Srpen 2009

O pacifismu a zodpovědnosti

Luděk Frýbort

Utrpěl jsem nedávno debatu s mladým, zapáleným pacifistou. Českým pacifistou, podotýkám; zpravidla Čechové neoblomnou zásadovosti netrpívají, ale když se jednou vydají cestou ctnosti, není s nimi k vydržení. „Ano, ano," odbýval onen muž mé poukazy, odkud odevšud nám dnes hrozí různé druhy imperiální, ideologické či náboženské dobyvačnosti, „ale kdyby nebylo zbraní, nebylo by na světě válek. Každý musí sám jít příkladem. Já osobně jsem pro mír."

S tím, pravda, nelze než souhlasit Také já jsem velmi zásadně pro mír. A nejen pro něj. Jsem kategoricky pro to, aby zloději nekradli, lupiči neloupili, podvodníci nepodváděli, lháři nelhali, žárlivci nežárlili, závistivci nezáviděli, a kdybych se do toho dal, dovedl bych najmenovat ještě kopu krásných věcí, pro něž všechny z té duše jsem. Rovněž jsem přesně v duchu citovaného výroku hotov sám jít příkladem: nekrást, neloupit, nesdružovat se v mafiánská bratrstva a vůbec neprovozovat nic z toho, co je metlou našeho času, s obzvláštním ohledem na země české. Jenže, milý pacifisto, jak na to? Jak dosáhnout toho, aby slušné, nesobecké, neagresivní chování nezůstávalo podivnůstkou osamělého hloučku poctivců, ale přísně dodržovaným pravidlem chovaní veškeré společnosti? Snad dokonce všech společností, co jich tento kropenatý svět nos? Zde máš kámen, na němž můžeš brousit svůj filozofický um. Povíš-li mi, že je ti jedno, jak se chovají a čeho se dopouštějí jiní, tobě však stačí pocit muže spravedlivého, odvětím ti ve vší zdvořilosti, že se s ním můžeš jít vycpat.

Je slabinou pacifismu, že jeho účinnost končí u individuálního uspokojení. Že k problému, jak učinit nenásilí všeobecně platným závazkem, dokáže vydávat jen teoretická prohlášení. Já na zbraň nesáhnu; a kdyby všichni stejně jako já... Kdyby. Můj dědeček za takových okolnosti říkával - kdyby byly v ... ryby, nemusely by být v rybníce. Všechna ušlechtilá kdyby mají tu společnou vlastnost, že se svět podle nich nechová. A to nejen v téhle bláznivé době, kdy jde beztak všechno na světě šejdrem, ale od samých počátků lidstva. Od té chvíle, kdy první z našich prapředků slezl ze stromu a jal se s ostatními prapředky svářit o lovecký či sběračský revír, se lidé navzájem dostávají do křížku, brání se a útočí. Ba ne, to není vyšinuti ze správného směru, jež lze moudrým slovem uvést do souladu, to je, jak se zdá, dějinná nezbytnost Když určitý jev trvá statisíce a snad miliony let, nikomu se nelíbí, všichni jsou proti němu, všichni si přejí opak, a on pořád ne a ne zmizet z povrchu Země, pak asi nejde o úchylku, nýbrž do člověčích genů vštípenou zákonitost Pravděpodobně nás už sám Pánbůh stvořil tak, abychom se mezi sebou prali, kdoví co si u toho myslel.

Takže ne beránkovský, poddajný, druhou tvář nastavující pacifismus, ale odpírání zlu? Sami příčinu k pranicím nezavdávat, ale když na nás někdo ve zlém úmyslu zaútočí, nedat si to líbit? To už zní rozumněji. Jenže zase chyba: co to je zlý úmysl? Stojí proti sobě dva na smrt znepřátelené šiky, a každý má za to, že jeho úmysl je řádný a pravdivý, ale ti pacholci tam naproti... V dějinách se ještě nevyskytl bezohledný útočník, aby si nemyslel, že je jakýmsi způsobem v právu. Ne, ani s jednoduchou zásadou odpíraní zlu daleko nedojdeme. Budeme se muset hlouběji zamyslet nad tím, co stojí o pár řádek výš: proč nás Pánbůh (komu se ten termín nezdá, může si jej nahradit slovem Příroda) stvořil jako bandu svárlivců. Jaký do toho vložil účel. Proč nás vybavil pocity práva a pravdy, shodujícími se jen v tom, že protiřečí právům a pravdám jiných. Jestli se u toho nesmál: tady mate vaše nezadatelná práva, vy chytráci, a teď se o ně perte, já se na vás budu dívat.

