Srpen 2009

Nobelovy cenu míru

Otto Ulč

Švédský průmyslník a vynálezce dynamitu se světu též revanšoval poskytnutím fondů k vytvoření ceny ve světě té nejprestižnější. Uděluje se každoročně ve třech vědních oborech – fyzika, chemie, medicína – a za zásluhy v literární tvorbě.

Jinak je tomu v případě ceny v oboru ekonomie: tu zřídili švédští finančníci „k uctění památky“ Alfreda Nobela, nikoliv tedy ze zdrojů jeho dědictví. Nejeden kritický hlas se domáhá zrušení takové pocty či aspoň jejího zřetelnějšího odlišování. Tak či onak, všichni laureáti spolu se slávou inkasují značné množství peněz nepodléhajících zdanění.

Místem slavnostního aktu je Stockholm, ale k udělení ceny míru dochází v Oslu v sousedním Norsku, vždy 10. prosince, k výročí Nobelovy smrti. Kandidáta, který co nejznamenitěji přispěl k míru v tomto tolik rozháraném světě, vybírá pětičlenný výbor volený norským parlamentem. Touto poctou, započatou v roce 1901, bylo prozatím obdařeno 95 jednotlivců a 20 organizací. Počet neúspěšných kandidátů je ovšem daleko větší. Svého času se mezi nimi vyskytli i Hitler a Stalin, a mezi navrhovateli tak humanistických mírotvůrců údajně byl i George Bernard Shaw. (Dosud jsem se nepustil do pídění o takového iniciativě břitkého přísného komentátora britské reality. Tolik je ale stoprocentně známo, že byl zasažen slepotou a hluchotou, když v třicátých letech za genocidálního hladomoru a teroru navštívil Stalinovu říši a nemohl si ji dost vynachválit.)

V období před druhou světovou válkou, ceny se několikrát takto udělily k potěše doslouživších státníků. Amerického ministra zahraničí Frank Kellogga jakož i francouzského kolegu Aristide Brianda ocenili za jejich spoluautorství výsostně nepraktické inciativy – tzv. Briand Kellogg Pact - zakazující, mimo zákon postavivší válku jako nástroj národní politiky. K udělení ceny došlo v roce 1929 a přesně za deset let vypukla druhá světová válka.

Nejednou se dostalo na Organizaci spojených národů: v roce 1961 byl poctěn Dag Hammarskjold, generální sekretář OSN, posléze zahynuvší v leteckém neštěstí na cestě s mírovým posláním do občanskou válkou cloumaného Konga. Tehdy hodně lkali zaměstnanci světové organizace (včetně mé budoucí manželky, pracující pro UNICEF).

UNICEF, odvětví pověřené péčí o dětičky, tuto Nobelovu poctu získalo v roce 1965, jakož ji i získala větev UNHCR s agendou k prospěchu uprchlíků (1981), a OSN modré přilby, s nevalným úspěchem se snažící o dosažení jakéhosi míru na přemnoha výbušných místech světa (1988). Dostalo se i na nevládní organizace jako Mezinárodní červený kříž ( 1963), Amnesty International (1977) a Doctors Without Borders - Lékaři bez hranic (1999).

Došlo však ke značnému zpolitizování kritérií oním pětičlenným komitétem. První příkladem nám poslouží cena v roce 1962, za krátkodobého prezidentství J. F. Kennedyho, udělená Američanu Linusi Paulingovi, jehož antinukleární iniciativa byla namířena především proti své vlastní vládě. Lech Wałęsa překvapivě uspěl v roce 1983 čili šest dlouhých let před kolapsem komunismu na evropském kontinentě. Leč dva roky poté (1985), politicky korektní krok byl učiněn oceněním organizace vědců (International Physicians for the Prevention of Nuclear War), oné čeledě amerických a sovětských „mírových aktivistů“ zatracujících Reaganovo politické počínání, avšak beze slova kritického zájmu třeba o osud disidentů v Sovětském svazu zavíraných do blázinců. V roce 1990 laureátstvím byl poctěn Gorbačov za své zásluhy o ukončení studené války („pro jeho vůdčí roli v mírovém procesu, charakterizujícím důležitou část mezinárodního společenství“), aniž by došlo ke zmínce o zásluhách amerického Ronalda Reagana.

