Srpen 2009

Balada o šídlu v pytli aneb Na okraj případu Ohnesorg

Luděk Frýbort

Není pytle tak pevně ušitého, aby se z něj šídlo nevyklubalo. Může to trvat, lotři a ošemetníci mohou mezitím pokojně a při dobré penzi zestárnout, ale jist si před Eryniemi dějin nikdo není. Haha, chytráci, chtělo by se mi zaposmívat, už vám došla moudrost, už se obrátilo v ostudu, nač jste byli tak náramně pyšní, ale nechám si posměch a raději vypovím, co se stalo onoho 2. června 1967 v západním Berlíně, jelikož staré hlouposti je třeba připomínat, aby se neopakovaly, až znovu zazní vábnička krysařova. Vyšlo v jmenovaný den do ulic pokrokové studentstvo, demonstrovat proti návštěvě perského šáha. Demonstrace přerostla ve rvačku se západoberlínskou policií, během níž lítalo kamení a jiné předměty, jak jest pravidlem toho folklóru, až jeden z policajtů, jistý Karl-Heinz Kurras, vytáhl pistoli a zastřelil studenta, jehož jméno se vzápětí rozletělo světem: Benno Ohnesorg. Tou chvílí byl perský šáh zapomenut a protesty se rozrostly v bouři nevídaných rozměrů. Proti policejnímu násilí. Proti zfašizovanému západoněmeckému státu. Proti jeho orgánům, ještě dvaadvacet let po válce samý hitlerovský soudce a úředník. Proti měšťáckým konvencím. Proti kapitalistickému systému tak vůbec a všeobecně. Když západoberlínský soud střelce Kurrase ještě ke všemu omilostnil, veřejný hněv neznal mezí. Vidíte je! Všichni jsou stejní! Pryč s prohnilým režimem!

Situace se rychle radikalizovala. Jméno Ohnesorg se stalo symbolem odporu, i jeden teroristický spolek si přidělil titul Hnutí 2. června. Protestní vření překročilo během krátké doby hranice Německa a stalo se počátkem revolty tzv. osmašedesátníků, jež v různé intenzitě otřásala světem a jen pozvolna uvadala. Zcela však neuvadla, jen se rozplizla do permanentního nespokojenectví, mezi mladou inteligencí obzvláště. Dodnes je pozdvižení roku osmašedesátého velkou částí západní inteligence pokládáno za poněkud divoký, nicméně pozitivní historický zlom, jímž teprve byl učiněn konec fašistickým tendencím a započalo ... teď honem nevím co. Jenom nám v zadrátovaném Československu mluvil rok 1968 po čertech jinou symbolikou, nestačili jsme se divit, který ďas najednou posedl ten prosperující Západ, který místo aby si vážil své svobody a blahobytu, jako by netoužil po ničem víc než obojí co nejdřív ztratit. Už tehdy jsem se začal čehosi domýšlet, a domýšlení se mi přitvrdilo, když jsem o deset let později emigroval, maje tak příležitost sledovat různá protestní hnutí zblízka. Západní veřejnost se ovšem nedomýšlela ničeho. Snad že jí chyběla podívaná na sovětské tanky v ulicích.

Až se šídlo proklubalo. Spíš mimoděk a v jiné souvislosti se z úřadu, pověřeného průzkumem archivů východoněmecké tajné policie Stasi, vynořila zvěst o tom, kdo byl onen fašistický policajt a Ohnesorgův vrah K. H. Kurras: přesvědčený komunista a agent Stasi, za bůhvíjakým účelem nastrčený do západoberlínského bezpečnostního sboru. Za jakým, o tom se začalo uvažovat jen zdráhavě. Ještě ve chvíli, kdy píši tyto řádky, lezou z německého tisku i z učených politologů očividné závěry jako z chlupaté deky. Z okruhu bývalých osmašedesátníků pak neleze vůbec nic, leda - no tak dobře, byl ten Kurras bolševik a dederonský agent, to už se vymazat nedá, ale toho Ohnesorga zastřelil čistě jen z osobní iniciativy, kdepak by k tomu dala příkaz nějaká Stasi. Pochopitelně. Zvykli si, pánové zšedivělí, oslavovat své mladistvé junáctví, je tak krásné být čistým, idealistickým praporečníkem v předvoji lidstva. Neradi se teď z toho probouzejí, neradi připouštějí, že nebyli ničeho předvojem, leda milionového houfu lehkověrných hlupáčků, davších se zapřáhnout do sovětské imperiální káry. Neboť nelze pustit ze zřetele, že Stasi nebyla ve své činnosti autonomní, nýbrž podléhala – podobně jako jiné východoevropské spolky téhož ražení - instanci nejvyšší, sídlící v Moskvě. Stačí, šídlo?

