Červenec 2009

Sedlák v historii

Pavel Kosatík

Jako o největším českém historikovi dvacátého století o něm začali mluvit už za jeho života, dávno předtím, než toto století dorazilo do své poloviny. Potom jeho knihy nechali na padesát let uležet, s několika pauzami – aby se nakonec, v závěru milénia, toto dílo konečně vynořilo a potvrdilo původní předpoklad. Po Pekařovi už nikdo nedokázal jít zároveň do monografické hloubky a udržet kontext, to vše v knihách, které rozloženy na časové ose zabírají celou tisíciletou éru trvání českého státu. Pekař psal o pozadí vzniku Kristiánovy legendy (podle něho v 10. století, v době svatého Vojtěcha). Z mnoha stran zkoumal éru husitství. Celý život nepřestal přemýšlet o vlivu, jakým se do dějin národa zapsala Bílá hora. Jako první vylíčil hloubku tragédie Albrechta z Valdštejna (mohl být králem, ale stal se zrádcem). Coby člověk politický se však neostýchal psát i o událostech, které mu probíhaly přímo před očima. Svou politickou publicistiku, psanou v posledním čtvrtstoletí života, shromáždil v několika knihách, zdaleka se však do nich nevešlo všechno.

Byl synem sedláka z Turnovska, dětství prožil na statku. Do století revolucí nastoupil v kabátě ušitém v devatenáctém století, ale podivuhodně s ním vystačil. Že mu přitom pomáhal jeho pozitivní vztah ke světu, je dodnes vidět na Knize o Kosti, jíž se domů do Českého ráje vrátil, aby svůj rodný kraj oslavil. Čtenáři této knihy zažívají léta tutéž zkušenost: kraj pod Troskami „po Pekařovi“ už vždycky vidí jeho očima. Kniha zrodila genia loci.

Co je příznačné: jedna z obsahově nejpřesnějších a literárně nejpřesvědčivějších knih české historické literatury se zrodila nikoli ze smrtelně vážného badatelského záměru, ale jako plod tvůrčí radosti a vášně. Ještě v předmluvě se za tento svůj „plod lásky“ k rodnému kraji autor čtenářům omlouval: chtěl si prý splnit romantický dětský sen o cestě v čase a pobýt alespoň na chvíli mezi rytíři v patnáctém století. V bohatě komponované, sytě prokreslené a zvláštním archaizujícím jazykem napsané knize si podle něj měli číst hlavně kostečtí sedláci (což se však příliš nesplnilo).

Když se ho novináři ptali, proč Knihu o Kosti psal, odpověděl jim: „Jsem syn sedláka.“ Dnes na české selské či agrární dějiny pohlížíme nikoli bez útrpnosti. I kdyby agrární stranu nebyl zlikvidoval prezident Beneš a i kdyby po únoru 1948 komunisté nebyli nahradili selskou mentalitu jezeďáckou, bylo možné ten sen o pospolitosti, vyjádřený heslem „venkov jedna rodina“, přenést do moderních časů? Vždyť kdyby koně, jeden ze symbolů selské slávy, nevybili komunisté, udělali by to sedláci časem sami, říká se. A také stavovská hrdost na to, že sedlák navzdory dřině uživí druhé, by zřejmě vzala za své: dnešní technologie to zvládnou samy, bez sedláka.

Bylo toho mnohem více, co zmizelo se zánikem selského stavu. Například styl, jakým psával Josef Pekař. Imunní vůči neurotickému neklidu moderní doby, nebyl pouhým intelektuálem, odkázaným na dary a zisky svého rozumu. V tónu, jakým psal, bylo cosi nerozkolísaně pevného, co způsobovalo, že i jeho nesmiřitelní odpůrci, rozhněvaní jeho ostrým slovníkem, na jeho texty čekali. I když nesouhlasili, brali je často jako „poslední slovo“. O vítězi v polemice zřejmě nerozhoduje vždycky názor a argument, ale i mravní pozice. „Imponoval, i když bloudil“: takto to Pekař kdysi napsal o Masarykovi, se kterým se jinak přel celý život a skoro o všechno. Ale také pro Pekaře platilo: přestože se člověk mýlí, dál v něm může hodně zbývat.

