Srpen 2009

Chci vědět, kdo mi zabil kamaráda

Magdalena Sodomková

Reportér Bronisław Wildstein již dlouho volá po lustracích v Polsku. Věří, že archivy objasní i záhadnou vraždu přítele. I když se rozčílí, nepřestane pečlivě vybírat slova. Spisovatel a novinář Bronisław Wildstein už léta usiluje o vyjasnění záhadné smrti svého kamaráda Stanisława Pyjase, kterého v 70. letech podle všeho umlátila státní bezpečnost – patrně po udání někoho blízkého. Případ rozpoutal válku mezi dvěma největšími polskými deníky. O lustrace. Reportér listu Rzeczpospolita Wildstein totiž ze smrti Pyjase nepřímo viní Lesława Maleszku, jejich tehdejšího nejlepšího kamaráda a po dvacet let předního novináře konkurenčního polského listu Gazeta Wyborcza. A vystát nemůže ani šéfa listu Gazeta Wyborcza Adama Michnika. Za to, že tohoto redaktora udavače po léta kryl a dal mu výpověď až těsně před premiérou dokumentu Tři kámoši odhalujícího temné pozadí nevyjasněné vraždy.

Dokument Tři kámoši režisérek Anny Ferensové a Ewy Stankiewiczové, který je i o vás, je nyní v Polsku hitem. Byl jste to však vy, kdo zjistil, jak to tehdy bylo.

Ano. Trvalo to do roku 2001, než jsem z Ústavu paměti národa dostal své papíry. V 80. letech napsal jeden estébák o vyšetřování případu smrti Staszka Pyjase magisterskou práci. O tom, že ten spis existuje, jsme věděli od 90. let. Nebyl tajný, ale z nějakého důvodu jsme se k němu nemohli dostat. Až první polský ministr vnitra Krzysztof Kozlowski, který dříve pracoval jako novinář, ho uvolnil. Spis dal k dispozici svému bývalému kolegovi, který o tom chtěl napsat. To, o co jsme usilovali deset let, dostal během několika dní. V těch materiálech se důkladně psalo o celé naší skupině kamarádů, o něž se tehdy státní bezpečnost zajímala. Nebyl tam jen jeden z nás – Lesław Maleszka.

To bylo podezřelé...

Ta práce popisovala, kdo byl předmětem vyšetřování. Byla to celá síť, kterou pokrývali jednotliví agenti vystupující pod pseudonymy. Tehdy jsem zavolal Maleszkovi a říkám mu: „Vím, že jsi byl agent. Chceš si o tom popovídat?“

Co jste si tehdy s Maleszkou řekli?

Potkali jsme se v kavárně. Ještě jsem si nebyl jistý, jestli mu nekřivdím. Jak jsem ho ale uviděl, tak jsem okamžitě věděl, že to on byl udavač. Řekl jsem mu, jestli chceš, můžeme si o tom popovídat. Jestli ne, tak odejdi. Řekl mi: „Bude mi lépe, když si promluvíme“. Odpovídal. Ale lhal. Jak jsem se v tom všem později zorientoval, zpětně mi došlo, že se celé ty tři hodiny jen vykrucoval a zjišťoval, co vím a co ne. Od začátku do konce jedna velká lež! Říkal třeba, že donášel jen do smrti našeho společného kamaráda Staszka, přitom donášel až do pádu komunismu a pak se chtěl ještě přihlásit do služby nového režimu.

Bavili jste se i později? Dva novináři, ve Varšavě. Museli jste se někdy potkat, třeba náhodně na ulici.

Jednou. Nemluvili jsme spolu.

V dokumentu Tři kámoši Lesław Maleszka působí jako hromádka nervů, nepotrestal se dost sám?

Nevyhledávám ho. Pro mne ten chlap neexistuje. Víte, v té době jsem byl v šoku, nevěděl jsem, co dělat. Volal jsem našim společným známým a domluvili jsme se, že počkáme, jak se zachová. Minuly dva týdny a ticho po pěšině. Pak bylo setkání tehdejších studentů a on si tam v klidu přišel. Byli jsme v šoku. A rozhodli jsme se, že musíme něco udělat. Napsali jsme otevřený list do Rzeczpospolity. Ale nabídli jsme ho i listu Gazeta Wyborcza, kde Maleszka pracoval. V tu chvíli se začaly dít věci. V Gazetě na nás tlačili, abychom to nezveřejňovali, že prý Maleszka spáchá sebevraždu.

Vyhrožoval?

Ano. To bylo neuvěřitelné. V té době se začal celý ten „antilustrační“ jazyk Gazety. Maleszka říkal, že „jen jednou se člověku do srdce střílí“. Zástupkyně šéfredaktora plakala, že jí děláme strašné věci. Volala mi ještě ve dvě hodiny v noci.

A pak?

Napsal velký text. Deklarativně přiznal, že je vinný, ale zároveň se vykrucoval, že nikomu neuškodil. V novinách pracoval ještě roky.

Byl Maleszka jen udavačem, nebo je také odpovědný za smrt Staszka?

Nevím. Náš přítel z těch časů přišel s verzí, že Staszek se dovtípil, kdo je agentem, který na nás vynáší důvěrné informace. A Maleszka byl velmi cenným agentem. Když se tajná služba měla rozhodnout, zda si ponechá jeho nadřízeného, nebo Maleszku, vybrali si jeho. Jestli se ho Staszek zeptal: „poslouchej, jsi agent?“, mohl se Maleszka teoreticky zmínit a tajní se pak mohli rozhodnout Staszka zmlátit. I tady se stávaly nehody při práci. Mohli ho utlouci, ač třeba nechtěně. Nevíme.

