Srpen 2009

Otázka občanství v odstoupených územích aneb Jak se zkreslují fakta v bakalářské práci

Franz Chocholatý-Gröger

Při svých toulkách po internetu jsem narazil na webovou stránku Informačního systému Masarykovy university v Brně a tam v archivu na bakalářskou práci Františka Emmerta Dvojí občanství jako důsledek průniku německého občanství do českých zemí v letech 1938-1945, studenta Katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykové univerzity. (1) Jinak také známého autora mnoha knih, mimo jiné knihy Češi ve Wehrmachtu, Zamlčené osudy. (2) Kvůli mnoha mystifikacím, zkreslování faktů, mlžení a podobných polopravd, kterých by se seriozní autor neměl dopouštět, jsem napsal v roce 2007 článek Češi ze Sudet ve Wehrmachtu, kde jsem uvedl důkazy o mystifikacích záměrných nepravdách pana Emmerta, v roce 2008 pak článek Služba československých občanů v německých branných silách po 10. 10. 1938 – fakta a mýty, kde se zabývám také osudy těchto vojáku při zajetí a případném vstupu do zahraničních československých jednotek a jejich diskriminaci po 9. 5. 1945. (3) I tam jsem ukázal na záměrné nepravdy Františka Emmerta.

I začal jsem číst onu výše citovanou bakalářskou práci vysoce hodnocenou vedoucím práce JUDr. Zdenkem Kapitánem, Ph.D a hodnotitelem JUDr. Filipem Křepelkou, Ph.D. Na již na str. 3 jsem narazil na první dezinformaci. Pan Emmert tam píše: „Nejedná se přitom pouze o obyvatele malého území Hlučínska na severní Moravě.“ Žasl jsem. Pokud je mi známo jako znalce genealogie opavských Přemyslovců a dějin Slezska, Hlučínsko je již od r. 1318 součásti vévodství Opavského, které v průběhu válek husitských, kdy vévoda Přemek Opavský je včele obrany Slezska proti husitům, je již součást Slezska. Tím pak bylo i po r. 1742, kdy připadlo jako součást větší části Slezska Pruskému království a po té Německému císařství. V roce 1920 stává se součástí ČSR a tím Země slezské. V Západním Slezsku žilo v r. 1921 229 360 Němců (65,6 %), 118 568 (33,9 %) Čechů. Toto také vedlo k zániku Země slezské a vytvoření Země moravskoslezské, čímž došlo ke zředění převahy německého obyvatelstva, což vyhovovalo nacionalistickým tendencím českým. (4) Tedy Hlučínsko nikdy neleželo a neleží na severní Moravě.

Tím však mystifikace a dezinformace či lépe řečeno nepravdy nekončí. Je zde kapitola 3, Průnik německého občanství do českých zemí v letech 1938 až 1945. A tam na straně 13 čtu „Je třeba zdůraznit, že německé občanství bylo v letech 1938 a 1939 udělováno československým občanům německého původu (nebo členům smíšených rodin i rodilým Čechům na Hlučínsku a Těšínsku) ,původem´ To je velmi důležitý moment.“ To snad ne!! Občanství bylo uděleno všem, o tom však níže. A o rodilých Češích na Hlučínsku nic nevím. Na Hlučínsku se obyvatelé sami označovali jako Moravci a to také udali při sčítání obyvatel 1. 12. 1900 – mährisch – v okresu Ratibor (Ratiboř) 33,9 %, Leobschütz (Hlubčice) 10,7 %, Češi byli ve Slezsku jen v okresech Kladsko (Glatz) 6,1 %, Strzelin 8.6 %. Jinak v roce 1910 to bylo 64 382 Moravců a 43 016 Čechů. (5) Pro připojení k ČSR se vyslovilo několika jedinců, kteří, jak ukázaly další události, bohužel ani zdaleka nemluvili jménem všech obyvatel Hlučínska. Největší manifest proti připojení k Československé republice se uskutečnil v Ratiboři 14. 5. 1919. V neoficiálním referendu vyslovilo totiž celých 93,7 % obyvatelstva Hlučínska přání zůstat v rámci Německa. Při sčítání v roce 1921 docházelo k ovlivňování – nebyla připuštěna možnost uvádět jako národnost Moravci, Němci byli přesvědčováni, aby psali národnost českou. V rámci zákona o opci se rozhodlo optovat pro říši německou a odešlo z Hlučínska asi 4100 Němců. Nařízením zplnomocněného komisaře pro Opavsko byl určen od 1. září 1920 jako vyučovací jazyk čeština. Ukázalo se, že počešťovací snahy na Hlučínsku jsou vyloučeny. Mluvilo se moravsky, ale smýšlelo prusky. Když byly školy v září 1920 počeštěny, chodily děti zaměstnanců, kteří optovali potom pro Německo do Privatunterrichtu (soukromého vyučování), v r. 1928 již bylo těchto dětí napočteno 334. K 21. října 1935 byl spočteno, že do Privatunterrichtu chodí na Hlučínsku už 864 dětí. Taková byla atmosféra na Hlučínsku. Logickým vyústěním všech těchto problémů se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy většina voličů (73,3 %) na tomto území dala svůj hlas německým nacionalistickým stranám.

