Srpen 2009

Pověry o Romech

Ondřej Klípa

Během své praxe etnologa i státního úředníka v Radě vlády pro národnostní menšiny jsem narazil na množství pověr a mýtů o Romech. Vedle názorů ulice, tedy hospod a internetových diskusí, se vyskytují v kvalitním denním tisku. Vůbec totiž nejde o primitivní rasismy, jejichž vratké základy jsou zřejmé většině nefrustrovaných jedinců. Zvlášť nebezpečné mýty jsou vyřčené seriozně, se vším uvážením a především v dobré víře.

Jejich tvůrci nebo šiřitelé jsou renomovaní komentátoři, vysoce postavení úředníci a politici, občanští aktivisté, vědci. Díky jejich autoritě a přesvědčení pro dobrou věc jsou tyto pomýlené názory protlačovány za katedry, do volebních programů a redakcí celostátních médií. Jejich boom nastal spolu s ekonomickou krizí a (možná s ní souvisejícím) nárůstem aktivit českých neonacistů.

Nechci sugerovat nárok na objektivní pravdu. Nechci se také stavět do role jediného oprávněného kritika. Nemlčí však ani šiřitelé polopravd a pověr. Je totiž u nás špatným zvykem - a snad první pověrou o Romech - domnívat se, že dříve tzv. cikánská otázka, nyní sociální vyloučení Romů, je jasné jako facka. Skoro každý má na ně názor a cítí potřebu ho sdělit těm, kdo mají jiný. Může tak činit kupříkladu renomovaný přírodovědec s přístupem do seriozních médií, aniž by si dovolil ten luxus prostě názor nemít. Tím vzrůstá množství veřejně publikovaných názorů a pochopitelně i potenciál pro jejich novou kritiku.

Ano, obětí tohoto mechanismu jsem asi i já. Snad jen s tím rozdílem, že si nikdy nedovolím publikovat článek o semenech kapradin.

Nepřizpůsobiví

Oblíbená přezdívka pro Romy vešla v mediální úzus. Běžně se kritizuje proto, že funguje jako zevšeobecňující nálepka. Nebere přitom v úvahu množství Romů takzvaně přizpůsobených bílé společnosti a tím tyto "slušné" stigmatizuje.

Zamysleme se ale přímo nad slovem nepřizpůsobiví. Současná romská populace v Čechách pochází převážně z poválečné osidlovací vlny, původem z vepřovicových chatrčí východoslovenských osad. Romové zde byli umisťování dost často do činžovních domů po Němcích v centrech velkých měst a v pohraničí, později do panelákových bytů. V podobné situaci se v té době nacházeli například polští rolníci stěhovaní do nově budované huti v Krakově. Když pálili parkety, ve vaně chovali prase a na balkóně slepice, nikdo nemluvil (a nemluví) o jejich nepřizpůsobivosti. Naopak, byla to v pravém slova smyslu adaptace z jednoho prostředí do druhého. Podobně jako polští rolníci, tak i slovenští Romové přizpůsobovali(!) svůj po generace naučený systém novému prostředí.

Přizpůsobovali se také v pracovních návycích. Dosud navyklí většinou na tržní systém námezdní sezónní práce či na pochůzková řemesla se tak jako celá společnost přizpůsobovali principům, produktivitě a étosu socialistické práce. Přitom se mnohým z nich dařilo dlouho odolávat a udržet si v poměru ke zbytku obyvatel nevídanou píli. Často se sami hlásili na namáhavé a nebezpečné dělnické pozice a své zaměstnání náročně kombinovali s pravidelným dojížděním na Slovensko za rodinou, které tím finančně pomáhali.

Během transformace je velké podniky, jako hlavní zaměstnavatelé romských imigrantů, přednostně propouštěly. Romové se pak opět takřka dokonale přizpůsobili systému, který jim byl nastaven přístupem státu, místních samospráv a především předsudky většinové společnosti. Někteří našli počestné povolání, jiní se propadli do šedé ekonomiky či zločinu a/nebo se z části nechali živit ze sociálních dávek. Demotivující systém plošné sociální pomoci si pak tuto skupinu dále přizpůsobil k obrazu svému.