Nu, nechám už rouhání, jest hříšné chtít nakukovat Pánubohu do kuchyně. Jestli ale má svět a jeho dějiny nějaký smysl, jestli všechno není jen chaotická snůška chyb a omylů - ale to by se už tolik miliard let netočil v naprosto přesném, na vteřinu a na milimetr vypočítaném řádu - pak snad mají nějaký smysl a řád i všechny detaily toho dění, mezi jiným naše vzájemné pranice. Nelze jinak; vložme chybičku do složitého výpočtu, a celý si jej můžeme strčit za klobouk. Jaký účel to může být?

Asi se mýlíme v předpokladu, že cílem, jenž je lidstvu určen, je jednota a rovnost Tu si nevymyslel Pánbůh, tu si vymysleli jakobíni. Nebyli jsme posazeni do kolotání světa jako jednotné stádo sobě rovných, stejně - pokud vůbec nějak - smýšlejících oveček, ale jako velmi různorodá sbírka etnických, věroučných, rasových (nebojme se toho slova, jen si přesněji určeme jeho význam) a především civilizačních skupin. Jejich posláním není harmonický soulad, nýbrž konkurence. Jen ta totiž je hnacím motorem vývoje, bez ní bychom dnes... kdepak, neskákali ze stromu na strom, spíš se nalézali ve stavu volně se potloukajících bílkovin. Zákon konkurence se týká i nás; pokusme se už jednou pochopit, že člověk není extrabuřt přírody, pro nějž platí jiná pravidla než pro zbytek tvorstva, jen živočich jako každý jiný, ledaže nadaný vyššími rozumovými schopnostmi, a to ještě jak který.

Nechme tedy iluzí, nebádejme nad tím, jak by svět dle našeho osvíceného soudu měl správně vypadat, ale povězme si, jaký bez všeho mudrlantství je. Když to dokážeme, najdeme už snadno i naše skupinové zařazení. Má několik stupňů: rodina - obec - stát či národ, ale to všechno je zaměnitelné, člověk se může narodit v obci Praskolesích a skončit v Bánovcích nad Bebravou, ba dokonce se narodit jako Čech a skončit jako, dejme tomu, Švýcar. Je však kategorie nejvyšší a nezaměnitelná, a když, bývá následkem záměny průšvih: naše příslušnost civilizační. Jsme příslušníci civilizačního okruhu zvaného Západ, je to naše kůže, z níž se nevyvlékneme, ani kdybychom chtěli, je to naše vlast, na niž... ne, na jejíž výsledky v konkurenčním střetání můžeme být hrdi. Hrdost na samotný fakt existence, národní, obecní či jakékoli jiné, totiž neplatí nic, tu si dovede nahulákat každý fotbalový trouba. Není účelem tohoto článku vypisovat postup, jímž se západní člověk stal v průběhu mnoha tisíciletí vůdčí silou světa, to by byl námět na jiné povídání. Ale stal se jí. Pro svou organizační schopnost. Pro svůj tvůrčí, objevitelský nepokoj. Pro svou touhu vydávat se na neprobádané oceány ducha. Pro svou dobrodružnou jiskru. Pro svou prozíravost, nehledící jen k užitku tohoto dne, nýbrž na dlouhá období dopředu.

Jenže - a v tom je jádro velmi prašivého pudla - je Západ na nejlepší cestě se svému poslání zpronevěřit. Ne, že by ztratil své schopnosti; ale že se za ně začal stydět, kdekomu se za ně omlouvat, kdekomu podlézat a podkuřovat Zůstala mu funkce světového vůdce v oblasti humanity, když o ni nikdo jiný nestojí, ale už bez možnosti prosadit se proti vůli lotrů. Žalostná bezradnost ve věci obrany námořních tras proti nájezdům nahatých pirátů mluví důtklivou řečí. Ponechal si jen možnost donekonečna vyjednávat, prstíčkem hrozit, pošetile se radovat z uzavřených kompromisů, na něž se protivník hned zítra vykašle, vykupovat si shovívavost lotrů ústupky a po jejich selhání dalšími ústupky, zchátralým režimům horlivě nabízet finanční výpomoc. Pochopitelně tím všechno jen zhoršuje, narážeje pracizí myšlenkové pochody na vlastní západní kopyto. Jiné civilizaci náležící, náš způsob myšlení nechápající a Jim pohrdající protivník nerozumí blahovůli jako ruce podané k smíru, nýbrž jako slabosti a povzbuzení k útoku. Omluvy a finanční úlitby za hříchy minulosti, ať skutečné či domnělé, jsou buď interpretovány jako signál k ještě vyšším a drzejším nárokům, nebo vytvářejí žebráckou mentalitu, v zárodku dusící každý zárodek snahy o vybředení z chudoby vlastní silou. A kde se problému nelze vyhnout ani se z něj vyplatit, aspoň pro něj západní krasoduch vynajde šmajchlovnější jméno. Přejmenovaní hasičů na požárníky a metařů na počišťovače bylo předzvěstí úpadku komunismu. Přejmenovaní amerických černochů na Afroameričany a hospodářské neschopnosti na rozvojovost je předzvěstí úpadku Západu. Vlastně už nejen předzvěstí.