A na straně 14 čtu: „22. listopadu 1938 byla podepsána mezistátní Smlouva mezi republikou Česko-Slovenskou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. Do státoobčanského svazku s Velkoněmeckou říší podle ní vstupoval každý, kdo měl k 10. říjnu 1938 domovské právo na území připojeném na základě Mnichovské dohody k Německu, hlásil se k německé národnosti nebo žil ve smíšené rodině, a jehož předkové žili na tomto území před 1. lednem 1910. Osoby českého původu, včetně všech osob přistěhovaných do pohraničí až po 1. lednu 1910, zůstávaly podle smlouvy občany Česko-Slovenska (a v březnu 1939 se z nich stali občané Protektorátu Čechy a Morava). Smíšeným rodinám a sporným případům byla navíc dána možnost opce.“ Celý tento odstavec je jedná velká nepravda, řečeno slušně. Navíc smlouva byla uzavřena o dva dny dříve než uvádí pan Emmert, 20. listopadu 1938.

Cituji onu Smlouvu mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z. a n.

㤠1

Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže

a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo

b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo

c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo

d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).

Českoslovenští státní občané německé národnosti, kteří měli 10. října 1938 své bydliště mimo bývalé československé státní území, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže měli 10. října 1938 domovské právo v některé obci připojené k Německé říši.

Manželka nenabývá německé státní příslušnosti, jestliže jí nenabývá její manžel.“ (6)

Tedy německými občany se stávají všichni bez rozdílu národnostního, kteří splňovali podmínky smlouvy. Ministerstvo vnitra vydalo k tomu věstník Ministerstva vnitra Republiky československé (Ročník XX, Praze 1938), kde je pod č. 121 uveden oběžník ministerstva vnitra z 12. 12. 1938 č. 97.326/1938-7 Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce. Provedení. (7) Zde na s. 222 je výklad k § 1 a nikde není slova o tom, jak uvádí Emmert „hlásil se k německé národnosti nebo žil ve smíšené rodině, a jehož předkové žili na tomto území před 1. lednem 1910. Osoby českého původu, včetně všech osob přistěhovaných do pohraničí až po 1. lednu 1910, zůstávaly podle smlouvy občany Česko-Slovenska“ Je zde však uvedeno:

V bodě 1): „pojem ,státní příslušník německý´ odpovídá pojmu ,československý státní občan´, kdežto pojem státní občan německý má v právním řádu německém jiný význam. Kdo se podle ustanovení smlouvy nestane německým státním příslušníkem, zůstává československým státním občanem; není proto možné, aby někdo podle ustanovení smlouvy zůstal bez státního občanství, nebo aby měl současně československé státní občanství a německou státní příslušnost. (3a)

V bodě 2): „Jako rozhodná okolnost při nabytí státní příslušností německé se určuje zásadně bydliště dotčení osoby dne 10. Října 1938 v některé obcí připojené k Německé říši… I když někdo měl domovské právo v obci na území připojeném k Německu, nestane se německým státním příslušníkem, neměl-li 10. října bydliště na připojeném území; naopak osoba, která má domovské právo na nepřipojeném území, stane se německým státním příslušníkem, jestliže na připojeném území dne 10. října bydlela. Jest tedy bydliště dne 10. října 1938 prvním a zásadním požadavkem pro to, aby dotčená osoba se mohla statí německým státním příslušníkem.“