Jak říká předseda sdružení Dženo Ivan Veselý v pořadu Michaely Jílkové Máte slovo (30. dubna 2009), mnohé romské osobnosti již v polovině 90. let volaly po omezení sociální štědrosti, ke které však nedošlo s ohledem na tehdy propouštěné "bílé" ostravské horníky (a dodejme železničáře atd.), vůči kterým vláda nenašla dostatek odvahy.

Nic proti nim nemám, ale mají přeci vyšší kriminalitu

Dobráci od kosti, kteří by nikomu nezkřivili vlas a Romy mají upřímně rádi, se nemohou vyrovnat s touto pověrou. Argumentují přitom jakýmisi statistikami pochybných zdrojů. Klidně přijměme, že lidé označovaní za Romy mají vyšší skóre v rejstříku trestů, než je republikový průměr. Možná i výrazně. Porovnáme-li však jejich zločiny s bílými límečky (a tvářemi) Koženého, Krejčíře, Pitra a dlouhé řady jim podobných, jde o mizivý poměr škod způsobených společnosti jako celku.

Nebezpečnost této pověry však nespočívá v možná nepřesných statistikách, ale v přisuzování jim biologického základu. Není jediný vědecky obhajitelný názor, že by sklon k trestné činnosti koloval někomu v krvi (resp. DNA). Další vážné přesvědčení je, že např. násilná přepadení, prostituce či užívání a distribuce drog je součástí romské kultury, tedy součástí systému romských hodnot a norem. Zkoumáme-li kulturu romských osad jako místo původu zdejších Romů či jejich rodičů a prarodičů, nic podobného tam ve větším stupni nenajdeme. Do systému hodnot pak takové chování nemusí vstoupit ani v případě, že se z nějakého důvodu děje. Může být reakcí na sociální systém, ve kterém se Romové ocitli, např. trvalou diskriminací na trhu s byty či prací.

Příkladem par excellence jsou romské děti, které byly odebrány rodinám a prošly českou ústavní výchovou. Masy těchto dětí vyrostly a troufám si odhadovat, že jsou jedněmi z nejaktivnějších producentů "romské kriminality". Přitom tito odchovanci nemusejí mít se zbytkem Romů po stránce norem a hodnot prakticky nic společného. Adaptovali se totiž na kulturu českých děcáků a pasťáků, jejichž principy byly vymyšleny bílými úředníky. V romském tradičním prostředí se přitom o lidi v nouzi starala rodina a ani dnes takřka nenajdete romského bezdomovce či klienta domova důchodců. Romští ústavní odchovanci jsou však nazývání zbytkem obyvatel Romy prostě proto, že tak vypadají. Možná i s velkou částí takzvané "romské kriminality" jsou ale ryzím příkladem patologického výhonku naší vlastní kultury.

Romská krev se projeví, i když je dítě vychováno ve slušné adoptivní rodině

Velmi citlivé téma. Autory těchto výroků totiž bývají i pěstounští či adoptivní rodiče romských dětí, kteří si s ohledem na nálady ve společnosti zaslouží mimořádný obdiv. Geneticky může být dán hudební sluch či muskulatura. Vzorce chování, včetně např. zájmu o rapovou hudbu či bojové sporty, a identifikace s nějakou skupinou a národností jsou však získané, nikoliv vrozené.

Zastánci této pověry často argumentují tím, že do puberty dítě vyrůstalo bez problémů jako ostatní sourozenci. Teprve v pubertě se chytlo romské party, odcizilo se rodině, učilo se špatnému chování, až nakonec pěstounské rodiče zbilo a okradlo zfetované toluenem. Zajímalo by mne, jak by taková rodina dopadla v USA nebo Kanadě, kde funguje koncept "přistěhovaleckého" národa. Každý je tam v podstatě menšinou, takže ani nemá smysl dávat někomu najevo, že by měl být něčím odlišný. Eurocentrický rasismus samozřejmě najdeme i za oceánem, ale již výrazně méně tak silné předsudky vůči Romům jako v našich zeměpisných šířkách.

