Srpen 2009

Hodně rozličný osud dvou asijských království

Otto Ulč

Obě lze nalézt v intimním sousedství himálajských velehor. Pokud se některý ze čtenářů tam dostaví, zřejmě se cestou seznámí s Nepálem, dvakrát tak velkým a s téměř třikrát početnějším obyvatelstvem (28 milionů), než má Česká republika. Čtvrtmilionové hlavní město Kathmandu je pouhou vesnicí v porovnání s naší velebnou metropolí. Království se zrodilo v roce 1769, dvě dekády před výpukem francouzské revoluce, a vydrželo téměř 240 roků. Jeho zániku předcházela rodinná rozmíška se značně krvavým průběhem. U jídelního stolu při pravidelném posezení v roce 2001 korunní princ Dipendra se natolik rozkatil, že vystřílel velkou část nejbližších příbuzných včetně vlastního otce a otce národa, krále Birendry, který na trůnu pobýval téměř třicet roků (od 1972). Všeho všude deset mrtvol včetně úspěšného střelce a králem se stal Birendrův bratr Gyamendra. Málo populární nástupce si sympatie v národě rozhodně nevylepšil uchvácením absolutní moci v roce 2005.

Země chudičká, málo vyvinutá, na strmých skalnatých svazích nic kloudného ovšem neroste. Významný zdroj příjmů představovaly do vlasti zasílané části žoldu, od britské koruny v jejích službách pobírajících a ve všelikých válečných střetech se vyznamenávajících legendárních Gurkhů. Národ nevyniká jednotou, převládají konflikty etnické, regionální, značnou váhu má příslušnost k té či oné kastě.

Život tam ztrpčovalo povstání, de facto občanská válka, a v množství politických stran, mezi nimiž jsem napočítal šest komunistických partají, si zvlášť energicky počínala ta maoistická. Započala se prosazovat v roce 1996 v západních okresech, kde vytvářela paralelní správu země. Jako nejúspěšnější povstalec se uplatnil Pushpa Kamal Dahal alias Prachanda (jméno do angličtiny překládané slovem awesome – děsivý, hrůzyplný), superbolševik se značným charismatem, leč tvor samotářský, bez úsměvu, rozhodně žádný srandista.

Tahle válka trvala deset roků a stála odhadem 13 000 životů. Bojovníci se vyčerpali, přes dvacet tisíc jich jakž takž přežívalo v táborech pod patronátem OSN (a ovšem placených penězi z USA). Stav věcí sledovala s oprávněnými obavami sousední Indie. Maoisté ale přikročili ke změně stranické linie, k vyhlášení ochoty stát se součástí legitimního politického procesu, za podmínky, že dojde k likvidaci monarchie. Prachanda hrůzyplný se pozměnil, v šatech západních střihu, se zálibou v luxusu, pobývat v noblesním prostředí a jezdit v drahých automobilech, s tváří najednou usměvavou, se začal prezentovat jako úplně jiná persona.

V dubnu 2008 došlo k volbám, jichž se zúčastnily dva tisíce zahraničních pozorovatelů. Během kampaně došlo k všelikému násilí, vraždám, včetně ztráty života dvou kandidátů. Obtížné či, přesněji, nemožné je zjistit, kolik jich asi zpozorovalo zastrašování až terorizování voličů, jakož i manipulace s volebními výsledku. Tolik je ale jisté, že podstatná část národa skutečně volila maoisty prosazující jednotnou frontu pod praporem marxismu, leninismu, maoismu, prachandaismu (ještě radikálnější než maoismus, kritizovaný jako „revoluce buržoazních rolníků“). Tito radikálové, které Washington klasifikoval jako teroristy, tak dostali příležitosti zmocnit se vládnoucího vesla. Prospěl jim i strach veřejnosti, že v případě jejich volební porážky by se vrátili do ilegality a pokračovali v násilnostech občanské války.

Zkrátka šokující velikánské vítězství (stunning success) maoisté-prachandaisté vyhráli, nikoliv však s nadpoloviční většinou hlasů.. Došlo tedy k pokusu vytvořit koaliční vládu: veleobtížně to hledaný kompromis mezi exteroristy a nacionalisty. V porovnání vztah Topolánka s Paroubkem aby připomínal přítulnost siamských dvojčat. Čtyři měsíce jednání a stále žádná vláda. V srpnu se přece jen podařilo dát dohormady jakýsi tým, pod Prachandovým předsednictvím. Parlament téměř jednomyslně rozhodl monarchii zlikvidovat a národ viditelně neprotestoval. Podle nejposlednějších zpráv Prachanda buď rezignoval nebo nerezignoval.

Oním druhým královstvím je Bhútán, značně menší (jen o něco víc než polovina ČR), s obyvatelstvem odhadovaným na pouhých 635 000. Hlavním městem je neveliká vesnice Thimpu (asi 30 000). Království funguje již od 16. století, v současné době hodně jinak než sousední Nepál. V roce 2006 došlo ke změně na trůnu, bez vraždění u večeřadla. Král Jigme Singye Wangchuk, věk 52 roků – na rozdíl třeba od britské královny Alžběty II. – předal žezlo svému 28 roků starému či spíš mladému potomku jménem Jigme Khesar Namygyel Wangchuk.

Ještě zajímavější bylo druhé rozhodnutí abdikujícího, mimořádně oblíbeného vladaře, že totiž nařídil národu dát přednost demokracii, uspořádat svobodné volby, takovéto novoty. Národ vůbec nejásal, nicméně se podřídil nevídaným a zřejmě i pramálo vítaným změnám. V březnu 2008 se konaly volby a strana míru a prosperity (Bhutan Peace and Prosperity Party ) v parlamentu získala 44 z celkového počtu 47 křesel.

Společnost převážně agrární, materiálními státky pramálo oplývající. V tabulce OSN (United Nations Development Program) Bhútán ze 177 hodnocených zemí je na ubohém 133. místě. Jenže nejen kaviárem a šampaňským živ je člověk. Moudrý, trůn opustivší král informoval národ, že předchod od středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární hospodářskou produktivitou (HDP), ale národním štěstím (GNH, Gross National Happiness).

Značně se teď ve světě začíná bádat o štěstí, jeho příčinách a zábranách. V Londýně sídlící instituce New Economics Foundation ve svém hodnocení Happy Planet Indexu umístnila Bhútán na 13. místě, před mnohé materiálně líp prosperující země, včetně České republiky.