Další Pekařův tradiční přívlastek, který se v současnosti neobejde bez komentáře: byl „konzervativní“. Dnes za významem tohoto slova musíme do daleké ciziny nebo do encyklopedie, kolem sebe je v praxi fungovat nevidíme. V povědomí má navíc to slovo stále často negativní význam: je to cesta „zpět“, proti proudu, jakýsi druh úzkosti ze života. O podobných duševních stavech však u Pekaře není nic známo. Jisté je, že se svým konzervativismem ostře vyhraňoval vůči pokrokářům.

Ti u nás tradičně tvrdili, že Češi jsou plebejský národ. V dějinách proto slaví úspěchy především v časech povstání a revolucí. K nejslavnějším okamžikům českých dějin patří husitství, protože v té době u nás plebejci vítězili. Pekaře naopak přitahovala staletá období mezi výbuchy neklidu. Zajímalo ho, jak se ustavuje a v dalších generacích kopíruje společenská stabilita. Z archivních výzkumů věděl a mnohokrát o tom psal, že země byla například v pobělohorské době ekonomicky ožebračena, nikdy však tuto dobu nevykládal jako katastrofu. Coby přesvědčený státoprávník odmítal pojetí, podle kterého je český stát podoben říčce Punkvě: chvíli tady je a chvíli není, jednou se na něj pějí ódy, potom se za něj zatruchlí, a to vše pořád dokola. Ze vzniku státu v roce 1918 se Pekař upřímně radoval, zároveň se však cesty, jakou to Masaryk udělal, trochu lekal: co když bude jednou někdo stejně úspěšný, jako byl Masaryk u amerického prezidenta Wilsona, a přesvědčí vládce světa, že Československo je třeba opět zrušit? (V Mnichově, už po Pekařově smrti, se to tak nějak stalo: tam Hitler „přesvědčil“ Chamberlaina.)

Stát není firma, která v čase vzniká a zaniká, ale podle Pekaře je to princip, duchovní řád, který nejenže spojuje obyvatelstvo země, ale udržuje je hlavně v kontaktu s myšlením generací předků. Když sedlák sedí na rodném gruntě, nemůže na pradědy nemyslet – odtud, zdá se, Pekař své státoprávní pojetí bral. A využil je dál hlavně v polemikách s pokrokáři. Chtěl postavit jiné pojetí dějin než to utvářené národem horkých hlav, které se snadno revolučně nadchnou, ale v dlouhých mezidobích nevědí, co se sebou. Dějiny se pak zdají plynout v jakýchsi maniodepresivních periodách. A přitom je to jinak, říkal a psal bohabojný konzervativec Pekař: není třeba donekonečna odhalovat cizí viny – už proto, že to nejsou jenom lidé, kdo tvoří dějiny.

Nikdy nebyl členem žádné strany, ale politikou žil. Jako historik byl zvyklý soudit státnické činy dávných vládců, a tak mu mohlo připadat, že na rozdíl od různých svých současníků, politických praktiků je mezi nimi vlastně profesionál. Jeho pokus prosadit vlastní státoprávní představy za první světové války, po smrti císaře Františka Josefa I., v něčem připomíná jiné „překročení Rubikonu“ z historické vědy do politiky: František Palacký kdysi, v roce 1848, svým dopisem německému sněmu do Frankfurtu vytyčil politickou budoucnost svého národa. Pekař mezi českými poslanci ve vídeňském říšském sněmu tak úspěšný nebyl: zčásti se jeho státoprávních představ báli, zčásti vsadili na účast v odboji a na spolupráci s Masarykovou zahraniční akcí. Blíž si Pekař porozuměl jen s jedním z nich, Antonínem Švehlou, i ten však nakonec dal přednost jinému postupu. Po 28. říjnu musel Pekař čelit obviněním z rakušáctví – ale obhájil se a v nové republice ke všem svým dosavadním identitám (vědecké, univerzitní, autorské) přijal ještě jednu. Stal se politickým komentátorem v širokém oboru soudobých dějin.

