Srpen 2009

O emigrantské češtině

Luděk Frýbort

Přihodilo se mi před nějakým rokem, že jsem se na lodi z Terstu do Řecka setkal s nějakými tetkami z Orlové, i dali jsme spolu řeč. Jedna z těch dam chtěla vědět, odkud jsem, a když jsem oznámil, že z Německa, podivila se: „Ale to mluvíte opravdu dobře česky na to, že jste z Německa!"

„Děkuju," vrátil jsem tu poklonu. „Taky mluvíte moc dobře česky na to, že jste z Orlové!" Pamatuji se totiž, jakou ukrutnou hatmatilkou polsko-česko-všelijakou se v těch krajích mluvívalo, když jsem tam před půl stoletím pracoval. Tak jsme se oba zasmáli.

Stejně mě to ale trochu... no, ne štve. Jen se nepřestávám divit představě, běžně rozšířené mezi tuzemským lidem, že kdo žije pár desítiletí za Šumavou, zapomíná, nebo snad ani nechce mluvit česky. Je tomu pár týdnů, co mi volal jeden známý z Prahy a chtěl vědět, co já si o tom myslím: zrovna že běží na ČT2 jakýsi pořad o českých emigrantech, a představ si, žádný z nich nemluví česky, takže televize musí jejich povídání doprovázet českými titulky! Ustrnul jsem, protože mě napadlo, co tohle asi bude za švindl. Vydávat český exil za bandu odrodilců a cizáckých zaprodanců, kteří odvrhli svůj původ i řeč, inu, to já znám, takový obrázek si ledakdo náramně pěstuje, a ne omylem. Ještě jsem nezapomněl hned z kraje devadesátých let na pana poslance Payna a jiné podobné, rozpoutavší záštiplnou protiexulantskou kampaň. Začal jsem zjišťovat okolnosti ... no, nebylo to tak divoké. Ukázalo se, že pořad natočil německý režisér pro německou televizi a německé publikum, i jest přirozené, že také pozvaní zástupci české exilové obce hovořili po německu, jak který dovedl. Snad jen, aby nedocházelo k mylným představám, mohla ČT2 místo titulků celý text namluvit do češtiny, ale do toho se jí nechci plést.

Protože však, jak mi nechtě potvrdila zmíněná dáma z Orlové, takové představy i bez všech televizí panují, chtěl bych se na následujících řádcích rozepsat o tom, jak mluví český exil. Naše řeč je opravdu poněkud odlišná od té, jež zaznívá na domácí hroudě, ne však v tom smyslu, jak se ledakdo domnívá. Tedy především: mateřskou řeč nelze zapomenout, i kdyby se o to někdo snažil. Znal jsem - ať uvedu příklad - českého lékaře u nás v Hannoveru; odešel z rodné hroudy s jednou z prvních emigračních vin, denně rozmlouval s desítkami německých pacientů, i jeho manželka byla Němka, a přesto hovořil dokonalou češtinou beze stopy cizího přízvuku. To spíš, když vstoupila do ordinace jeho paní a on se s ní bavil německy, zněl jazyk Goethův českým přízvukem, že to jen tak drnčelo. Tudíž: slyšíš-li, milý čtenáři, že některý zahraniční našinec hovoří s výrazně cizím přízvukem, užívá nesprávných mluvnických vazeb a nad přijatelnou míru popleteného slovníku, pak věz, že buď nejde o rodilého Čecha, nebo jsi narazil na příslušníka druhé (málokdy třetí) emigrantské generace, nebo že je to náfuka a pozér, který si myslí, že tím způsobem zaimponuje. Poznal jsem pár takových fouňů, i když ne mnoho. „Já," sděloval mi jeden takový s povýšeným výrazem v tváři, „mluvím jenom německy!" No, jak chceš, troubo, pomyslel jsem si a spustil na něj, jak si o to řekl. Hned mu zplihl fouňovský hřebínek Ale jak říkám, je to anomálie, s níž jsem se setkal snad dvakrát někdy v počátcích své exilové kariéry.

