nebo sudetoněmecký vlastenec či snad – chraň Bůh! – dokonce komunista. To nás ohrožuje. Jinak smýšlející raději odepíšeme jako hlupáky nebo padouchy.

Jenže to nám příliš nepomáhá jinak smýšlejícím porozumět nebo jim čelit. Totiž obvykle i ti jiní jednají racionálně, přesvědčení, že pro své jednání mají dobré důvody a že jednají zcela odpovídajícím způsobem. Potřebujeme porozumět tomu, jak vnímají svůj svět a jak do něj jejich jednání zapadá. Nejde o to, odlišný názor či jednání omluvit či „mít pro ně pochopení“. Jde o porozumění tomu, jak se svět rýmuje druhému a proč se mu jeho jednání jeví vhodné či přímo dobré, a nejen z našeho hlediska. Je třeba se vpravit do kůže druhého. „Nesuď nikoho,“ říkávali američtí Indiáni, „pokud jsi neušel dvě míle v jeho mokasínech.“ Teprve když si dovedu vybavit a procítit, proč a jak se ono naprosto nepochopitelné jeví druhému jako odpovídající, ba samozřejmé, mohu i jeho začlenit do dějin. Nemusím souhlasit, leč jen pokud dovedu pochopit, jak se svět jeví očima věřícího katolíka, českého či moravského Němce či poctivého komunisty, budu schopen přemýšlet o rozháraném celku našich dějin.

Třetí, snad nejtěžší posun vyžaduje přesun našich vzpomínek z času minulého do dějin. Pokud moje vzpomínky zůstávají v čase minulém, vztahují se ke mně osobně. Křivda dál pálí, vyžaduje odplatu. Jeví se z mé osobní perspektivy, jako bych byl středem světa i dějin. Vůle k dějinám vyžaduje skromnost. Střed je jinde. Potřebuji přesunout své vzpomínky z času pod zorný úhel věčnosti, sub specie aeternitatis. To neznamená, že by morální soudy přestaly platit. I dávno minulé zlo zůstává zlem. I po sedmdesáti letech zůstává holocaust hrůzným, strašlivým zločinem či pobělohorská normalizace znásilněním národního svědomí. To však není důvod, abych pociťoval zášť ke svým katolickým bratřím či abych nechal studenta z Německa propadnout u zkoušky a židovskému dal místo zasloužené trojky jedničku jako bolestné. Teprve přesun vzpomínek z času minulého do dějin osvobozuje. Když přestávám žít ve vleku minulosti, vůle k dějinám přede mnou otevírá budoucnost a s ní svobodu.

Křesťané by možná řekli, že tento trojí posun je přesně to, co odpouštění. Třeba mají pravdu. Jenže protože žijeme ve věku, který jazyku víry přestal rozumět, možná se k témuž závěru potřebujeme dostat oklikou. Nevadí. Jsme přece společenstvím poutníků dějinami a víme, že k svobodě je dlouhé putování.

Tak šťastnou cestu – či jak říkají v Mexiku, Vaya con Díos!

(Právo, 07. 05. 2009)