Srpen 2009

Slasti sebezapření

Pavel Kosatík

Když se po roce 1918 začala tvořit československá diplomacie, vybírali její architekti, prezident Masaryk a ministr zahraničí Beneš, kromě jiného i mezi univerzitními profesory. Byl to prý prezident, kdo prostřednictvím kancléře Šámala oslovil i historika Kamila Kroftu. Předchozí vztahy obou mužů nebyly bez kazu, v proslulém předválečném „sporu o smysl českých dějin“ se Krofta opakovaně a ostře vyslovil proti Masarykovým dějinným výkladům. Hlavě státu, jak vidět, neutkvělo, že historik tehdy jeho názory nazval například „poblouzením“.

Krofta vstoupil do diplomacie a politiky v době, kdy to pro vědce nebylo nic neobvyklého. Naopak byl rozšířený názor, že má-li politika fungovat, musejí být její metody verifikovatelné podobně jako vědecké zákony. Válečný zahraniční úspěch Masaryka a Beneše připisovali dokonce i oni sami své schopnosti zvažovat kriticky fakta a pak jednat způsobem, který byl populistickým praktikům nedostupný.

Chybělo málo a Kroftův vstup do politiky byl skutečně razantní. Po přestálých politických krizích předchozích let prezident Masaryk počátkem roku 1921 vážně onemocněl, počítal se smrtí jako s reálnou možností a přemýšlel o tom, kým obsadit klíčové funkce ve státě. Jako se svým nástupcem na Hradě počítal s Edvardem Benešem, kdo by však měl přijít na jeho post do čela ministerstva zahraničí? Masarykova volba tehdy padla na Kroftu.

Učenec na zamini

Nebýt vzniku republiky, ocitl by se Krofta v politice asi mnohem více vpravo. Jako syn plzeňského starosty, staročeského a později mladočeského politika a přítele Karla Kramáře, se zdál předurčen ke spíše konzervativní kariéře. I jako absolvent Gollovy školy na pražské filozofické fakultě a jako člověk, který do roku 1918 působil na dvě desítky let jako archivář, se Krofta zdál spíše mužem tradice než změny. O tom, že se nestal loajálním starorakušanem, rozhodl patrně jeho zájem o starší i novější dějiny české reformace. Ten ho přivedl do Masarykovy blízkosti, byť s mnoha filozofovými názory, jak bylo řečeno, historik nesouhlasil. Kdykoli se však později, v první republice, veřejně diskutovalo na husitské téma (což se v té době rovnalo diskusi o duchovních tradicích státu), byl Krofta proti svým učitelům Gollovi a Pekařovi. A při Masarykovi.

Když se na jaře 1917 podepisoval proslulý protirakouský Manifest českých spisovatelů, otcové Goll, Pekař nebo Šusta se účasti zdrželi, zatímco Krofta byl u toho. Na rozdíl od otců zakladatelů, kteří mínili, že smysl vědeckého poznání je pouze v poznání samém, Krofta uvěřil Masarykovi, že vědění má sloužit, pomáhat v přetváření světa podle humanitních ideálů. Když v roce 1919 přijímal prezidentovu nabídku ke vstupu do diplomacie, zapsal si do deníku, že tím chce prospět vlasti. Kdo dnes přehlíží jeho téměř dvacetiletou diplomatickou kariéru, musí mu dát za pravdu. Slovo dodržel.

