Srpen 2009

Vídeňská filharmonie má větší váhu než islandské lívance

Otto Ulč

Bizarní titul tohoto textu se týká písmen OSN - Organizace spojených národů, jejichž počet se prozatím rozrostl na 192. Tolik vlajek plápolá před hlavním velitelstvím v New Yorku na První Avenue u 42. ulice. Státy původní i nedávné, mohutné i miniaturní, s počtem všeho obyvatelstva mnohonásobně menším než jeho vzrůst u sousedů za jeden jediný den. Disproporce však znicotněna dosud nedotčeným principem rovnosti hlasů - jak obrů, tak liliputánů.

K prvnímu zasedání došlo v únoru 1946 v Londýně. Tehdejší Československá republika byla mezi jejími původními členy (od prvopočátku, v říjnu 1945) – tehdy zhruba jen čtvrtina nynějšího členského počtu. Valné shromáždění (United Nations General Assembly) zahajuje každý rok svou činnost koncem září, kdy se do New Yorku přihrnou kavalkády potentátů, od nejvýznamnějších státníků až po hanebné diktátory s případně jepičí životností. I lidožroutům typu Idi Amina či Jean-Bedéla Bokassy se tam dostávalo příslušných poct.

Valné shromáždění má fungovat jako jakýsi globální parlament. Vytváří rezoluce, jejichž počet do roku 2008 již dosáhl mamutího počtu 1800, leč jsou to rozhodnutí bezzubá – naštěstí bezzubá, leckdo si takto oddychne - bez donucovací moci.

Od této větve rádoby zákonodárné se liší Rada bezpečnosti, s posláním výkonným, dbát na dodržování míru. Tento orgán má být k permantnentní dispozici, k zásahu kdykoliv by bylo třeba, a ač její adresou je New York, občas zasedá na různých místech jako například v etiopské Addis Abebě.

Výsledky jsou víc žalostné než radostné. Ovšem vinit OSN za takový výkon dává stejně málo smyslu jako obvinit housle za mizerný výkon houslisty. Organizace je pouhým společenstvím státních útvarů víc či míň ochotných dodržovat chvalitebné ideály zakládající Charty. Nelze spoléhat na demokratické počínání kolosu, jehož členská většina příliš demokratická není. Existuje blok 115 nezávislých (Non-Alligned Movement), z nichž 56 patří k Organizaci islámských států (Organisation of the Islamic Countries – OIC), z její poloviny pak sdružených v Arabské lize. A většina zásadně nepříznivé, případně otevřeně nepřátelské orientace vůči vyvinutým demokratickým státům západní civilizace je tak zaručena.

V roce 1947 odhlasovalo OSN ve své rezoluci 181 zřízení státu Izraele a trvalo dalších 60 roků, než došlo k uznání skutečnosti, že kdysi se udál jakýsi holocaust. Nicméně v roce 2006, při příležitosti OSN sponzorovaného Dnes solidarity s palestinským lidem, generální tajemník Kofi Annan slavnostně promluvil před mapou sporné oblasti, na níž onen stát Izrael neexistoval. Vbrzku poté íránský prezident Ahmadínežád přijel, aby zopakoval svůj krvelačný záměr sprovodit Izrael ze světa. Většina delegátů aplaudovala.

Rada bezpečnosti odhlasovala stažení svých jednotek („modré přilby“) z Rwandy zrovna v době, kdy (v dubnu 1994) většinové obyvatelstvo Hutu uspořádalo genocidu 900 000 spoluobyvatelů Tutsi.

OSN se zasloužila o zpronevěru ke škodě iráckého civilního obyvatelstva – onen Oil-for-Food program – rozkradením, odhadovaným na dvě miliardy dolarů, na němž se kromě dodavatelů (jichž bylo víc než 2200) podíleli představitelé evropských vlád ve vysokých funkcích, jakož i pořádně namočení významní zaměstnanci sekretariátu OSN. (Kofi Annana syn Koyo se rovněž značně zapletl a obohatil v těchto manipulacích, otec však za nezdárného potomka nenese odpovědnost. Měl by ji ale nést za počínání své pravé ruky, kyperského oblíbence Benona Sevana, nejvyššího a nejdůležitějšího funkcionáře v tomto zlodějnami prolezlém programu. Sevan z OSN zmizel na rodný ostrov, někteří jeho podřízení již mají na krku prokurátora a jeden významný funkcionář ruské národnosti se dobrovolně dostavil k vyšetřovatelům s kajícným přiznáním.)