V bodě 4): „Provedeme-li základní zásadu o bydlišti dne 10. října 1938 v souvislosti s podmínkami pod a) a d) uvedenými, obdržíme tyto případy:

a) Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan, který měl dne 10.října 1938 bydliště na území připojeném k Německu a na tomto území se před 1. lednem 1910 narodil

b) Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan, který měl dne 10.října 1938 bydliště na území připojeném k Německu, a který patří k osobám, jež byly do 10. ledna 1920 německými státními příslušníky a - ježto bydlely na území připadlém od Německa k Česko-Slovensku (Hlučínsku)- staly se československými státními příslušníky podle § 1, č. 2 a 3 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n.

c) Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan bez ohledu na stáří, který měl dne 10. října 1938 bydliště na území připojeném k Německu, který se vůbec sice vůbec nenarodil, nebo se tam narodil po 1. lednu 1910, avšak jehož otec, matka, děd nebo bába patří k osobám uvedeným pod písm. b). Jiní předkové než otec, matka nebo děd a bába nepřicházejí v úvahu. Není dále potřeba u těchto osob, aby se otec nebo, matka, resp. děd nebo bába sami se podle § 1 této smlouvy stali německými státními příslušníky a vůbec byli dne 10. října 1938 ještě na živu. Jíti může jen o pokrevní děti nebo vnuky, nespadají sem dětí adoptivní nebo schovanci.

d) Německou státní příslušníci stane se žena provdaná nebo vdova, která byla dosud československou státní občankou, bydlela dne 10. října 1938 na území připojeném k Německu, nenarodila se sice na tomto území, nebo se tam narodila po 1. Lednu 1910, avšak narodil se tam její (třeba i zemřelý) manžel před 1. lednem 1910, nebo patřili její manžel k osobám, uvedeným pod písm. b) nebo c).“ (7)

Také v otázce opce má pan Emmert plno nepravd, jak jsme již výše v citaci jeho odstavce poznali. Smlouva jasně hovoří takto:

㤠3

Osoby neněmecké národnosti, které podle ustanovení § 1 nabývají německé státní příslušnosti, mohou do 29. března 1939 optovati pro československé státní občanství.

§ 5

Opce se prohlašuje

a) pro československé státní občanství v Československé republice u ministerstva vnitra v Praze, mimo Československou republiku u příslušného československého zastupitelského úřadu.“ (8)

Věstník to pak na s.223 upřesňuje:

„K § 3) K opci pro česko-Slovensko jsou oprávněny jen osoby neněmecké národnosti, které se staly německými státními příslušníky podle § 1; je tedy opce u osob, které zůstaly československými státními občany bezpředmětná. Při opci pro Česko-Slovensko nutno předem zkoumati, resp. prokázati, zda podmínka opce je splněna.“ (9)

Tyto podmínky souvisely s otázkou domovského práva. Bylo proto vydáno Vládní nařízení č. 301/1938 Sb. z. a n. ze dne 25. listopadu 1938, kterým se provádí smlouva ze dne 20. listopadu 1938 mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce, které tuto otázku řešilo:

㤠2

(1) Jestliže osoba, která podle ustanovení smlouvy uvedené v § 1 zůstává nebo se stane státním občanem česko-slovenským, nemá v některé obci na nynějším území Česko-Slovenské republiky domovského práva, určí se její domovská příslušnost v obci v tomto pořadí:

a) kde měla naposledy domovské právo,

b) kde mají nebo měli naposledy domovské právo její rodiče, popřípadě její prarodiče,

c) kde má bydliště,

d) kde měla naposledy bydliště,

e) kde mají nebo měli poslední bydliště její rodiče, popřípadě prarodiče,

f) kde má nemovitý majetek.