Jiná věc je, že si každý z nás odnesl do exilu češtinu, jaká byla v používání, když si balil svůj uprchlicky raneček Svět se od těch chvil drahně vyvinul, lidsky důmysl jej obohatil o informatiku, o genetiku, o houf jiných vědních oborů, jichž tenkrát nebývalo; i není divu, že máme-li o nich hovořit česky, nevíme si rady a užíváme terminologie, která je nám bližší. Sám jsem si zažil perné chvilky, když jsem při první návštěvě po listopadovém přelomu měl vysvětlovat bývalým kolegům, čím já se v tom Německu živím. Osud mě uvrhl do oboru, o němž jsem nemíval zdání, či snad ještě ani neexistoval: jak mám ksakru povědět, že mou prací je průzkum ložisek, vhodných k ukládání radioaktivních odpadů? Dnes už jsem si vhodnou českou terminologii našel, ale německá je mi ještě pořád bližší. Je tomu prostě tak, že řeč člověk saje s mateřským mlékem a co v něm není obsaženo, s tím se pak ztěžka potýká.

Naopak se tuhle můj synek vrátil z Čech, kdež byl provozovat různé rámusy, co jim současná mládež říká „hudba." „Ze ty ale máš tak pěknou češtinu," podivovali se jeho noví kamarádi. Inu pěknou; takovou, jakou se naučil ode mne, tudíž zhruba třicet let starou. Současná čeština mluvená i psaná věru zvlášť pěkná není, z čehož pak to uznání a ten podiv. Jen pro ilustraci: jezdíme, my Západní Slované, „na dovolenou", nikoli na „dovču"; díváme se na televizi, ne však na „telku". Co v ní vidíme, nemusí být „až tak" pitomé, nýbrž „příliš, moc" pitomé; rovněž ti z nás, kteří takovým špásům ještě na stará kolena holdují, nechodí z hospody „nad ránem" nýbrž „ráno", případně „za svítání“. Právě tak nepravíme, že „problém je o babiččině sukni", nýbrž, že se řečené sukně týká; taktéž babiččinu sukni nezmiňujeme ani ji nediskutujeme, nýbrž se zmiňujeme a diskutujeme o ní.

Což by ještě... no dobře. Horší už je pronikání gramatických tvarů hlavně z němčiny a z angličtiny, šeredné jako prašivý pes. Být předsedou něčeho je prý „ten nejhezčí úřad na světě," pravil prý jakýsi politik. Kdosi má názory, které se „neshodují s těmi oficiálními". Také jsou Ukrajinci „tou nejpočetnější skupinou" cizinců v ČR, rakouská vláda dostala „od té české" cosi na vědomí, mezi „ty nejpalčivější problémy" patří AIDS. A tak dále, co jsem tak kde posbíral. Nenapadá vás, mužové pera, že opatřovat adjektivní tvary členem je v češtině přinejmenším zbytečné? Že germánské jazyky se bez nich neobejdou, čeština však, mluva bohatá a přejemná, ano? Nám exulantům stačí povědět, že něco je nejhezčí úřad, něco se shoduje nebo neshoduje s oficiálními názory, Ukrajinci jsou nejpočetnější skupinou, rakouská vláda dostala cosi na vědomí od české, a že AIDS patří mezi nejpalčivější problémy. Chybí snad těmto vazbám něco? Jsou nedostatečně srozumitelné? A už ani to nestačí, už se germánské členy rozlézají i do oblasti podstatných jmen, tadyhle zrovna čtu, že „pokud by si ten majitel pozemku nepřál zveřejnění..." Majitel pozemku by asi nestačil, že?

Jiná móda se patrně nerozšířila z cizích zdrojů, nýbrž z pouliční češtiny: uvádění vedlejší věty slovcem „tak". „Pokud vláda odhlasuje zákon o očkování psů, tak opozice..." Zahrneme-li do výčtu i do úmoru jednotvárné užívání slůvka „pokud" místo již vyhynulého „když, kdyby, jestli, jestliže", můžeme zrekonstruovat známou dětskou říkačku takto:

„Ta kočka leze tou dírou,

ten pes tím oknem,

pokud nebude pršet,

tak nezmoknem."