Jeho současníci žili náboženskými zápasy v katolické církvi a Pekař šel válčit s nimi: psal o vznikající Československé církvi (byl ostře proti), vyslovoval se k výročím (a „causám“) Jana Husa, Jana Žižky, Jana Nepomuckého i k svatováclavskému miléniu. Podivoval se nad snadností, s jakou se republikánská společnost vzdávala svých tradic: zlikvidovala šlechtu a pozemkovou reformou převrátila naruby dosavadní vlastnické vztahy k půdě. Velmi silně se až do své smrti vyslovoval pro spolupráci se sudetskými Němci na všech úrovních včetně vládní a jako tradicionalista a státoprávník spatřoval riziko v připojení Slovenska, které až dosud duchovně hledělo k Uhrám. Nenapsal však nic, co by slovenští separatisté mohli využít ve svůj prospěch, byl stejným legalistou za Františka Josefa jako za Masaryka.

Nechtěl mluvit k hrstce znalců. K roli moderního intelektuála podle něj patřila schopnost komunikovat s širokou veřejností. U témat, jimiž se zabýval, to bylo zvlášť obtížné, protože sváděla k ideologickým zjednodušením, kterými jeho protivníci běžně sobě i publiku mátli mysl. Jsi pro, nebo proti? chtěli vědět, když psal o husitství – a Pekař jim trpělivě vysvětloval, že hnutí mělo ve své době převratný význam, který je řadí po bok Velké francouzské revoluce; že se však od chvíle, kdy jeho vyznavači vzali do rukou meč, zkompromitovalo, a ve výsledku tak nebylo národu ku prospěchu. Nebál se přivádět své čtenáře do varu: o výročí lipanské tragédie v roce 1934, kdy se předpokládalo, že se bude jako vždy štkát a truchlit, prohlásil Lipany za „šťastný den našich dějin“. Zase to však nebylo ono ideologické „proti“, ale přitakání obratu směrem k obnovené vládě rozumu.

V době, kdy Pekař své politické komentáře psal, už však bylo ideologické myšlení v plném proudu. Kdo nešel s námi, byl proti nám coby reakcionář, a ti se jednou, až bude na světě lépe, budou popravovat. Jedním z mála Pekařových sporů, jenž měl méně ohnivý průběh, byl takzvaný spor o smysl českých dějin. Jeho hlavními aktéry byli Pekař s Masarykem, postupně se však na obou stranách zapojili četní příslušníci obou „škol“ nebo lidé s nimi duchovně spříznění. O sporu existuje bohatá a zajímavá literatura, klonící se většinou k závěru, že oba velikáni se nemohli dohodnout, protože proti sobě stály dvě různé metody a z nich vyplývající úhly pohledu: historika a filozofa. Spor však lze nahlížet i z jiných hledisek – a přemýšlet s oběma velikány třeba o tom, jak se stavěli ke komplikovaným problémům, které řešili. Filozof Masaryk to dělal tak, že si v tématu napřed uklidil, udělal si v něm „ideově jasno“. Pak podle této osnovy, ne-li šablony, nakreslil obrázek, jehož byl součástí. Pekař, zdá se, více riskoval: psal, protože ho osvítila náhlá inspirace. Na té pak pracoval, veden intuicí, aniž věděl, kam ho práce dovede. Tvůrčí radost, kterou prožíval, spočívala právě v této nepředvídatelnosti výsledku: jediným poutem ke skutečnosti mu byla kritická a analytická historická metoda – ale kam se s ní dostane, to předem nevěděl. A to se mu líbilo, proto se věnoval historii.

JOSEF PEKAŘ (1870–1937) Historik, žák J. Golla a A. Rezka. Od 27 let docent, od 31 let profesor rakouských dějin na FF UK. Třicet let byl vedoucím redaktorem Českého časopisu historického, stál v čele prestižního Historického klubu, byl rektorem UK (1931–1932) atd. Hlavní díla: České katastry 1654–1789, Kniha o Kosti, Žižka a jeho doba.

KE ČTENÍ:

Zdeněk Kalista: Josef Pekař, Praha 1994

Martin Kučera: Rakouský občan Josef Pekař, Praha 2005

Spor o smysl českých dějin 1895–1938, Praha 1995

(Respekt, www.respekt.cz)