(2) Nelze-li určiti domovskou příslušnost podle odstavce 1, určí ji ministerstvo vnitra podle volné úvahy.“ (10)

Toto byl pro optanty zásadní problém. Cesta k opci byla složitá. K tomu je nutno ještě podotknout, že orgány Č-SR o optanty neměly zájem a záměrně mařily vyřizování. Viz článek Sudety 1938, Respekt č. 46/2008 a to příběh pana Janečka, Sedlák od Ještědu.

Pokračujme však v citaci z práce bakaláře Emmerta na straně 15. „Protože v otázkách státního občanství u části obyvatel Sudet panovaly v následujících měsících i nadále nejasnosti - zejména ve smíšených rodinách, proběhlo v květnu 1939 v obsazeném pohraničí sčítání lidu organizované německými okupačními úřady. Prakticky se ale jednalo jen o soupis německého obyvatelstva. Dotazníky byly rozdány pouze německým a smíšeným rodinám, ve kterých již byli němečtí státní příslušníci. U Němců byly údaje získané ze sčítání lidu jednoznačné: hlásili se k německé národnosti i „říšskému občanství“ Takže zde je nutno upřesnit, tyto dotazníky dostali všichni. Při sčítání obyvatelstva v Německé říši dne 17. května 1939, musel každý vedle domovního listu vyplnit doplňující list s uvedením svých předků až po čtyři prarodiče. Rodnými a oddacími listy se dokládalo, zda předci jsou německé či příbuzné krve nebo zda jsou židy, popřípadě židovskými míšenci. Doplňující list se po kontrole sčítacím komisařem odevzdával v uzavřené obálce.

V mém rodném okrese Bílovec (Wagstadt) bylo 54 755 obyvatel, z toho bylo říšských příslušníků 50 164. Říšskými občany bylo 19 520 obyvatel německé národnosti (deutsche Volkszugehörigkeit) a 30 592 obyvatel české národnosti (tschechische Volkszugehörigkeit), dále zde bylo 2,2 % evangelíků, 90,3 % katolíků, 1,4 % věřících (gottglaübig), 2,6 % nevěřících a 3,5 % věřících jiných vyznání. Statistika sčítání dále pro okres Wagstadt vykazuje 14 židů, 48 židovských míšenců prvního stupně a 23 židovských míšenců druhého stupně. O jiných smíšených rodinách se zde nehovoří. Proti roku 1930 je zde pokles obyvatel o 2422 osob. V roce 1930 zde žilo 12 216 Němců a 39 286 Čechů. Tedy znovu opakuji, ať se to líbí či nelíbí panu Emmertovi, německé občanství získali všichni česky hovořící obyvatelé, kteří splňovali podmínky dané § 1 Smlouvy. (11) Tedy, co více dodat k Emmertovým mystifikacím a nepravdám.

Pan Emmert znovu vkládá své polopravdy do následující věty na str. 17. „V květnu 1942 vyplňovali všichni němečtí občané žijící na území českých zemí nové policejní přihlášky, tzv. přihlašovací karty říšských občanů, které s definitivní platností vnesly jasno do otázky, kdo všechno je německým občanem a uzavřely jejich registr“. Jednalo se o to, aby všichni občané byli včleněni do národní kartotéky, zvané Volkskartei. Každý obyvatel německé říšské příslušnosti narozený v letech 1869 až 1936, tedy Čech či Němec, musel z příkazu starosty vyplnit zvláštní kartu. Tato Urkarte (původní karta) zůstala u místně příslušného policejního úřadu, avšak údaje o každé osobě putovaly přes okres a vládní kraj až do Berlína. Výsledek – Lochkarte čili děrný štítek zřízený každé osobě byl vlastně prvním nosičem s digitálním záznamem, zpracovaným mechanickými počítači pomocí tehdy nejmodernější technologie koncernu IBM. Tedy to, co nyní každý stát, každá zdravotní, penzijní organizace má.