Kdysi, v časech proslulého sporu Pekaře s Masarykem (v roce 1912), Krofta napsal: „Naprosto si nelze přát, aby naše kruhy vědecké, a jmenovitě univerzitní, vstupovaly ve styk příliš těsný s politikou.“ Ale po roce 1918 se ukázalo, že tento názor se hodil jenom do nepodstatné doby. Najednou bylo co řešit a co budovat, Krofta se dal do státních služeb a na zamini vážnost jeho záměru pochopili, od začátku ho nasazovali ve zvlášť důležitých funkcích. V roce 1920, kdy v Československu vrcholila náboženská revoluce (katolické církvi hrozil zánik, obnovovala se Jednota bratrská, vznikala Československá církev atd.), se právě „husita“ Krofta stal vyslancem ve Vatikánu. Začínal v Římě na koleně. Po roce nastoupil v Rakousku, považovaném v té době v Praze za nejnebezpečnějšího souseda ČSR: Masaryk a Beneš se obávali snah bývalého habsburského císaře Karla o restauraci monarchie – pokusil se o ni právě v roce 1921 hned dvakrát. V roce 1925 se Krofta stal vyslancem v Německu – a teprve po dvou letech v Berlíně se podařilo uskutečnit záměr, který s ním měl Masaryk už po válce. Zatímco při vzniku republiky mohly být na zamini pochybnosti o tom, zda Krofta unese i jinou odpovědnost, než je ta spojená s psaním textů a přesným formulováním myšlenek, teď se do republiky vracel člověk, který prokázal, že se vypořádá i s nejsložitějšími úkoly. Na ministerstvu zahraničí se stal mužem číslo dvě, Benešovým zástupcem. A když se Beneš v roce 1935 stal prezidentem, povýšil Krofta (v únoru následujícího roku) na jeho místo šéfa Černínského paláce. Dva a půl roku, které ho pak v této funkci čekaly, byly pro ministra zahraničí asi vůbec nejobtížnější v našich dějinách.

Dělat zahraniční politiku za Beneše, ať v jakékoli funkci, znamenalo být jeho asistentem. Beneš nebyl diskutér: vedl monology, při kterých přesvědčoval. V různých dobách to poznali kromě Krofty i Jan Masaryk, Hubert Ripka a mnozí další. Beneš vyžadoval plnou loajalitu nejen ke státu a jeho politice, ale také ke své osobě – a na osudech diplomatů, kteří se občas pokoušeli vzdorovat jeho linii (namátkou Štefana Osuského, Karla Perglera, ale koneckonců i premiéra Milana Hodži), bylo vidět, že prohry s Benešem bývají kruté. I Kroftova diplomatická a politická dráha jako by na této plné loajalitě k představenému závisela. V historických a memoárových knihách Krofta většinou vystupuje jako muž bez vlastností: předkladatel materiálu, diskutující, řečník, autor textu – vesměs tedy jako člověk, který plní předepsanou roli, nezanechává však v dějinách plastický otisk vlastní osobnosti.

Mlčení o darebácích

Jako muž číslo dvě československé zahraniční politiky zažil Krofta v roce 1933 Hitlerův nástup k moci. Krofta v souladu s Benešem zaujal k nacismu od samého začátku jasný postoj: s totalitním režimem se nelze domlouvat na kompromisech, stejně jako jsou navzájem neslučitelné oheň a voda.

Pokud by toto bylo celé tehdejší československé stanovisko, bylo by to zajisté v pořádku a Němci, dychtící po jasné řeči, by mu rozuměli. Z Kroftových dodatků se však už československý postoj zdál méně principiální: Beneš prý nemůže protinacistický kurz zmírnit, protože by se proti němu obrátila s hněvem většina voličů – ti prý jenom čekají, aby mohli prezidenta obvinit, že nemá odvahu postavit se Hitlerovi na odpor. Neznělo to jako nějaká výzva ke spikleneckému přitakání? Možná že tím Krofta sledoval nějakou taktiku: pokud však jeho slova odrážela oficiální linii pražského zamini v té době, nebylo možné se divit, že Němci odhodlání Prahy jít v konfrontaci až do všech důsledků nevěřili. Rozuměli Kroftovi, že pokud půjde do tuhého, Beneš uhne.