Súdánu, který se zasloužil o o dosud probíhající genocidu v Dárfúru, se podařilo získat znovuzvolení ve výboru pečujícím o lidská práva. Tehdejší generální tajemník Annan velmi správně poznamenal, že řada členů výboru tam zasedá ne proto, aby o lidská práva pečovali, ale aby mohli zabraňovat kritice počínání států, které reprezentují.

Vraťme se k houslím a mizerné kvalitě houslistů. Valná většina Valného shromáždění si ledacos hanebného již odhlasovala, například rezoluci o rozmanitosti (diversity) demokratických systémů, natolik rozmanitých, že demokratickými vůbec nejsou. Vítězná rezoluce získala 110 hlasů, zdrželo se 61, proti pouhých 6 (USA, Austrálie, Izrael, Mikronésie, Marshallovy ostrovy a Palau).

Napočítal jsem 28 států, které vždy a ve všem hlasují proti USA. Mezi nimi jsou nejen Súdán, Kuba či Venezuela, nejen Rusko a Čína, ale příjemci mnoha milionů americké zahraniční pomoci jako například Egypt, Filipíny, Jordánsko, Pákistán, Indie, též NATO spojenec Turecko. Což nám poslouží k potvrzení pravidla, že žádný dobrý čin nemá zůstat nepotrestán.

Systém hlasování v Radě bezpečnosti je založen na principu připomínajícím Orwellovu Farmu o různě hodnocených zvířatech. Onen systém veta byl ale jedinou možností, jak přimět tehdejší Sovětský svaz, aby členství ve světové organizaci přijal. Takovým vetem si vymohl záruku, že nemůže dojít k rozhodnutí proti jeho zájmům. Právem veta bylo tak obdařeno pět mocností – SSSR, USA, Čína, Velká Británie a tehdy již už zcela nevelká Francie. Jen jednou (červen 1950) došlo k rozhodnutí proti zájmům Kremlu a to pouze jeho vlastní vinou. Tehdy jeho reprezentanti bojkotovali zasedání Rady bezpečnosti (v protestu proti zastoupení Číny Čankajškovou a nikoliv Mao Ce-tungovou delegací) a svou nepřítomností tak nezabránili OSN vyslat bojové jednotky, pod americkým velením generála McArthura, do Koreje. Právo veta lze uplatnit při hlasování o věcech substantivních a nikoliv procedurálních.

Těchto pět permanentních členů počtem, ale nikoliv pravomocí převyšuje deset členů, zvolených na pouhé dva roky, s právem na znovuzvolení až po uplynutí deseti roků. Celkem tedy 15 hlasů a k přijetí rozhodnutí je třeba většiny 9 hlasů. Ale i tak je to role prestižní, s vědomím zaručené mediální pozornosti, s televizními kamerami mířícími do tohoto významného prostředí.

Někdejší Československo si takovou slast okusilo dvakrát a v obou případech za monopolu KSČ se zahraniční politikou pouhých satelitních kašpárků: poprvé v roce 1964, podruhé 1978-79, za působení Bohumila Chňoupka (tam vyslovovaného jako Čnupek).

Po rozpadu federace se v lednu 1993 Česká republika stala samostatným členem OSN a hned rok poté se jí dostalo příležitosti zasedat v Radě bezpečnosti a podílet se na mediální záři v období 1994 – 1995. Po uplynutí potřebného mezidobí deseti roků, ČR se pokusila znovu zasednout, ale prohrála v soutěži s Chorvatskem.

Dodržuje se jakési regionální porcování, až do konce roku 2008 v tomto složení: Evropa 3 (Belgie, Chorvatsko, Itálie), Afrika 3 (Burkina Faso, Libye, Jižní Afrika), Latinská Amerika 2 ( Kostarika, Panama - oba státy Střední a nikoliv Jižní Ameriky), Asie 2 (Indonésie, Vietnam).

Valné shromáždění odhlasovalo změny složení Rady bezpečnosti s platností od 1. ledna 2009 takto: Belgii nahradí Rakousko, Jižní Afriku Uganda, Panamu Mexiko a Indonésii Japonsko.