Některým výrazům současné češtiny nerozumím, a ani už nechci rozumět. Bylo mi vysvětleno, co například značí přídavné jméno „prvoplánový", ale ať jsem kamenován, jestli je někdy vypustím z huby či z pera. Také všude čtu o jakési „trajektorii", ale už se ani neptám, co se za tím vysoce pumprdentním výrazem skrývá, jsa přesvědčen, že jej dovedu nahradit něčím přirozenějším, kdyby na to přišlo. A takových příkladů více.

Je hodno pozoru, že takto se vyjadřovat zřejmě pokládají za nezbytné profesionálové řemesla novinářského (ne všichni), v čtenářských příspěvcích však nic takového nespatřuji, ani v dopisech, jež dostávám od známých ve staré vlasti. Čichám, odkud asi tenhle větřík věje: zdá se, že z agenturních zpráv, jež takový novinářský neumětel, v jedné ruce slovník, druhou ťukaje do klávesnice, klopotně a slovo od slova překládá do jazyka, jenž by měl být jeho mateřštinou. Někdy, když nemohu zaboha najít žádný smysl v tom, co pan autor nadrmolil do novin, zkusím si jeho zvěst zpětně přeložit: nojo, ona je to doslovná angličtina.

Ale to jsem se trochu odchýlil od předmětu tohoto článku, jímž je jazyk český, jak se zachoval v ústním i písemném projevu lidí, kteří vesměs už před mnoha desítiletími odešli za hranice zemí českých hledat to, co jim bylo doma odpíráno. Je to, aniž bych se chtěl příliš chválit, jazyk dosud relativně čistý, přimíseninami a znetvořeninami neporušený, gramaticky rozvinutý, jejž slyší-li domácí člověk, poví „jé, ty ale mluvíš krásnou češtinou", kdyby nebylo křečovitostí a vulgarit, pokládaných jednou za moderní, jindy za lidové.

Ani to není nic nového. V exilu se zřejmě vždy mluvívalo čistěji i jadrněji než v zemi předků. Co Jan Amos Komenský vymetl exilů, polsky, uhersky, švédsky, nizozemsky, jeho Labyrint světa je však ukázkou jazyka slovně i mluvnicky dokonalého a přitom nedostižně vtipného. Co vykvetlo na domácí půdě téhož času, odpuzuje kroucenou mnohomluvností: „ó liberaj čistotná, o bravada pannen ctnostná", pěje Michna z Otradovic nepomysliv, že Čechové budoucích věků nejen nebudou vědět, co je míněno tou liberají a tou bravadou, ale že se budou dokonce i chechtat. Jakž se i já trpce chechtám výtvorům českého newspeaku, co jiného mi také zbývá.

Snad by stálo za to ještě honem emigrantskou češtinu zaznamenat, než vyhynou její poslední nositelé. Neboť naše druhá generace, o třetí raději pomlčme, ještě česky mluví nebo aspoň odpovídá staříkům, když jinak nedají, ale mluva jejich srdce už to není. To proto, že nás je relativně málo a jsme rozptýleni po zemích Západu, jen málokde se vytvořila ucelená česká obec. Jiné komunity, polská například, si dovedly uchovat jazyk předků lépe, zase ale na překážku jejich integraci do většinové společnosti. Jakáž pomoc, bylo nám, exulantům první generace, souzeno sedět na dvou židlích, přesně jak zněl titul televizního pořadu, o němž byla řeč v počátku tohoto článku. Bylo to, odvažuji se prohlásit, dobré a přínosné sezení. Ale pokračování mít nebude. Leda... co takhle, vy ve staré vlasti, tu a tam něco napodobit? Říkáte přece „ty máš ale pěknou češtinu," když nás slyšíte mluvit. No?