Červenec 2009

Myšlení bez konce

Pavel Kosatík

Emanuel Rádl (1873–1942) vypadá na fotografiích obyčejně písmácky přísně. Smál se zřídka, humor nepěstoval ani v textech, byl puritánský v sexuálních i dalších otázkách. Trápil se, aby odkryl důležité pravdy lidské existence – jejich vlastností však nakonec bylo, že tuto existenci neusnadňovaly, spíš ji komplikovaly. Nenabízel úlevu a nedopřával ji ani sobě. Snad proto o něm ti, kdo ho měli rádi (jako teolog J. L. Hromádka nebo filozof Jan Patočka), psali s odstupem času s lítostí. Člověk, který se nasadí do hry bez výhrad a nic si pro sebe nenechá, si snad zaslouží satisfakci. Rádl se však žádné nedožil. To nejlepší, co o něm sympatizující současníci napsali, bylo, že šlo o donkichotsky tragickou postavu českých dějin.

Do politiky vstoupil celkem pozdě, v pětačtyřiceti, a nebýt vzniku republiky, snad by to vůbec neudělal. V roce 1918 se však pro člověka jeho typu otevřel prostor: vznikl nový politický systém a T. G. Masaryk se vrátil z exilu nikoli už jenom jako myslitel a politik, ale jako k nadstranickosti směřující státník. Kdo po něm převezme odpovědnost za „realistický“, tedy analytický a kritický proud v českém politickém myšlení? Zatímco v oblasti státní politiky Masaryk vyřešil otázku nástupnictví tím, že označil za svého nejbližšího spolupracovníka Edvarda Beneše, odpovědnost za budoucnost vlastní staré strany nevymezil. Tak se stalo, že se k jeho duchovnímu odkazu po válce přihlásilo hned několik mužů, odhodlaných ho rozvíjet.

Dva z nich byli výraznější než ostatní: Emanuel Rádl a Zdeněk Nejedlý. Pro oba měla Masarykova realistická (pokroková) strana pozoruhodný program, dobrou tradici – a zajímavé také bylo, že to byla strana malá, která slibovala naději, že se nevydá cestou nejhrubšího populismu. Rádl s Nejedlým po válce založili Realistický klub a vykročili v zakladatelových stopách – brzy se však ukázalo, že si perspektivu strany představují v bouřlivém popřevratovém čase každý jinak. Nejedlému učarovala Leninova revoluce: byl by měl Masaryka ještě raději, kdyby své myšlení korunoval také nějakým revolucionářským vyznáním. Prezident však o říjnovém převratu v Rusku nikdy nic pěkného nenapsal, naopak. A když Nejedlý v prosinci 1920, v čase bojů o pražský Lidový dům, ve stranickém týdeníku Realistická stráž schválil pouliční násilí („Revoluce pohltí snad ještě mnoho sil i osob, ale to už je osud každé revoluce. Hlavní věcí je její výsledek.“), ocitl se s Masarykem v rozporu. Do roka byl z Realistického klubu pryč a své prosovětské sympatie začal ventilovat ve čtrnáctideníku Var, který si speciálně pro ten účel založil.

Zatímco Nejedlý si Masaryka dál obráběl podle svého, Rádl se ho držel mnohem důsledněji. Zpočátku jako by ani netoužil vystoupit z jeho stínu. První ze zásad Realistického klubu, které vypracoval a jimž dal po husitsku název „artikuly“, říkala, že klub je formován Masarykovým učením a navazuje na ně. Aby nebylo pochyb, Rádl napsal, co se tím v roce 1920 myslí: „Nechť si lid čehokoli žádá, neuzná-li to vůdce za správné, nesmí to splnit.“ Členové se v artikulech zavazovali, že se proti revoluci postaví, tak jako se člověk staví proti zlu (Rádl v textu obojí ztotožnil).