O Nobelovy cenu míru se dělili dost rozliční partneří: 1973, Henry Kissinger a Le Duc Tho k ocenění závěrečného debaklu ve Vietnamu (vietnamský spolulaureát ale poctu odmítl – jediné, takové mně známé protestní gesto); 1978, Anwar Sadat a Menachem Begin za kurážný krok k jakémusi izraelsko-arabskému usmiřování; 1993, Frederick W. De Klerk a Nelson Mandela, k úspěšné likvidaci apartheidu; načež 1994 přímo surrealistické rozhodnutí obdařit Shimona Perese, Yitzaka Rabina a Jásira Arafata, tolik kontrastní trio dvou slušných, o poctivé mírové uspořádání usilujících státníků, spolu pak s celoživotním lhářem a teroristou.

Tuze o tuto slávu usiloval bývalý, pramálo úspěšný americký prezident Jimmy Carter. Prosazoval se, zviditelňoval se, z vlastní iniciativy bez pověření Washingtonu se pletl do mezinárodních konfliktů (například v případě Severní Koreje, k oprávněné nelibosti tehdejšího úřadujícího prezidenta Billa Clintona). Úsilí se mu nakonec přece jen podařilo, cenu získal v roce 2002 a politicky velmi korektně pokračuje v zatracování Izraele pro jeho údajně nedostatečně demokratické počiny tam v oblasti mnohonásobně početnějších arabských diktatur.

Několikerá nominace českého prezidenta disidenta Václava Havla málem vyšla v roce 1991 a pak přece se jen nepovedla. Dostala ji statečná barmská disidentka Daw Aung San Kyi. A hned následující rok 1992 jí byla poctěna podvodnice Rigoberta Menchú z Guatemaly, pro její autobiografii. Prezentována jako téměř negramotná vesničanka májského původu, ve skutečnosti však vybavená na tamější poměry privilegovaným vzděláním. Popsala horory způsobené pravicovou diktaturou v Guatemale. Jak byl její otec připraven o půdu vládnoucími vykořisťovateli, ač ho ve skutečnosti okradli vlastní příbuzní. Jak vládní soldateska upálila jejího bratra k smrti, byť se tak vůbec nestalo. A za tento výkon lhářka Menchú obdržela Nobelovku, náhle ověnčená globální slávou. Její kritici byli zatraceni jako reakční hnidopiši. Ve jménu „vyšší pravdy“ ona přece pravdu má. Jestliže její bratr upálen nebyl, jiní upáleni byli, že ano. „Indiáni mluví kolektivně,“ potvrdil autorčin editor Arturo Taraceanu (citován Charlesem Krauthammerem v Time, 4. října 1999, též citujícím profesorku Marjorie Agasinovou, že jí vůbec nezáleží na pravdivosti této knihy, neboť dosahuje vyšší pravdy zásluhou svého pokrokového politického záměru). Tak zvaná „objektivní pravda, skutečná historie“ jsou jen lži sloužící zájmům privilegovaných vykořisťovatelských tříd. Pseudoautorka Menchú rovněž posloužila světovému míru svým důsledně protiamerickým postojem, zatracováním Washingtonu, což se rovněž sluší připočíst k jejím literárním, jakož i o spravedlnost ve světě usilujícím zásluhám. Oficiální citace Nobelovy poroty – „uznání jejích snah o etnokulturní usmíření založené na respektu pro práva domorodého obyvatelstva“ – zůstává nedotčeno. S takovým druhem uvažováním pak mnozí, hodně zasloužilí kandidáti ovšem uspět nemohou.

Stejně jako v případě udělování cen za literaturu, kdy místo titánů kalibru Lva Nikolajeviče Tolstého se pocty dostalo tvůrcům pominutelného formátu, jakým byl například Rene Sully Prudhomme, cena ta mírová unikla velikánům jako byl Mahátma Gándhí. V jeho případě to však nezavinila výběrová komise, ale podmínka mecenáše Alfreda Nobela cenou obdařit pouze žijící zasloužilce, nic in memoriam. Leč v roce 1948, před udělením 10. prosince, silně favorizovaný kandidát Gándhí byl zavražděn. Rok čtyřicátý osmý, pro český národ tak neblahý, pak byl tím jediným po skončení druhé světové války, kdy v udělení ceny vůbec nedošlo.