Před časem jsem mluvila o lustracích s Adamem Michnikem. V té době věděl, že jeden z jeho redaktorů má na triku tak vážné podezření, přesto proti lustracím brojil.

Věděl o všem. Udělal všechno, abychom se s komunismem v Polsku nevypořádali. Válčí s lustrací jako s největším zlem. Tvrdí, že není možné věřit archivům. Tvrdí, že lžou. Ale to je nonsens! Pro každou tajnou policii je základním zdrojem informací archiv. To, že si tajná služba, jak Michnik tvrdí, vymýšlela agenty, není pravda. Vždyť existovaly složité mechanismy, jak si informace ověřovat z více zdrojů. To je typické chování Gazety. Oni se vždycky zeptají nějakého ubeka (pozn. polská obdoba estébáka), který jim řekne, že si vymýšlel, a oni to berou jako důkaz. To je absurdní. Věřit ubekům nemůžeme. Jejich dokumentům? To je jiná věc. Kdyby agent falšoval dokumenty, vystavoval by se i vězení. Navíc historici vám řeknou, že tyto dokumenty jsou velkým svědectvím toho, co se dělo v Polsku. Oficiální statistiky lhaly, tisk zamlčoval skutečnosti, ale tajné dokumenty byly pravdivé.

Michnik je v Česku autoritou, když přijel na Forum 2000 na pozvání Václava Havla, byl hvězdou.

Protože Havel si dělá obrázek o tom, co se děje v Polsku, podle toho, co mu říká Michnik. Když jsem se vrátil z emigrace, taky jsem mu věřil. Změnil jsem ale názor. V 90. roce Krzystof Kozlowski pustil skupinu čtyř historiků do archivu. Mezi nimi i Michnika. Seděli tam několik měsíců. Nic nenapsali, nikdo neví, co tam dělali.

Chcete říci, že tam něco ztopili?

Možná, co já vím. Michnik se do toho pár měsíců koukal, pak přišel a jinými slovy řekl: „Drazí rodáci, to je strašné, to, co tam je, nedívejte se tam. Je to tak fatální, že byste to nemuseli přežít. Vy jste to viděli mýma očima.“ Takový způsob demokracie, že se nemohu podívat na to, co chci, a za mne se podívá Michnik, to mi trochu připomíná to, co znám z minulosti. Navíc před lety soudili v Polsku tajného, který zastřelil nevinného člověka. A Gazeta? Udělala reportáž o chudákovi dcérečce toho ubeka, že jí chtějí vzít otce. A nakonec pár vět o rodině zastřeleného. Že se prý mstí. Chápete? Taková reportáž! O té ohavné rodině zastřeleného, která chce vytahovat něco, co se stalo už před tolika lety.

To je válka mezi dvěma deníky.

Když se novináři z Gazety rozhodli, že nebudou informace zveřejňovat, ale ukrývat!

Michnik není jediná kontroverzní ikona Polska. O Lechu Wałęsovi se píše jako o konfidentovi.

Má velké zásluhy. Byl jsem v 80. letech na stávce v loděnicích. Viděl jsem pozitivní roli Wałęsy. Měl charisma. Byl trochu v začátku nejistý, viděl jsem na vlastní oči, jak z masy dělníků udělal jednu sílu. On ještě nebyl lídrem, ale přirozeně se jím stal. Měl trochu autokratické způsoby, jak to popsal Max Weber, byl osobou s pocitem, že je vtělením celého národa. Na samém začátku mnozí lidé kolem Solidarity zahynuli za nevyjasněných okolností. Jeden se utopil, druhého zabil holicí strojek. To, že on podepsal spolupráci, tehdy nebylo tak vážné, to se stalo vážnou věcí až později. Kdo tehdy nepodepsal, nešel studovat. Dobře, napsal pár udání, jeho blbost. Stalo se. Horší je, že se měl přiznat. V 90. letech by nad tím každý mávnul rukou. Ale on si buduje svůj pomník a nechce, aby na něm byl ani škrábanec. Michnika i Wałęsu hodnotím pozitivně do 90. roku. Pak už je neuznávám.

Takže Wałęsa byl agent Bolek?

Fakta nikdo nepopírá. Asi s nimi nějakou hru hrál. Jeho role byla pozitivní, ale to neznamená, že nemáme vědět o jeho minulosti. On chce být naší historií, ale zároveň rozhoduje, že nějakou část znát budeme a nějakou ne. Nemluvě o tom, že, jak víme, zničil své spisy. Mně vadí to, že jsou v Polsku lidi, kteří vědí. A jsou ti, kteří nevědí. Možná, že ty dokumenty ještě existují. Ti, kdo do nich vidí, pouštějí fámy, ale kdyby byla fakta známá, fámy by se přestaly šířit. Jakým právem někdo části společnosti zakazuje nahlédnout do spisů o naší vlastní minulosti? Jakým právem Michnik rozhoduje, co můžeme vidět a co ne?

Ti, kdo nemají přístup k informacím, si budou moci zajít na film o Wałęsovi, který o něm právě točí jeho kamarád Andrzej Wajda.

Ano. To bude další hagiografie Wałęsy. Wajda je dobrý režisér, ale není žádný politický myslitel.

(MFDNES)