Dlouho jsem se té představě bránil, ale nemám-li být sám sobě pokrytcem, už nemohu: bude-li to Západ ještě nějakou chvíli takhle mydlit dál, zanikne. Nu což, řekne si možná ten, jemuž se zdá, že by mu na jeho osudu nemuselo záležet. Zanikla říše římská, nahradilo ji... Ano. Nahradila ji západní civilizace. Vidí někdo na obzoru dějin, co by mohlo, třeba i vzdáleně, nahradit ji? Čína? Islám? Rusko? Indie a Brazílie, jak se často kdoví proč takový duch vyvolává? Houby houby, pravím vám. Veškeří jmenovaní náhradníci jsou sice plní chuti převzít kormidlo světa do svých rukou, ale kvalifikaci k tomu mají mizernou nebo žádnou. Jen bohatství ropných a jiných pokladů, jež Bůh - také nevím, co si u toho myslel - vložil do jejich půdy, a oni je teď pyšně a marnotratně prošustrovávají. Hojnost laciné pracovní síly a z ní plynoucí obchodní - ne myšlenková - konkurenceschopnost Anebo prostě jen velikost: strana samaja balšaja. Může-li být velmocí budoucnosti pro svou rozlohu Brazílie, nevím, proč by jí neměla být Antarktida. Může-li jí být pro svou lidnatost Indie, nevím, proč se nemluví o Bangladéši. Ani islámu, tuším, není souzeno stát se vůdčí silou světa, jakkoli může už brzy zaplavit svými masami přinejmenším Evropu; pokoření Západu, dosáhne-li jej opravdu, se stane jeho vlastním zánikem. Je jistý společný jmenovatel, na němž všechny vyhlídky na převzetí světového kormidelnictví ztroskotávají. Využívat a kopírovat západní, najmě technické vynálezy, to dovede ledaskdo. Přejímat západní myšlenkové konstrukce už vzácněji, ale i to se místy děje, byť s prabídným výsledkem. Vytvořit však vlastní invencí něco, aby na tom bylo možno založit samostatnou existenci, popohnat vývoj světa o stupínek výš... nemalujme si na vzduch báchorečné zámky, v tom smyslu není schopen zastoupit Západ nikdo. A ani nebude, smím-li se odvážit té prognózy.

Tak tomu jest: je jen jedna civilizace, schopná vlastního nezávislého rozvoje, a jmenuje se Západ. Všechny ostatní visí na jeho infuzní hadičce. Budou-li od ní odpojeny, v lepším případě ve svém vývoji ustrnou, v horším zmizí dřív nebo později v plamenech příšerné apokalypsy; ono už dnes není, obávám se, pro leckterou osvobozenou, avšak rozvrácenou, přelidněnou, na kost vybrakovanou zemi záchrany. Západ věru má svou zodpovědnost, ale jinou, než mu přisuzují omlouvační krasoduchové: zodpovědnost správce světa. Po dlouhá staletí ji plnil, byť proti ledačí vůli, byť mnohdy drsně a s chybami, byť u toho sem tam zabolel něčí hřbet A bylo to tak dobře, kdo si představuje svět bez západního správcovství jako idylu míru a lásky, života prostého, avšak šťastného, zaslouží si titul vola. Teď však se Západ s písněmi politické korektnosti na rtech snaží, seč je, svou zodpovědnost odvrhnout, jakkoli to i pro něj znamená pochod k propastem záhuby. Kdybych byl schopen na jeho pošetilost shlížet z výšin nebeských, mohl bych mu to přát. Ne však okolnímu světu, jenž je s ním spojen hadičkou závislosti. Zatím Západ nesl jen, jak již řečeno, zodpovědnost. Až pošetilost zplodí následky, ponese i vinu a trest. Bůh je milosrdný, když může. Trestající, když musí.