Po první světové válce platilo: řekni, co si myslíš o revoluci, a já ti povím, kdo jsi. Nejedlý mínil, že každý inteligent, i ten nejschopnější, je vůči mase slabý – a že tedy jedinou možnou strategií je sklonit hlavu a dělat, co si dav přeje. Když si „lid“ pod Leninovým vedením myslí, že revoluce má zvítězit násilím, nemá mu vzdělanec stát v cestě. Tato strategie navenek slavila úspěch: Nejedlého cestou se dařilo získávat více příznivců než komplikovaným způsobem Rádlovým. Ten Masarykovi nenasazoval novou a revoluční hlavu, ale psal o tom, že pokračovat v něm nejde jinak nežli jeho stylem – tedy analytickým a kritickým myšlením, podřízeným etickému kódu. Problém byl, že chtěl od lidí mnohem více než Nejedlý. Nikoli jen někam se přidat, ale myslet a nepřestat v tom, dokud člověk nezjistí, že je v souladu sám se sebou – a nepozná blažený pocit, že „má pravdu“. Taková cesta trvá dlouho, bolí a úspěch není zaručen. Ale Rádl se po ní vydal.

Byl zvláštně obtížným filozofem. Pro Jana Patočku největším myslitelem první republiky, zároveň však člověkem téměř bez následovníků, takže věc musela mít háček. Rádl na něj zadělal možná už v mládí, když po gymnáziu vstoupil do augustiniánského kláštera. Po dvou letech odtud, a potom i z katolické církve vystoupil, ale v jeho myšlení a psaní zůstalo cosi, co mu ponechalo uzavřenou, klauzurní povahu. Dokázal oslovovat jako skoro nikdo jiný z duše do duše, číst jeho knihy byl a dodnes je hluboký individuální zážitek. Jen velice zřídka zato ve čtenářích probouzel pocit vzájemnosti a dovoloval jim říci: „Půjdeme společně s Rádlem.“ A nebylo to jen tím, že ve srovnání s různými Nejedlými byl hloubavější, a tedy náročnější.

K obecným duchovním otázkám pronikl „oklikou“ přes vědu. Stal se profesorem přírodní filozofie a dějin přírodních věd. Pozitivisticky nashromážděná tvrdá fakta probudila, jako u tolika jiných, otázku po principech, které je řídí. Aby o nich nemeditoval jen abstraktně, převzal od Masaryka ideu takzvané drobné práce: psát o každodenních tématech a testovat platnost idejí na nich se zdálo lepší než spřádat tisícistránkové monografie. Během několika let se tak Rádl dostal do pozice, z níž byl schopen osobně a originálně se vyjádřit skoro k jakémukoli společenskému tématu.

Plnil tím také úkol, který sám sobě uložil: mluvit a psát tak, aby to otřáslo dokonce i jednoduchým člověkem. Filozofie není věda pro vyvolené ani pro chvíle oddechu, ale přichází ke slovu v těch nejvšednějších situacích: když člověk vychovává děti, debatuje s přáteli, dumá o tom, kterou stranu podpoří ve volbách – prostě ve všech zdánlivě málo významných situacích, kterými se však krůček po krůčku mění svět. Byl největším aktivistou mezi filozofy své doby. Pravda, která neměla ve světě ohlas, pro něj neexistovala, vlastně vůbec pravdou nebyla.

S tím souvisely i Rádlovy náboženské představy, opět inspirované Masarykem. Také náboženství, jako všechno, se dle Rádla vyvíjí, což ve dvacátém století nepochopili nejen katolíci, ale ani podstatná část protestantů. Jak však rozpoznat, které vývojové změny jsou důležité? Mnoho lidí se podle Rádla považuje za věřící jen proto, že opakují rituály po předcích – víra je však spíš to nejisté a nové, čím člověk poznává Boha jakoby poprvé. Až když potom vírou „hoří“, má šanci, že kráčí správným směrem. Podle Rádla dokonce tak velkou, že v podstatě nezáleží na tom, pro kterou konkrétní myšlenku člověk plane: hlavní je, že se tak vůbec děje. Proces je vším.