Kroftovým sotva předvídatelným údělem se ve třicátých letech stalo zabývat se problémy, o jejichž podstatě nemohl veřejnosti (ale často ani poslancům a senátorům) nic důležitého říci – tak o tom byl alespoň on sám přesvědčen. Jako ministr malého státu, závislého na dobré vůli velmocí, musel navenek vyjadřovat spokojenost s jejich kroky – což se však s připozdívajícími se třicátými lety zdálo čím dál tím obtížnější. O své zhnusení tehdejší francouzskou a britskou zahraniční politikou se dělil jen s několika blízkými kolegy při ranních procházkách – a s příchodem do úřadu a s prvním rozhovorem s Benešem si zvykl nasazovat vzornou poker face, kterou nesundal až do večera. Rozčilením bez konce ho naplňovala rostoucí věrolomnost spojenců republiky v Malé dohodě, hlavně jugoslávského premiéra Stojadinoviće: zatímco před přáteli o něm Krofta mluvil jako o „bezcharakterním darebákovi“, navenek ho portrétoval jako jednu z klíčových opor, které republika má. Podobně ho rozčilovala i nesvornost českých politiků. Jako jeden z mála Krofta dávno před Mnichovem věděl, že hned po Hitlerovi má prezident Beneš nejvíce starostí s premiérem Hodžou (a s jeho odlišnými vizemi zahraniční politiky) a že cizina o jejich sporech ví.

Skoro o žádné z těchto Kroftových starostí se však lidé nedozvěděli – a to ani poslanci parlamentu při pravidelných Kroftových expozé o zahraniční politice. V souladu s Benešem se ministr zahraničí vzdával kritiky spojenců, aby tím neposkytl munici Henleinovi a Berlínu. Tím však doma vznikala situace, kterou Kroftův důvěrník, diplomat Hubert Masařík, popsal slovy: „V československých sněmovnách v kritické předmnichovské periodě nebyl nikdo, kdo by se zabýval soustavně a s větším rozhledem zahraničními problémy. Neznal jsem poslance, kteří by soustavně sledovali cizí tisk a kteří by cílevědomě rozšiřovali svůj obzor cestami do ciziny a stykem s cizími politiky. U hradních stran převládal názor ,na to máme Beneše‘ – a tím to končilo.“ O skutečné pozici Československa na mezinárodní scéně vědělo v předmnichovské Praze několik lidí – což, když se skutečnost ve druhé republice provalila, českým nedemokratům usnadnilo práci: jenom komunisté tvořili své teorie o všemožných podobách buržoazního spiknutí ještě o padesát let později.

Vědec proti vědci

Paradoxní je, že největší spory měl vědec Krofta nakonec se svým vědeckým nadřízeným Benešem. Ukázalo se, že i pro demokratické politiky, o těch totalitních nemluvě, bývá věda někdy jen záminkou, jak dodat svým názorům zdání větší serióznosti. Pokud Krofta kdysi, v čase sporu o „smysl“ českých dějin, obvinil z účelového nakládání s fakty Masaryka, pak si musel nad Benešem zoufat.

Co ještě patřilo ke Kroftovým nejpodivuhodnějším vlastnostem: že ani při svém nesmírném pracovním vytížení v Černínském paláci nikdy nepřestal psát a vydávat knihy – byť šlo častěji o práce státně-propagačního než historického charakteru. Někdy mu jeho psaní bylo i vytýkáno: když mu po Mnichovu vyšla kniha o Balbínovi, obvinili ho (nesmyslně), že ji zplodil v době krize místo starosti o blaho státu. Dokonce i po roce 1938, po odchodu do politické penze, se Krofta rozepsal a vydal několik knih o novějších československých dějinách. Alespoň v té míře, jak mu to dovolila cenzurní praxe druhé republiky a protektorátu, se v nich pokusil obhájit svou zahraniční politiku. Ale koho to tehdy zajímalo?

KAMIL KROFTA (1876–1945)

Historik, diplomat. Představitel mladší generace tzv. Gollovy školy. Od r. 1910 profesor rakouských, později československých dějin na FF UK. Od 1920 v diplomacii, 1936 až 4. 10. 1938 čs. ministr zahraničních věcí. Za okupace účastník odboje, 1944 zatčen gestapem a do konce války vězněn v Terezíně. Na následky brzy po osvobození zemřel. Nejzajímavější knihy: Žižka a husitská revoluce, Z dob naší první republiky, Nesmrtelný národ.

KE ČTENÍ:

Jindřich Dejmek: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, Praha 1998

Kamil Krofta: Z dob naší první republiky, Praha 1939

Hubert Masařík: V proměnách Evropy, Praha 2002

(Respekt, www.respekt.cz)