Disproporce zastoupení kontinentů je očividná: početnější reprezentace Afriky než Evropy a zejména pak Asie, s desetkrát větším počtem obyvatelstva než má Afrika.

Zájemci o kandidaturu aby vážili své plusy a minusy. České republice s soutěži s Chorvatskem údajně neprospěly proslovy Václava Klause proti momentálně módnímu přesvědčení o ničení planety, za což byl její zachraňovatel Al Gore odměněn Nobelovou cenou.

Valné shromáždění rozhoduje dvoutřetinovou většinou. Každý hlas má stejnou váhu, takže nepřekvapuje, že jak Reykjavík, tak Vídeň poslala své vábitele na miniaturní atoly Tuvalu, Palau a Nauru. Kde kdo komu za příznivý hlas platil, ovšem nevíme. Určitě platit nemohl chudák Island, tuze zasažený globální finanční krizí. Pouze si mohl dovolit uspořádat recepci v jídelně delegátů, bufet servírující ony lívanečky (Pancakes Folded with Jam of Mixed Berries and Whipped Cream). Konkurující Rakušané přivezli svou proslulou filharmonii koncertovat v neméně proslulé Carnegie Hall a v předvečer hlasování uspořádali velkou party v Metropolitan Clubu. Neboť hlasování je tajné, nikdy se pak neví, zda vynaložená námaha se vyplatila.

O potřebě reformovat tuto světovou organizaci se už nepochybuje mnohá desetiletí. Zbavit se onoho absurdního principu rovnosti hlasů ve Valném shromáždění, rozšířit počet permanentních členů v Radě bezpečnosti, aby tam zasedla i Indie, nejpočetnější demokratický stát na světě, Brazílie, zdaleka nejmocnější stát Latinské Ameriky, průmyslový gigant Japonsko, druhý největší finanční přispěvatel, a Německo, třetí nejštědřejší plátce. Americký kongres již před časem odhlasoval United Nations Reform Act of 2005, s pohrůžkou omezení příspěvků k provozu OSN na polovinu.

OSN s tolika aktivitami na všech kontinentech, s organizacemi jako ILO, FAO, WHO, UNESCO či UNICEF a s všelijakými jejich odnožemi poskytuje ovšem výtečné příležitosti a pokušení k nepravostem, k privátnímu obohacení. Přemnoho mraků korupce na obzoru. V konfliktech, vyvolávajících pramalou pozornost světové veřejnosti, mezinárodní jednotky s nedostatečným počtem mužstva a výzbroje se pokoušejí o řešení s různými výsledky. V Kongu jednotky v modrých helmách, známé jako MONUC, už působí od šedesátých let, čili téměř půl století. Domorodci jim posměšně říkají „motýlkové“ - hezcí na pohled, ale prakticky k ničemu. Přitom to tam zdaleka není bezpečná, příjemná služba, kdy dochází ke ztrátám životů ve vlastních řadách.

Dostalo se nám obohacení definicí tzv. failed states – států naprosto nefunkčních, neschopných zaručit svému lidu minimální bezpečnost, služby, podmínky ke snesitelnému životu. Světová banka vypočítává těch tzv. LICUS (low-income countries under stress) kolem třiceti, nejvíc jich je ovšem v Africe. Přímo čítankovým příkladem státu, kde nic nefunguje a vše se rozpadlo, je Somálsko. Jako možné řešení se navrhuje zřídit formu protektorátu, správy pod patronátem mezinárodní organizace. Což by ovšem vyžadovalo přímo horentní výlohy a ty jsou v nedohlednu, jakož i vůle členských států je poskytnout. Však jejich odpovědností je především prosazování vlastního národního zájmu. Pro altruismus mnoho místa nezbývá za podmínek, kdy zájmy to jsou nezřídka protichůdné, vzájemně se vylučující. Docílit mezinárodní harmonii, představa takového zázraku se ale prozatím zdá být v nedohlednu.

Po těchto jeremiádách pár optimistických slov: ledacos se podařilo v úsilí omezit obchodování s omamnými drogami, obchodování s ženami, výpomoci při přírodních katastrofách, záchrany mnoha životů ohrožených nákazou AIDS.