Mezi početnými neúspěšnými kandidáty na tak prestižní cenu byli i dva papežové (Jan XXIII., Jan Pavel II.), jakož i Winstonem Churchillem nominovaný, neprávem pominutý Raphael Lemkin. Narozen v polské židovské rodině, jeho otec byl farmář, matka intelektuálka a tento jejich syn už ve svých čtrnácti letech ovládal devět jazyků. Po univerzitních studiích (Lvov, Heidelberg) působil řadu let v justici ve Varšavě. Holocaustu, v něm zahynulo 49 členů jeho rodiny, se mu podařilo uniknout do Švédska a z Evropy pak dál do Ameriky. Tam vyučoval na univerzitách (Duke, Yale), pilně publikoval se záměrem prosazovat mírové uspořádání světa cestou trestního práva, stal se poradcem Roberta H. Jacksona, soudce Nejvyššího soudu, který se v Norimberku podílel na procesu s nacistickými zločinci. Lemkinovou zásluhou vzniklo tolik teď ve světě používané a zneužívané slovo „genocida“. Zejména jeho zásluhou došlo ke zrodu a přijetí příslušné mezinárodní konvence (Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide).

Moje manželka, tehdy ještě slečna Priscilla Lim ve službách UNICEFu, se s Lemkinem dobře znala. On, neúnavný bojovník v ošuntělém kabátě, s aktovkou napěchovanou dalšími svými návrhy, totiž do budovy OSN na Manhattanu pravidelně docházel, snažil se lapat delegáty a ti před ním nezřídka prchali. Ta moje nynější před idealistickým chudákem neprchala, vídali se i v neúředních hodinách. Teď si v americkém domově prohlížím memorabilie z té doby: gramofonovou desku, natočenou v OSN, s titulem Raphael Lemkin – Citizen of the World, publikaci The Crime of Genocide – a United Nations Convention s připsaným vřelým věnováním oné slečně Limové, s datem 31. ledna 1959. A za necelých sedm měsíců byl mrtvev. Lemkin bez peněz, vlastní kanceláře, bez štábu asistentů, ale s početným množstvím posměváčků se uštval, skácel ho infarkt dřív, než se mohl dožít šedesátin. Na pohřeb mu přišlo všeho všudy sedm lidí.

Právníci kladli všemožné procedurální překážky a někteří senátoři si dělali veliké starosti povýšit systematické masové vraždy toho či onoho lidského společenství – čili genocidu – do kategorie federálního zločinu a tím ochudit jurisdikční oprávnění jednotlivých států. Čtyřicet let trvalo, než se americký senát uráčil konvenci o genocidě – toto Lemkinovo celoživotní dílo – ratifikovat. Učinil tak bez zmínky o jeho tvůrci.

Osobně jsem ho neznal, na rozdíl od Matky Theresy, s níž jsem se seznámil v červenci 1973, tedy šest let před tím, než dostala tuto Nobelu cenu míru a stala se značnou mediální celebritou. Ono dlouhé horké léto jsem trávil v Indii jako člen expedice vědátorů zkoumajících indický pokrok s jeho přemnohými překážkami. My se potkali v Kalkatě, tehdy hodně děsivé metropoli. Hieronymus Bosch by si tam byl užil, místo posloužilo těmi nejapokalyptějšími prototypy. Potkávat tam tvory žebravé, malomocné, zdeformované, všelijak uťaté, houfy chudáků, kteří se na chodníku narodí, žijí, plodí a umřou. Žebrající dětičky by se dobře fotografovaly, ale cvakal jsem spíš zubama, když jsem dal klukovi peníz a on padl na kolena a dal se do líbání mých vyšmachťaných sandálů. Vzápětí ho odkopl hotelový hlídač, aby neobtěžoval bílého pána.

Setkání s pozdější laureátkou předcházel dýchánek v luxusním sídle primadony bengálské opery a jejího manžela, bohatého lékaře. Tehdy jsem se ho zeptal, jak on reaguje na okolní panující bídu, na chudáky, kteří mu doslova mřou pod okny. Odpověděl, že se to musí nevnímat, jinak by se z tohoto jakkoliv jen poněkud citlivý člověk uzoufal.

Taxík mě dovezl na adresu 54A Lower Circle Road, kde na věc měli jiný názor. Matka Theresa, rozená Agnes Bojaxhiu, přišla na svět v roce 1910 v albánské rodině tehdejšího otomanského impéria. Jako mladá jeptiška byla poslána do Indie, kde setrvala celý svůj život. V roce 1950 založila řád Missionaries of Charity a přijala indické občanství. Necelý metr a půl, malá pod plachetkou osoba, unikající stereotypům.