V již zmiňovaném pořadu Michaely Jílkové vystupuje romský podnikatel, který s dcerou školního věku žil v Belgii. Až když začala po návratu chodit do české školy, jí spolužáci vysvětlili dosud neznámou věc, že je "špinavá cikánka". Podobně dítě v adopci nevyrůstá jen u láskyplných rodičů, ale tráví obrovské množství času ve škole, na ulici, dívá se na televizi, slyší sousedy. Doma je přesvědčováno, že je hodný Pepíček, na ulici, že je špinavý cikán. Přijde-li přirozený vzdor proti rodičům, frustrace z letitých urážek a rozpolcené identity, dojde k "projevení romské krve".

A nakonec se zapomíná, odkud tyto děti přišly. Lékaři a psychologové dnes doporučují, jak se správně chovat ke svému dítěti ještě před narozením, při porodu, těsně po něm. Jak je důležitá pro psychiku a rozvoj osobnosti zdánlivě každá maličkost v klíčových prvních letech dítěte. O to romské děti v dětských domovech - stejně jako ty bílé - obvykle přišly. Není tedy divu, že mnoho náhradních rodičů bílých dětí může popsat velmi podobné příběhy (snad až na "chycení se romské party"), ze kterých se ale žádné genetické teorie nevyvozují.

Romové se nehlásí ke své národnosti

Dva autoři pocházející z naší země se celosvětově proslavili v neobvyklém oboru - teorie utváření národa. Arnošt Gellner kladl jako podmínku vytvoření národa širokosáhlou společenskou modernizaci. Industrializace od konce 18. století postupně vykořenila masy dělníků z příbuzensky strukturovaných venkovských společenství a nutila je hledat novou "komunitu". Díky standardizaci národních jazyků a vzrůstající gramotnosti tuto náhradní rodinu nacházeli v představovaném společenství národa, ačkoliv se s většinou jeho členů nikdy nesetkali. Toto virtuální společenství však prožívali každé ráno například při čtení nově vynalezených celonárodních deníků. Miroslav Hroch zas analyzoval vytváření národa v Evropě, ve kterém nevládnoucí intelektuální elita agitovala právě mezi těmi vykořeněnými dělníky a nabízela jim myšlenku národa jako společenství jazyka s představou společného původu.

Ničím z toho evropští Romové žijící mimo většinovou společnost a její procesy (zatím) neprošli, proto se nelze divit, že kategorii národnost často považují za totéž jako zemi narození či pobytu. To samozřejmě nevylučuje, že řadu Romů odradil od zvažované deklarace romské národnosti strach ze zneužití dat či touha alespoň deklaratorně splynout s většinovou společností.

Pověra o odmítání romské národnosti je nebezpečná především tím, že ji zastávají i osoby usilující o romskou integraci. V podstatě Romům říkají: "Uděláme všechno pro to, abyste se integrovali, ale nikdy nedopustíme, aby se vám to podařilo." V momentě, kdy se "oni", alespoň na papíře ve sčítání lidu, považují za "nás", už se v tom hledá nějaký čert a je třeba výsledky censu zpochybnit. Litera zákona přitom umožňuje, aby se každý přihlásil, k jaké národnosti chce, zcela dle vlastního přesvědčení.

Pěstovat dobrý vztah zde žijících Romů k romství je vzhledem k všudypřítomnému rasismu velmi užitečné, nikdo by ale neměl napadat jejich českou národnost stejně jako romskou národnost "bílého" kněze Františka Lízny.

Romové by si měli udělat pořádek sami mezi sebou

Opět častá pověra mezi vzdělanými lidmi dobré vůle. Kdo má být ale tím romským policajtem? Podobně jako výše popsaná pověra předpokládá, že Romové jsou nějaká pevně ohraničená a definovaná skupina. Nejenže přinejmenším většina Romů u nás pravděpodobně necítí nějaké národní sepětí, ale těžko zde najdeme i jinou formu soudržné komunity.

Hlavní skupiny olašských, slovenských, maďarských, českých a německých (Sinti) cikánů mají často odlišná nářečí a cítí mnohdy spíše rivalitu a odpor než sounáležitost. Zřejmě nejdůležitějším organizačním principem většiny zde sídlících Romů jsou stále ještě široké příbuzenské skupiny, tedy nikoliv virtuální jednota národa. Rodinné klany se často vzájemně vymezují drastickou formou rituální nečistoty. Tato téměř kastovní dělba není pevně daná (na rozdíl od Indie), ale stanovená subjektivně např. nařčením jedné rodiny druhou z nedodržení jídelních zvyklostí (třeba pojídání psů).

