Srpen 2009

Bájná La Boemia

Lucie Chvojková

Do Česka přijelo 500 Italů: potomků těch, kdo zde našli azyl za 1. světové války a zamilovali si ho. Iole Trentiniové chybějí čtyři roky do stovky, a když teď jela do Česka, přesto z rozrušení cestou v autobuse ani nespala. Jela totiž „domů“. Do vesničky Ptice na Příbramsku. Přijela tam jako dvouleté děvčátko a odjela, když jí bylo šest. Je poslední pamětnicí dávno zapomenutého exodu z let první světové války.

V jeho rámci žily desetitisíce italských uprchlíků v Čechách, kam byly odsunuty na jaře 1915 prakticky ze dne na den. Na území jejich domovů byla otevřena po vstupu Itálie do války fronta a rakouské velení se rozhodlo evakuovat obyvatelstvo do vnitrozemí říše. Z Tridentska bylo odsunuto celkem 75 tisíc lidí, z toho jen na české území jich doputovalo více než deset tisíc. Byli mezi nimi i obyvatelé celého Ledrenského údolí (italsky Valle di Ledro) v horách nad jezerem Lago di Garda. Dnes je tato událost, která dramaticky změnila životy mnoha desítek tisíc lidí, u nás prakticky neznámá. V Ledrenském údolí na to však dodnes s vděčností vzpomínají. Vystěhovalci byli umístěni do českých rodin v okolí Stříbra, na Příbramsku, Kladensku a Turnovsku.

Paní Trentiniová byla jednou z nich. Patřila mezi ty děti, které po návratu domů uměly lépe česky než italsky. Udivovaly a trochu děsily ji také vysoké hory rodného kraje, které z Čech neznala. Po devadesáti letech se nyní do Čech opět vrátila. Jela stejnou cestou, jakou jel před pětadevadesáti lety vlak s italskými vysídlenci. Teď ji ovšem kopírovaly autobusy se skoro pětisetčlennou italskou výpravou. Stejně jako kdysi jejich předci, jeli sem mnozí poprvé, ale na rozdíl od nich dobrovolně, s příjemným očekáváním a přáním vidět na vlastní oči některá místa té země jménem La Boemia, o které celé dětství slýchávali.

Iola Trentiniová kdysi bydlela v Pticích, a i teď se jí tam, stejně jako potomkům bývalých běženců, dostalo vřelého přivítání. „My jsme sem tehdy přijeli později, protože krátce před odjezdem v rodině někdo zemřel a bylo třeba zařídit pohřeb,“ vzpomíná paní Trentiniová na rok 1915. „Když jsme se sem dostali, nikde už nebylo místo, a tak jsme byli ubytováni v domě místního starosty. Pamatuji si, že měl vousy. Poznávám to tu. Kostel je stále stejný, ale dům, kde jsme bydleli, už nestojí, a to mne nějak dojalo,“ přiznává a utírá si slzy, které se jí opět začaly hrnout do očí. „Na polích jsme jako děti sbíraly zbytky obilných klasů a očištěná zrna maminka mlela v kávovém mlýnku. Dokázala takto nastřádat pytel obilí. Pamatuji si, že jsme si jeden vezli i při návratu domů, protože nikdo nevěděl, co nás tam čeká.“ Na otázku, jestli má nějaké dobové fotky a jestli si ještě pamatuje nějaká česká slova, odpovídá: „Kleba.“ (Italština totiž nezná ch.)

„A fotky žádné nemám. Vzpomínky mám všechny v srdci.“

Také v Pticích měli pamětnici těch starých časů. Měli. Paní Heleně Maškové se bohužel její přání dožít se příjezdu Ledrenských nesplnilo. Zemřela pár týdnů předtím. Ale přátelství pokračuje. Paní Míla Růžičková sedí u stolu se svým manželem, dcerou Janou a ledrenskými bratry Adrianem a Paolem Bondiovými, se kterým přijel i syn Alessandro. Paní Růžičková a bratři Bondiové navázali na přátelství svých rodičů ještě v dobách hluboké totality. Dalo by se i říci, že kontakty obou rodin se nikdy nepřerušily. „My jsme je vždycky považovali za svou rodinu. Jejich otec, pan Bepi, uměl dobře česky, po jeho smrti máme trochu problém s komunikací. Ale zvládáme to pomocí takového našeho česko-italsko-anglického esperanta,“ směje se paní Růžičková. Zástupci další generace, Jana a Alessandro, už to zvládají anglicky o poznání lépe. Janu toto rodinné přátelství inspirovalo k rozhodnutí naučit se italsky.