Žádná svatost, před níž dlužno jen špitat, žádná hrabivá organizátorka, ale s praktickým, pragmatickým přístupem k životu. „Peníze od lidí dostaneme, peníze utratíme. Kdy přestaneme rozdávat? Tehdy, až je přestaneme dostávat.“ Náš víc než hodinový rozhovor jsem si zaznamenal na magnetofonu.

V Kalkatě jí už tehdy fungovalo 57 center, dál se rozrůstají. Rovněž se starají o patnáct tisíc malomocných. Na několika adresách se starají o čerstvě narozená robátka, jež matky odhazují do popelnic nebo je aspoň balí do denního tisku a strkají pod vrata. V těchto místech mě hodně dojal nedostatek svatosti. Žádné tichoučké našlapování či zákaz brát boží jméno nadarmo; na zdi se místo krucifixů spíš daly vidět karikatury a místo Madony Mickey Mouse. Vymalované symboly radosti ze života jsou asi ta nejznamenitější zbožnost. K dispozici měla štáb jeptišek, z jejichž tmavých vizáží jsem usuzoval, že nejspíš pocházejí z hodně křesťanského státu Kerala na zcela jižním konci indického subkontinentu. Téměř všechny, s nimiž jsem se potkal, byly krásné, mladé, s velkými kukadly, pletí k závidění, vše podtrženo bílým hábitem. Vesele natřásaly robátka, jež nedávno mohla umřít v popelnicích. Odrostlejší zachránění mi zazpívali písničku Bangladéš.

Zeptal jsem se na proceduru s přijímáním novicek, na vyžadované vlastnosti. „Především musí mít common sense a cheerful disposition,“ zdůraznila. Ano, veselou optimistickou náturu, bez ní by se člověk tváří v tvář tolika utrpením neobešel. Zájemkyně o takovou životní dráhu přijdou napřed se s prostředím seznámit a po šesti měsících se vrátí domů vše si znova promyslet. Jestliže se rozhodnou pro beautiful but hard life, jak řekla, potrvá několik roků, než dojde ke slibu permanentní příslušnosti k řádu. Kdyby došlo k pozbytí oné cheerful disposition , řád by se s dotyčnou sám rozloučil.

Zeptal jsem se albánské, poněkud světácké světice, jak si počínat s žebráctvem. Jsme západní konzumní hlupáci. „Co dělat?“ vznesl jsem leninský dotaz. Vysvětlila, že žebrák profesionál a žebrák autentický se rozpoznají podle energie, kterou vloží do svého nároku. Profesionál je agresivní, zlý, s prázdnotou v očích a duši, kdežto opravdový chudák si zachovává aspoň milimetr důstojnosti.

V roce 1910, stejně jako světice Theresa, se narodila Irena Sendlerowa, rovněž nominovaná na Nobelovu poctu. Tato rozená Němka s výučním listem a umem klempířky dostala za druhé světové války od nacistů povolení pracovat v ghettu ve Varšavě, tragické metropoli, v níž před válkou v jiné roli působíval Raphael Lemkin. Tam docházela a z tamějšího děsu se jí podařilo vypašovat, život zachránit židovské děti – dva tisíce pět set životů, až ohromující množství. Ty nejmenší dostala ven v prostorných příručních brašnách, určených pro nástroje jejího řemesla. Větší děti balila do pytlovin uskládaných na vozíku, s nímž se dostavila. Věrným jejím asistentem byl pes natrénovaný, aby velice divoce štěkal - jednak aby přehlušil případné zvuky zděšených zachraňovaných tvorů, ale zejména aby odrazoval vojenské stráže příliš se přibližovat k inspekci.

Dlouho se její samaritánské úsilí dařilo , až pak ji nacisté přece jen lapili. Krutě ji zmlátili, obě ruce a nohy jí zlomili, a přesto se jí podařilo válku přežít. Sklenici s přesným seznamem všech zachráněných dětí zakopala pod stromem. Po válce došlo k vyhledávání rodičů, pokud z nich některý rovněž přežil.

Se zpožděním přemnoha let Irena Sendlerowa se dočkala zasloužené nominace. Nobelovu cenu ale dostal Albert Gore. Nobelově porotě přehrál video o globálním oteplování. Nejsou zásluhy jako zásluhy. Neuvěřitelně statečná zachránkyně dětí se tedy nedočkala a již se nedočká, poněvadž v 12. května 2008, ve věku devadesáti šesti let, zemřela.