Ještě ne. Jak nezapomínají zdůrazňovat advokáti osmašedesátnického hnutí, v archivech Stasi se dosud nenašel písemný příkaz agentu Kurrasovi k zastřelení některého ze studentských buřičů. Ostatně zůstala až do dneška větší část dokumentů neprozkoumaná, praví se, že neschopností - nebo neochotou? - pověřeného úřadu. Nesporné však je, že východoněmecký komunistický režim měl na berlínské pouliční rumrejchy rozhodující vliv. Není náhodou, že několik týdnů před popisovanou událostí vyhlásil Walter Ulbricht na VII. sjezdu strany SED toto: „použitelné části západoněmeckého studentského hnutí integrujme, nepoužitelné izolujme a odtlačme stranou.“ K čemu integrujme ... pochopitelně že k destabilizaci Západu a k zvratu veřejného mínění v prospěch moskevských cílů. Což se do vysoké míry povedlo, jak sám mohu potvrdit; cítil jsem se občas mezi mladší německou inteligencí jako prodaný. Kurrasova střela si s velkou přesností našla svůj cíl, a nebyl jím chudák Ohnesorg. Kdyby komunistický Východ byl v té rozdrážděné, sebezničující atmosféře jen z poloviny tak zdatný hospodářsky a vojensky, jakou zdatností vynikaly jeho výzvědně dezinformační služby, býval by si mohl celý Západ i s jeho slavnou demokracií sebrat jako zralou švestku. Naštěstí nebyl.

Co dál ... je ještě nějaké dál? Je. Neochotně, ale přece se německé šídlo proklubává k poznání, že k takovému úspěchu nemohla Stasi dospět sama; že musela mít nejen agenta Kurrase, ale i tisíce jiných ochotných pomocníků na všech úrovních správních, soudních a politických, a to nejen v západním Berlíně. Celičká Spolková republika musela být – a také byla - prolezlá buňkami komunistického podvracečství jako starý hřib červíky. Co? Vidím nějaké rozpaky? No, jen se nestyďte, pánové, konečně jste na to přišli. Co jste celá ta desítiletí rozhněvaně odmítali jako nemyslitelné, jsem vám mohl za pět piv povědět sám, a dávno. Na nose měl mnohý demokrat přeslavný napsáno, v čím chomoutu káru táhne, jen si to přečíst. Jeden z vášnivého přesvědčení jako agent Kurras, druhý za prachy, ponejvíc pak proto, že se při tom uvolňování napětí do špiclovských sítí zamotal a vymotat nemohl nebo neodvážil. Ještě dnes bych mohl hromádku zvučných jmen zadeklamovat.

Stačí, šídlo? Ještě pořád ne. Zatím víme, že došlo k odhalení, pro mnohé překvapivému až otřesnému. Že ukázalo do jiného směru, než jakým se až doposud upíral zrak západního veřejného mínění. Že žádné spontánní hnutí rozhněvané mládeže, ale pečlivě připravená akce komunistických tajných služeb, v níž zastřelený Benno Ohnesorg sehrál úlohu krysařské píšťalky k ještě mohutnějším, radikálnějším a pokud možno celosvětovým bouřím, s cílem podvrátit morálku demokratického Západu, zrelativizovat pojmy svobody a tyranie. Což se také do vysoké míry povedlo.

Zůstali bychom ale na polovině cesty, kdybychom se s tím spokojili. Ptejme se dál: a co dnešek? Skončila rozvratná činnost jistými událostmi na přelomu osmdesátých a devadesátých let, nebo pokračuje v jiné formě a v přešitém kabátě i nadále? Toť otázka do pranice. Pouhá domněnka, důkazy nepodložená, budou říkat ti, kteří by si z nejrůznějších důvodů nepřáli, aby se šídlo klubalo dál. Jenže jistá špinavost z 2. června 1967 také zůstávala po dlouhá desítiletí nepodložená důkazy, a přesto byla velice skutečná. Kdyby mělo být každé pátrání zahájeno až po předložení důkazů, žádný lump by neskončil v kriminále. Budeme pokračovat?