Emmert však na téže straně vkládá další dezinformaci. „Zatímco i v Sudetách se Češi směli hlásit k české národnosti, na Těšínsku byla národnostní kategorie ,Češi´ úředně zrušena. Obyvatelé se při policejní registraci v prosinci 1939 směli přihlásit pouze k německé, polské nebo ,slezské´ národnosti. Většina Čechů se přihlásila ke ,slezské´. Nacionální socialisté následně prohlásili všechny ,Slezany´ za součást jednotného německého národa. Od ledna 1940 do března 1942 probíhal na Těšínsku soupis Slezanů na tzv. Volksliste, skrze kterou nabývali německé občanství. Existovaly tři kategorie tohoto dokumentu. Na Volksliste I byli zapsáni Němci, na Volksliste II Němci a na Volksliste III Slezané, kteří přijetí německého občanství až do března 1942 odmítali.“

Na úvod nutno uvést, že německá statistika uvádí, že v tzv. Teschener Korridor bylo v roce 1938 200 000 obyvatel (20 000 Němců, 52 200 Slezanů, 67 000 Čechů a 56 000 Poláků). Při sčítání v prosinci 1939 se přihlásilo k národnosti české 21,5 % obyvatel, k Polákům 23,9 % a k slezské národnosti 34,3 %. Češi na Těšínsku byli buď vedeni jako tzv. Schutzangehörige des Deutschen Reich (přiznání k české národnosti bylo německou správou uznáno - tzv. Selbstbekenntnis zum Tschechentum) nebo jako Protektoratsangehörige (neztratili domovskou příslušnost k protektorátní obci).

Úbytek české, polské a slezské národnosti v roce 1939 byl provázen vzrůstem podílu německé národnosti. Z české národnosti přešlo k volkslistářům 3,9 %, hlavní úbytek nastal přechodem k slezské národnosti. Pak zde byl úbytek 30 000 Čechů v důsledku evakuace do vnitrozemí po polském záboru. Většina Čechů tedy přešla k volkslistářům přes slezskou národnost. Podle instrukce těšínského landráta z 20. 12. 1941 se k české národnosti nemohl přihlásit ten, kdo pochází z území napravo od řeky Olše.

Podle německých představ Slezan patří zásadně mezi německé volkslistáře, Slezané byli zařazeni do skupiny jako deutschstämmig. Deutsche Volksliste (dále DVL) byla usneseními ze 4. 3. 1941 a 31. 1. 1942 zavedena. V prosinci 1941 bylo obyvatelstvo vyzváno, aby podávalo žádosti o zapsání do DVL. Zápis do DVL posuzovala na místě bydliště skupina složená ze starosty, příslušného vedoucího NSDAP, úředníka bezpečnostní služby a dvou osvědčených Němců. Při zápisu se přihlíželo k celkové osobnosti kandidáta, k jeho hlášení se k němectví, k původu a rasové způsobilosti. Podle stavu z října 1943 zůstalo na území bývalých politických okresů Těšín a Fryštát 11,8 % Poláků a 17,6 % Čechů, kteří nebyli zapsáni do DVL.

DVL (Deutsche Volksliste, národnostní soupis) se dělila do čtyř oddělení (ne pouze do tří, jak uvádí Emmert):

Do I. oddělení Volksliste (blauer Volksliste-Ausweis, modrý průkaz národnostního soupisu) se zapisovali Němci, kteří aktivně pracovali v meziválečném období v posílení němectví Ti nabyli k 26. 10. 1939 říšské občanství - říšskou státní příslušnost.

Do II. oddělení Volksliste (blauer Volksliste–Ausweis) se zapsali ti, kteří si zachovali němectví, to je udrželi si svou kulturní a jazykovou odlišnost, ale aktivně se nepodíleli na činnosti německé menšiny. K 26. 10. 1939 nabyli zpětně říšské občanství -říšskou státní příslušnost.

Do III. oddělení Volksliste (grüner Volksliste–Ausweis, zelený průkaz národnostního soupisu) byly zařazeny osoby německého původu, které byly částečně zpolonizované, neprotivící se němectví. a které nebyly členy polských politických organizací. Německou státní příslušnost získali na odvolání (deutsche Staatsagehörigkeit auf Widerruf). § 5 odst. 2 Verordnung über die Deutsche Volksliste říká: Zisk německé státní příslušnosti lze odvolat jen do 10 let... V případě odvolání se ztrácí německá státní příslušnost… Při zřeknutí se 10leté lhůty na odvolání dojde ke konečnému získání německé státní příslušnosti. Na Těšínsku/Zaolží (patřícího do Ostoberschlesien ) to byli Slezané/Ślązaci, v jiných územích jestě Kašubové a Mazurové.

