Červenec 2009

Kmotrovo sbohem

Jaroslav Spurný

František Mrázek se stal po své smrti nechtěnou hvězdou několika slavných televizních talk show a veřejnost přijala jeho přezdívku Kmotr. Skvělá kariéra. Prakticky nikdo dnes nepochybuje, že byl jedním z otců toho způsobu české privatizace, který dostal nálepku „tunel“. Stejně tak se Mrázek stal synonymem korupčního lobbismu mezi politiky a jeho zveřejněné telefonáty s Miroslavem Šloufem a dalšími mocnými jsou dnes ve veřejnosti důkazem prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Fakt je, že Mrázek nebyl za posledních dvacet let policií obviněn ze žádného zločinu, natož z nějakého mafiánského spolčení. A teď jde k ledu i vyšetřování jeho vraždy a věcí, které přitom vyplavaly na světlo. Byl tedy Mrázek celou dobu nevinen, nebo uplacená či zbabělá policie pod taktovkou politiků ovlivněných a zaplacených Kmotrem jeho vinu umně skryla pod nálepku „důkazní nouze“?

Ten problém se dá popsat ještě jinak. Když policie před deseti dny dala k ledu vyšetřování vraždy Mrázka, společně se všemi známými informacemi o jeho vlivu a způsobu, jak přijít skrze korupci k penězům, mohli jsme si oddechnout. Policie, jeden ze strážců spravedlnosti a pořádku, řekla, že se Mrázka a jeho obchodů nemusíme bát, protože nejde o zločiny. Jenže žádné oddechnutí nebylo slyšet. Patnáct let dostáváme v médiích velmi přesvědčivé indicie o Mrázkově vlivu a korupčním gangsterském systému, který vytvořil, a spíš než uklidněním je policejní rezignace na vyšetření jeho konce vzkazem, že pro tak politicky citlivou kauzu nemá zdejší sbor strážců zákona dost schopností nebo odvahy.

František Mrázek je poměrně přesvědčivou ilustrací, jak někdejší totalitní veksláctví prorostlo do dnešních časů. V osmdesátých letech patřil do skupiny Karla Gotta a Ladislava Štaidla, lidí, kteří s tichým souhlasem husákovského režimu pašovali do republiky tolik žádanou západní elektroniku a kosmetiku. Dnes přístupné spisy a informace nám upřesňují, které estébáky musel Mrázek platit, a prozrazují zároveň i jiné členy StB, kteří v soupeření se svými kolegy dostali Mrázka za komunismu na chvíli do tepláků.

Fakt je ten, že Mrázek v devadesátých letech prohlašoval, že do privatizace vstupuje s půlmiliardou korun, kterou na vekslování za „totáče“ vydělal. Spíš to není pravda, takové peníze se v osmdesátých letech vydělat nedaly, Kmotr už měl zřejmě k dispozici první půjčky od posttotalitních bankéřů. Peníze nikdy nevrátil, a když se jej protikorupční policie pokusila obvinit z bankovních podvodů, stálo to krk šéfa jednotky i desítky jeho detektivů, a protikorupční policie se dodnes z tohoto ataku nevzpamatovala. Policejní odposlechy z Krakatice nám jeho vliv ozřejmují, Mrázek si telefonoval s premiérovým poradcem a dalšími vlivnými lidmi, s nimiž řešil, kterého policistu kariérně zlikvidovat a kdo by byl dobrým šéfem jednotky, jež vyšetřovala jeho podvody. Nevíme, proč mu ti vlivní zvedali telefony, nevíme, jestli byli uplacení, nebo jen propadli kouzlu Mrázka a pocitu, že „Franta“ se vždy dovolá na to správné číslo toho důležitého člověka. Číslo, které může ohrozit kariéru.

Dnes je jasné, že stejné metody jako v osmdesátých letech použil Mrázek i po pádu komunistického režimu. Někoho uplatit, vyznat se v souboji zájmových skupin, přinést „štangli salámu“ zasvěcenému člověku. V devadesátých letech mu to vystačilo na získání několika set milionů korun při tunelování bank. Proti skupinám Pavla Tykače nebo Václava Junka to byly drobné. Jenže Mrázek byl neobyčejně výkonný a agilní. Na přelomu tisíciletí se rozhodl vstoupit do velkého světa byznysu strategických podniků typu Unipetrol a použil k tomu všechen svůj um. Měl kartotéku informací o politicích a podnikatelích. Neváhal pořádat pro politiky různé večírky, nabízel úplatky. Ale fakt, který jej odděluje od lidí jako Tykač, Junek, Babiš, Kellner nebo Dospiva, je podle policie ten, že nechal zavraždit lidi, kteří mu stáli v cestě.

O to je moc, kterou Mrázek v Česku získal, děsivější. Každý politik nebo lobbista, který s ním přišel v tomto tisíciletí do styku, se mohl předtím z médií o podezření z nájemných vražd dočíst. Nešlo o žádné tajemství spisů zpravodajských služeb. Systém Mrázka fungoval na propojení s tím nejhorším zločinem. Nebyl jen vekslákem, který se naučil získávat vliv mezi politiky. Spis o Mrázkovi je také dokumentem o více než třiceti vraždách nebo únosech, které kariéru Kmotra provázely. Přesto se Mrázek stal v první půli této dekády rovnocenným partnerem mnoha politiků nebo podnikatelů, kteří v posledních letech rozhodovali o velkém byznysu, jako byla privatizace Unipetrolu nebo miliardové obchody ve společnosti Čepro.

Problém není jen v tom, že politici na korupční komunikaci s mafiánem Mrázkem přistoupili. Systém vytvořený Mrázkem žije i po jeho smrti. Jeho obchodní společníci Radovan Krejčíř, Tomáš Pitr nebo Jaroslav Starka jsou stále velmi vlivnými hráči tuzemského byznysu, kterým politici přihrávají dotace a lukrativní obchody.

Fakt, že se policie rozhodla ignorovat vyšetřování těchto informací, je docela alarmující. Stejně jako stesky detektivů, že vyšetřování Mrázka nikdy nenašlo podporu v politických kruzích. Vždyť o to nejde. Policisté nemají v popisu práce ani politickou podporu, ani vděk za svou nebezpečnou práci. Hájí podstatně důležitější věci. Spravedlnost a pořádek. Když říkají, že se věci kolem Mrázka nedají vyšetřit, rezignují na své poslání. A zároveň podporují systém, který tu po Kmotrovi zůstal.

(Respekt, www.respekt.cz)