Pokud však každý hoříme jinak, znamená to také, že neexistují obecné pravdy, které jsou platné pro všechny lidi. Dokonce ani vědec nepoznává pravidla, ale vnímá svět stejně neopakovatelně a nepřenosně jako básník. Když však každý vnímáme něco jiného, jak se mezi sebou vůbec můžeme domluvit? Podle Rádla si mohou porozumět jen lidé, kteří věří každý svému přesvědčení.

Z této pozice Rádl dokázal napsat (a ustát) i své nejkontroverznější knihy včetně proslulé Války Čechů s Němci z roku 1928. Až do té chvíle i mnozí liberální Češi mínili, že pro sudetské spolubratry má být vrcholem jejich snah několik ministrů v pražské vládě. Rádl však vylíčil tuto situaci jako eskamotáž pro cizinu: ve skutečné ČSR dál probíhá biologický boj dvou národů o místo na slunci a zatím se ani náhodou nezačal rodit národ smluvní, jehož členy by se občané, jako v Americe, stali na základě dobrovolného přistoupení k dohodě.

Základní otázka Rádlova života zní takto: proč se vlastně jeho pokus posunout Masaryka o generaci dál tak nezdařil? Proč Rádlovo dílo, vycházející ze stejných kořenů a uskutečňované se stejným patosem, nemělo srovnatelný ohlas?

Rádlův způsob myšlení měl i svůj rub. Když přenesl podstatu rozhodování do nitra člověka, učinil je závislým na lidské povaze. Ta Rádlova byla bojovná: každý podnět se mu hned měnil v problém, k němuž bylo potřeba zaujmout stanovisko. Z myšlení věčného nespokojence se tak rodil jeden zajímavý názor za druhým – nerýsoval se však žádný celek. V jednotlivostech Rádl uměl jít hloub než Masaryk, v celku mu však chyběla harmonie. V tom byl problém. Většina lidí snese bolest provázející poznání, protože doufá, že se nakonec bolesti zbaví. Smysl poznání bývá spatřován v satisfakci, která má nejčastěji podobu nalezení duševního klidu. Rádl však právě v tom přepínal. Jan Patočka, který si ho vážil jako málokdo jiný, musel napsat, že jeho gesta připomínala grimasy: „Dráždil, neimponoval.“

Byla prostředí, ve kterých se Rádlovy myšlenky ujímaly – například mezi evangelickou mládeží v Akademické YMCA (sdružující vysokoškolské studenty) nebo na srazech Křesťanského mírového sdružení. Rádl však v podstatě neoslovil například čapkovskou generaci „budovatelů státu“. Zůstal před jejími členy navždy mladý, enfant terrible, vždycky osobně zaujatý pro něco nebo proti něčemu konkrétnímu, ale dlužný v odpovědi na otázku, kam se má společnost hnout jako celek.

Přál si být mluvčím své doby, ale místo toho i lidé, kteří mu byli duchovně nejblíže, dospěli k jinému názoru: myslí ukvapeně, vyzývavě a nesystematicky, v jeho osobnosti se ukrývá anarchista se sklony k sebedestrukci. Když vydal své opus magnum, dvoudílné Dějiny filosofie, napsal teolog J. L. Hromádka, že jsou prostořeké, a Jan Patočka je nazval „filozofií od oka“. Jako by vědec Rádl chtěl ve skutečnosti být spíš kazatelem: ten, kdo strhne davy, nemusí svá tvrzení složitě zdůvodňovat, když už za ním lidé jdou. K Rádlovi se však tyto davy nikdy nepřidaly.

EMANUEL RÁDL

Biolog, filozof. Svou vizi praktického protestantského náboženství uplatnil zejména ve spolupráci s YMCA a vydáváním filozoficko-teologické Křesťanské revue (s J. L. Hromádkou). K jeho nejvýznamnějším knihám patří: Západ a Východ, Dějiny filosofie I–II, Útěcha z filosofie.

KE ČTENÍ:

J. L. Hromádka: Don Quijote české filosofie Emanuel Rádl, Praha 1947

Emanuel Rádl: Válka Čechů s Němci, Praha 1993

Emanuel Rádl – vědec a filosof (sborník), Praha 2004

(Respekt, www.respekt.cz)