Do 4. oddělení (roter Volksliste–Ausweis), červený průkaz národnostního soupisu) byli zapsáni osoby německé národnosti, které podlehly polonizaci a aktivně se hlásili k polství (byly členy polských politických organizací), dále a osoby neněmeckého původu uznané po stránce rasové sympatizující s němectvím a podporující politiku Třetí říše. Obdrželi německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsagehörigkeit auf Widerruf). Povětšinou byli vyloučeni z branné povinnosti. Jejich postavení bylo jen málo odlišné od původních Poláků, Češi měli příznivější postavení než Poláci. (13)

Ti, co byli zahrnuti do I. a II. oddělení DVL mají v současné době bezproblémový nárok na německý pas. Žádosti osob z III. oddělení DVL je nutné podrobit zkoumání a nechat rozhodnout úředníky SRN podle jejich záznamů k dané rodině. Základním předpisem pro DVL byl Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten z 4. 3. 1941 (Reichsgesetzblatt I, 1941, S. 118-120). Hlediska k posouzení DVL vyhlásil Reichsführer SS a Reichskommissar für die Festigung deutschen Volkstums Himmler 12. 9. 1940. Další upřesnění přináší Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebietenz 31. 1. 1942 (Reichsgesetzblatt I, 1942, S. 51-52).

Zápis do DVL se uskutečnil na přičleněných územích Polska k Německu. Jednalo se o Ostoberschlesien, tedy Regierungsbezirk Katowitz (to je bývalé Województwo Śląskie, Těšínské Slezsko v četně tzv. Zaolzie), Reichsgau Wartheland (Poznaňsko), Danzig-Westpreusen (neboli Gdańsk , Pomoří a Toruňsko/ a oblast Východních Prus – Zichenau/Sudauen. V Regierungsbezirku Katowitz bylo do DVL zapsáno 90 % obyvatel a to do I. oddělení 7 %, do II. 15 %, do III. 64 % i do IV. 4 %. V III. oddělení to byli všechno Slezané. Do III. odd. patřili také Kašubové obývající oblast Danzig-Westpreusen a Mazurové v Provinz Ostpreußen.

Končím malý exkurs o tom, jak lze psát bakalářskou práci založenou na mystifikacích, desinformacích a polopravdách. Velice mne mrzí, že vedoucí a hodnotitel práce tyto nesrovnalosti nezachytili. Bohužel jak aktér této podařené bakalářské práce a tak oba pracovníci Masarykovy univerzity si nedali práci odpovědět na oba mé dopisy.

Jinak zákony Spolkové republiky ochraňuji příslušníky hovořící německy, správněji německé krve, kdekoliv na světě a dávají jim možnost získat německé občanství. To se nedá říci o této zemi.

Poznámky:

(1) http://is.muni.cz/th/52227/pravf_b, http://is.muni.cz/th/52227/pravf_b/Bakalarska_prace.doc

(2) Emmert ,František“ Češi ve Wehrmachtu, Zamlčené dějin,Vyšehrad, Praha 2005

(3) Češi ze Sudet ve Wehrmachtu http://www.bruntal.net/2007071003-cesi-ze-sudet-ve-wehrmachtu, http://www.cs-magazin.com/2007-08/view.php?article=articles/cs070843.htm

Služba československých občanů v německých branných silách po 10.10.1938-fakta a mýty - http://www.bruntal.net/2008031001-sluzba-ceskoslovenskych-obcanu-v-nemeckych-brannych-silach-po-1-10-1938-fakta-a-myty

(4) Franz Chocholatý Gröger, Zánik Slezska 1.12.1928 http://www.bruntal.net/2008110006-zanik-slezska-1-12-1928,

František Chocholatý, Slezsko, in: Střední Evropa č. 17-20, Praha 1990 -91, s. 98-107, 63-73, 91-103, 76-97.