Bylo by tedy zcela v rozporu s kulturou zvláště tradičněji založených zdejších Romů považovat po nich nějakého společného vůdce, který by si sjednal "mezi svými" pořádek. To může platit nanejvýš v pevněji vymezených skupinách např. Olachů, ovšem ani tam nelze spoléhat, že by měl zvolený král dostatek autority. Jeho pojetí "pořádku" může být navíc zcela odlišné od pojetí těch, kteří zmiňovanou pověru vyznávají.

Obzvlášť nebezpečnou se může tato pověra stát, pokud ji pokrytecky vzývají sami Romové. Dobře vědí z vlastní zkušenosti, že společnou autoritu pro všechny Romy v současnosti zřejmě nikdo nevygeneruje. Už vůbec se ale nelze domnívat, že by zrovna Romové měli - jen proto, že jsou Romové - kvalifikaci například na řešení složitých sociálních problémů. Problematice vzdělávání či pracovního trhu bude zřejmě nejlépe rozumět odborník na tato témata a bude-li to Rom, tím lépe.

Pokud by ale všechny problémy spojené s Romy měli řešit právě jen Romové, jak naznačuje kupříkladu zmiňovaný Ivan Veselý, pak jim jde o zajištění jen své vlastní budoucnosti. Do této role se totiž pasují sami a stát vše zaplatí. Jak říká jeden můj známý, jde o stejnou logiku, jako by vozíčkáři měl do schodů nejlépe pomoci zas a jedině vozíčkář.

Slovo Rom je zbytečný výraz politické korektnosti

Stále ve svém textu píši o Romech, nikoliv o "cikánech". Přitom se před listopadem mluvilo bez problémů o C/cikánech a dokonce mnozí Romové toto označení stále vyžadují. Chtějí ho však jen, mluví-li česky, případně slovensky, tedy v jazyce majoritní společnosti. V nich jsou Romové na slovo cikán (a ještě více slovenské "cigán") zvyklí a jiný termín považují za zbytečný novotvar, kterým svého komunikačního partnera v češtině jen zmatou či popudí. V romštině jako mateřském jazyce stále značné části zde usedlých Romů však žádné takové slovo není a používá se jen Rom.

Vzdělanější Romové si pak začali uvědomovat, že na slovo cikán, pocházející z byzantského označení pro heretickou sektu, se po staletí života vedle majoritní společnosti nabalily další negativní asociace. Slovenské slovo "cigániť" pak přímo znamená lhát.

Již v roce 1971 mimo jiné i z těchto důvodů Mezinárodní romská unie deklarovala vůli užívat slovo Rom jako jednotné pojmenování. Navíc pod slovo cikán se v řadě zvláště anglofonních zemí (Gipsy) zahrnují i osoby se specifickými socioekonomickými charakteristikami, které s Romy svým původem nemusí mít nic společného. Aniž bych tedy slovo cikán někomu vytýkal, osobně používám radši Rom nikoliv z political corectness, ale z obyčejné úcty a snad i přesnosti.

Nežil jsi vedle nich - neznáš Romy

A nakonec jedna pověra, kterou hrdě pronášejí zdaleka nejen skuteční sousedé romských obyvatel. Obvykle tím však automaticky myslí jen "problémové", "neplatiče", "sociálně vyloučené".

Ano, s těmito Romy jsem skutečně nikdy nežil a pravidelně se s nimi nestýkal. Připravil jsem se tak o nehezké zkušenosti s panem Horváthem, Červeňákem nebo Ráczem. Ani omylem bych nechtěl znevažovat utrpení jejich sousedů. Za to však mohu "nabídnout" podobně a v něčem možná ještě horší historky s panem Malým či Voráčkem. Především bych ale rád seznámil šiřitele této pověry s panem Bihárim, Gulyášem či Beňákem - milými a pracovitými lidmi, se kterými se potkávám rád a kteří jsou možná úplně stejně Romy jako sousedé našeho nešťastného občana.

(www.klipa.estranky.cz)