Pan Adriano vzpomíná na své první cesty do Čech: „Nikdy nezapomenu na ostnaté dráty nebo na to, jak nás málem zavřeli, protože jsme se vraceli domů s vízem, které propadlo předcházející den. Úředníkovi, který nás pustil, jsme pak poslali pohlednici s poděkováním, a když jsme ho při příští návštěvě přišli pozdravit, měl ji v kanceláři vystavenou. Museli jsme si také povinně pokaždé vyměňovat na koruny 20 000 lir na den, i když jsme vysvětlovali, že jedeme k přátelům a peníze nepotřebujeme.“

Sympatická černovláska se na hřbitově sklání nad dvěma tabulkami s italskými jmény a ke každé pokládá modrý květ chrpy. Zpovzdáli ji fotím a snažím se, abych ji nerušila. Součástí programu historicky první oficiální návštěvy početné italské delegace z Ledrenského údolí byly návštěvy hřbitovů v jednotlivých obcích se slavnostním odhalením náhrobních desek. Ať už s konkrétními jmény tam, kde se je v matričních knihách podařilo dohledat, nebo bez jmen v obcích, kde se historické záznamy nedochovaly. Černovlásce, jmenuje se Carla Moreniová a je z Biacesi di Ledro, moje focení nevadí, dokonce ke mně po chvíli přistupuje a prosí, zda bych jí nemohla pořízenou fotografii poslat. A začíná vyprávět. „Když jsem si přečetla program, ten počet návštěv hřbitovů, trochu mě to znejistilo. Od cesty mě to ale neodradilo,“ říká. „Vůbec by mě ale nenapadlo, jak to se mnou zamává. Když jsem tu najednou viděla jméno babičky a dědečka,“ říká, oči se jí zalévají slzami a na chvíli ji zrazuje hlas. „Vzpomněla jsem si na všechna tatínkova vyprávění, jak tu žili. Když byl moc velký hlad, chodili jako děti žebrat kousek chleba, někdy dostali i naklíčené brambory, které zasadili a vypěstovali si svoje.“ Chytne mne lehce za paži, podívá se mi do očí a pokračuje dojatě: „Byli jste k nám prý tak hodní.“

Italský pomník na Svaté Hoře Na paměť Italů, kteří v Čechách tehdy zemřeli, teď stojí na Svaté Hoře u Příbrami pomník. Ten nápad dostal svatohorský páter Stanislav Přibyl: „Když jsem byl loni na slavnosti v Ledrenském údolí, říkal jsem si, že by bylo velká škoda, kdyby tyto obnovené kontakty měly jen tak skončit. Napadlo mne, že kdybychom umístili na Svaté Hoře těmto zesnulým italským obyvatelům pomník, budou mít jejich potomci konkrétní symbol a důvod se sem vracet. Navrhl jsem to starostovi Giulianu Pellegrinovi a pak už to šlo samo.“

Při odhalení před několika dny proudily na místo davy Čechů i Italů. Stejně sem před necelými sto lety putovali zbožní italští vystěhovalci, aby se zde setkali s krajany a pomodlili se společně za šťastnější zítřky. O zvláštní Černé madoně, oblékané v průběhu roku do různě barevných šatů, pak vyprávěli celá desetiletí svým dětem a vnukům. Teď si ji i oni mohli prohlédnout na vlastní oči. Zdálo se, že se na tu chvíli do Čech přesunulo celé Ledrenské údolí. Jedním z nejsilnějších momentů obřadu byla italská a česká verze naší národní hymny Kde domov můj, kterou italský pěvecký sbor Cima d’Oro zazpíval zpaměti, bezchybně, několikahlasně a bez doprovodu jakéhokoliv hudebního nástroje. Jejich přednes vyvolal mrazení v zádech, mnozí nezakrývali opravdové dojetí a slzy jim kanuly po tvářích. V tu chvíli se všichni dotýkali společné historie.

Hořkosladké návraty Když se po čtyřech letech pobytu v Čechách italští vystěhovalci vraceli v roce 1918 domů, bylo jejich loučení s českými obyvateli těžší než seznamování. Měli před sebou další těžkou zkoušku, o které ještě nevěděli – návrat do domovů, vyrabovaných a zničených vojáky obou armád. Něco si však vezli s sebou.

Láska přece prochází žaludkem. A tak je dlouhý pobyt všech hospodyněk Ledrenského údolí v Čechách patrný i v místní kuchyni. A to přesto, že od exodu uplynulo skoro sto let. V ledrenských restauracích tak můžete narazit na lívance, koláče se švestkami, ovocné knedlíky nebo králíka na paprice. Polentu tu krájí někteří dodnes nití tak, jak viděli jejich předci krájet knedlíky. Když místní zjistí, že jste Češi, začnou se ještě více usmívat. Vždyť jsme na jejich babičky a dědy byli tak hodní!

(MFDNES)