(5) http://www.verwaltungsgeschichte.de/fremdspr_krei.html dále

http://www.hultschiner-soldaten.de/__cz/hintergrund.php

Senát rejstřík Hlučín http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1920ns/ps/rejstrik/vecny/HA.HTM

Zápis z jednání v Senátu - http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/stena/028schuz/S028002.htm

Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 3804),kterým se předkládá ku schválení Národnímu shromáždění československo-německá úmluva o převodu zaopatřování válečných poškozenců na Hlučínsku a závěrečný protokol, podepsané v Ratiboři dne 12. dubna 1922 - http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/tisky/T1511_00.htm

http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1935ns/se/stenprot/028schuz/s028002.htm

http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/stena/028schuz/S028002.htm

(6) Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce” podepsané v Berlíně dne 20. listopadu 1938 uveřejněná pod č. 300 Sb. z. a n., Komentované Dokumenty k ústavním dějinám Československa I, Karolinum 2005, s.294

Vertrag zwischen dem Deutschen Reich und der Tschechoslowakischen Republik über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20.11.1938 RGB 1938, 11; S. 896 násl.f; také s textem v českém jazyce. Slg. 1938; Nr. 300, S. 1032 násl..... http://www.mitteleuropa.de/dt-cz-opt01.htm

(7) Oběžník ministra vnitra ze dne 12. prosince 1938, č. 97.326/1938-7, č. 121 s. 221- 227 in Věstník ministerstva vnitra republiky československé roč. XX Praze 1938

(8) Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce” podepsané v Berlíně dne 20. listopadu 1938 uveřejněná pod č. 300 Sb. z. a n., Komentované Dokumenty k ústavním dějinám Ćeskoslovenska I, Karolinum 2005, s. 294-295

Vertrag zwischen dem Deutschen Reich und der Tschechoslowakischen Republik über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20.11.1938 RGBl 1938, 11; S. 896 násl. f; také s textem v českém jazyce. Slg. 1938; Nr. 300, S. 1032 násl..... http://www.mitteleuropa.de/dt-cz-opt01.htm

(9) Oběžník ministra vnitra ze dne 12. prosince 1938, č. 97.326/1938-7, č. 121 s. 221- 227 in Věstník Ministerstva vnitra Republiky československé roč. XX Praze 1938

(10) Nařízení vlády č. 301/1938 Sb. Z. a n. ze dne 25. listopadu 1938, kterým se provádí smlouva ze dne 20. listopadu 1938 mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce., Komentované Dokumenty k ústavním dějinám Československa I, Karolinum 2005, s.298-299

(11) Bohmann, Alfred: Das Sudetedeutschen in Zahlen, München 1959, s. 134 tab. Die tschechische Bevölkerung in den reichsangeschlossenen sudetendeutschen Gebieten 1939

(12)Československu věrni zůstali., Barbora Čermáková a David Weber (edd) USD AV ČR 2008, Ernst Raim s. 213.

(13) Nařízení o německé Volksliste a německá st. příslušnost na začleněných Východních územích z 4.3.1941- Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten,, RGBl./ BGBI-I S. 118, Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten z 31.01.1942, RGBl I, S. 51

Chocholatý Gröger Franz, ŠLONZACI A VOLKSLISTA, z 17.06.2005 http://www.bruntal.net/2005061604-slonzaci-a-volkslista

Hansen, Georg 2004: Die Ethnisierung des deutschen Staatsbürgerrechts und seine Tauglichkeit in der EU. Zweites Forschungskolloqium des Fachbereichs Kultur- und Sozialwissenschaften "Gesellschaftliche, kulturelle und politische Formierung Europas" am 5. Mai 2004.

Hansen, Georg 2006: Schulpolitik im besetzten Polen 1939 - 1945. In: Bildungsforschung, Jahrgang 3, Ausgabe 1, URL: http://www.bildungsforschung.org/Archiv/2006-01/polen/

Neander, Joachim, Das Staatsangehörigkeitsrecht des „Dritten Reiches“ und seine Auswirkungen auf das Verfolgungsschicksal deutscher Staatsangehöriger,

http://aps.sulb.uni-saarland.de/theologie.geschichte/inhalt/2008/59.html