Začněme vlastním omylem: domnívali jsme se, že jádrem vší psoty je marx-leninská teorie a její stalinsko-brežněvské uvádění v čin. Že bude-li zlomena sovětská moc, ustanou i pokusy o rozvrácení Západu. Nevšimli jsme si nebo nechtěli připustit, že komunistická ideologie byla v celé věci druhotná, primární že byl a zůstává odvěký ruský imperiální plášť, pro nějž marxistické báchorky nebyly víc než zaměnitelný věšák. Po zhroucení sovětského systému (za jehož spontaneitu bych také pětník nedal) západní radikální scéna na chvíli zrozpačitěla, ale Putinovým nástupem opět nabrala na síle a sebejistotě. Už se zase demonstruje, výlohy vytloukají, proti kapitalismu, proti neoliberalismu, proti globalizaci, proti jaderné energii, proti té či oné hospodářské konferenci, a ovšemže proti Bushovi, proti americkým vojenským zásahům ... proti čemukoliv, jen ne, všimněme si, proti imperiální politice putinského Ruska. Ti, kteří se shromáždili k protestu proti ruskému vraždění v Čečensku nebo vpádu do Gruzie, se dali spočítat na prstech. Snad že protestování proti imperiálnímu Rusku nebývá nic platné, proti Americe však ano? Nebo spíš že v Moskvě už zase někdo příhodná hesla vyrábí, do světa je pouští, hněvy a demonstrace podněcuje? Kdoví. Jen jedno lze vědět bezpečně: z vlastní vůle se k protestní akci shromáždí hrstečka. Kde povykují desetitisíce, jako když si je objedná, bývá ve hře vůle cizí, profesionálně zkušená.

Šídlo Ohnesorgovy aféry se proklubalo pytlem a dírou čouhají nohy ruce někdejších vysoce postavených pánů německé politiky, soudnictví a veřejné správy, o takzvaných občanských iniciativách nemluvě. Mám však silné podezření, že i z dnešního dění jako by ledacos čouhalo. Nebo už čouhá, ale nerado je bráno na vědomí. Německý pan exkancléř Gerhard Schröder je na ruské výplatní listině docela nepokrytě, kudy chodí, tudy trousí řeči o nezbytném partnerství, o drahém příteli Putinovi, demokratu křišťálovém ... to je, vězme, ještě upřímný chlapec. Ale jsou tu i jiní, náhlou náklonností k moskevskému demokratu posedlí. Též Silvio Berlusconi, politik své italské vlasti poněkud rozpustilý, ale bezesporu schopný, na rozdíl od upřímného chlapce Schrödera dokonce pravicový, najednou vládce Putina přítelem zve, o nezbytném partnerství hovoří, do Moskvy jezdí, o ropovodech se domlouvá, bůhví, čím se mu molodci dostali na kobylku. A ovšem náš rozmilý pan prezident Klaus. Samý bezpřívlastkový kapitalismus pořád, samé řeči o orientaci na USA ... a najednou pečený vařený na ruském vyslanectví, ruské přátele podivné pověsti má, ruské kousky omlouvá a zamlouvá, až se z toho pamětníkům ruských tanků zděšením chlupy ježí. Odkdy vlastně? Byla už vždy širá Rus láskou srdce jeho, nebo ho to vzalo až teď? A proč? Hle, záhada.

A tak by se dalo pokračovat dál, bůhví kolik evropských hodnostářů vyššího i nižšího řádu už stačil okouzlit svým šarmem vládce Putin, že dělají, co mu na očích vidí. No, dost už, šídlo. Bylo by pošetilé čekat čtyřicet let, až se nepochybně a důkazy podloženě proklubeš i tímto pytlem. Můžeme si dovolit, co západní společnost šedesátých let z naivity zanedbala: pozorovat. Kde se objeví podezřelé okolnosti, nehledat polehčení, ale zbystřit sluch i zrak. Spojovat souvislosti a bez iluzí je analyzovat. Abychom zase nebyli celí překvapení, až se protrhne pytel a vypadne z něj ... kdovíco. Také by už mohlo být zatraceně pozdě.