Srpen 2009

Žírná Iowa postižená nejen přírodními živly

Otto Ulč

Ještě před přesunem směrem k východnímu pobřeží, svou kantorskou kariéru jsem započal na Středním západě, prostorných nekonečných prériích, tam, kam v roce 1893 přijel Antonín Dvořák s rodinou strávit léto v převážně české osadě Spillville. Jeden semestr jsem učil v městečku Grinnell, na college stejného jména, té údajné zcela první čtyřleté na západ od řeky Mississippi. Mezi jejími graduanty proslul Harry Hopkins, blízký spolupracovník Franklina D. Roosevelta, a zejména pak Gary Cooper, hollywoodský idol své doby.

Iowa, stát značně rurální a náramně úrodný, též přilákala Nikitu Sergějeviče Chruščova, poté co bušil botou ve Valném shromáždění OSN, že přijel seznámit se s tamějšími znamenitými kukuřičnými lány. Češi tamějším směrem k permanentnímu usídlení začali přicházet v půli devatenáctého století, vlna za vlnou, tvorové jak s politickou, převážně však ekonomickou motivací. (Všeho všudy se v USA k českému původu hlásí 1,6 milionu a ke slovenskému 1,8 milionu Američanů.)

Zvykali si, asimilovali se různým tempem. Přivezená mateřská řeč jim vesměs zamrzla dnem odchodu ze země. „Tak sem, pani, včíra byla v Cedar Rapicích,“ zaslechl jsem na ulici rozpravu dvou babek. Do oněch Cedar Rapids jsem se dostal až v roce 2005. Město na řece téhož jména započalo v roce 1838 zhotovením jednoho srubu. Teď má 120 000 obyvatel, jejichž hlavním zdrojem obživy je 200 průmyslových podniků, nejznámější z nich Quaker Oats, dodávající ovesné či jaké vločky k snídani do milionů domácností, a též Rockwell International, konglomerát, též se podílející na výrobě nejmodernějších zbraní. Město se pyšní symfonickým orchestrem a rovněž institucí s písmeny NCSML (The National Czech and Slovak Museum and Library), vystavěné v blízkém sousedství několika ulic zbývající české čtvrti. Tak tam, na výspě v prérii se povedlo něco, na co se nezmohla ani ta sebevětší americké metropole. A začalo to z iniciativy dobrovolníků, z jejich píle, ze soukromých zdrojů, bez státní asistence. Slavnostního otevření se ale zúčastnili tři prezidenti: Clinton, Havel, Kováč.

Občas jsem dojížděl a nahlédl na univerzitu v Iowa City, aniž tehdy věděl o existenci užitečně fungujícího střediska s jménem Writers’s Workshop, kde po několik měsíců pobyli, aby mysleli, tvořili, vzájemně se obohacovali kumštýři, vesměs, ale ne výlučně, mistři pera. Též tam třeba pobýval herec Gene Wilder. Pokud vím, z exulantů literátů se této příležitosti dostalo Arnoštu Lustigovi a bouřliváku Janu Benešovi. Posléze i normalizátoři začali z klece vypouštět některé spisovatele - například noblesní Antonín Přidal, dramatik a pedagog, a Jaroslav Veis, pravá ruka Petra Pitharta, tam pobyli.

V současné době tamější končina však oku příliš nelahodí – nemůže lahodit. Nedávné záplavy, též notnou zásluhou rozbujelé Mississippi, zdevastovaly celé oblasti, nejen město Cedar Rapids. Pohroma značnější, než co způsobil hurikán s dívčím jménem Katrine, který zmonopolizoval veškerou mediální pozornost. Zatímco New Orleans přestal zcela fungovat, převládlo násilí a rabování, v Iowě se domorodci o sebe sami postarali, bez čekání na pomoc a záchranu od státu, ať vrchnost se postará.

Campus univerzity v Iowa City, s počtem třiceti tisíc studentů, se stále potýká s dopadem spouště odhadované ve výši 230 milionů dolarů. Některé budovy jsou poškozené zčásti, jiné zničené zcela. V parcích dosud dominuje nevábné bláto. Univerzitě ale ublížily nejen přírodní živly. Před několika lety se tam udála ošklivá událost: zahraniční student, Číňan, pokud si správně vzpomínám, na neúspěch ve snaze docílit doktorát, svého profesora zavraždil. Teď, v době nejsoučasnější, dochází k daleko častějším incidentům, z nichž některé rovněž s tragickým dopadem. Záležitosti se věnovaly The New York Times (28. 11. 2008) v pojednání s příhodným titulem Chain of Grief for a Flagship University. Leitmotivem, společným jmenovatelem, jsou obvinění ze sexuálního harašení. Případ dvou fotbalistů, údajných nemravů, vedl k zániku kariéry dvou akademických funkcionářů včetně viceprezidenta. Z harašení byl též obviněn neženatý a bezdětný pedagog Mark Weger, muzikolog, absolvent proslulé Julliard School, virtuos ve hře na hoboj, jíž oslňoval při koncertech v Carnegie Hall. Jenže ho postihl malér v podobě bývalé studentky, která k federálnímu soudu přispěchala s pozdním obviněním z prohřešku crude sexual comments (hrudé poznámky), k nimž údajně došlo před dvěma lety, jakož i z nevhodného dotyku (inappropriately touched) jiné studentky, jíž tato nevhodnost zas tak moc nemohla vadit, neboť ona se do souzení nepustila. Tak či onak, údajný zločinec Weger, momentálně na svém sabbatical, se pod tíhou obvinění zasebevraždil.

Týž osud postihl v srpnu téhož roku 2008 politologa s totožným jménem jako slavný dramatik – totiž Arthur Miller. Ten se zřejmě vskutku dopustil prohřešku: slibem lepší známky studentkám, jestliže mu odhalí svá ňadra či konce dovolí, aby se jich dotkl. Po obvinění vzneseném u státního soudu (ne tedy u federálního jako v případě muzikologa virtuoza Weigera) Miller vzal pušku a zastřelil se.

Dodatečně si pochvaluji rozhodnutí stát se penzistou, být emeritus mimo činnou službu. Vzpomínám na zážitek, když jsem našel pod dveřmi své kanceláře obálku a v ní dámské kalhotky - svůdné, revolučně rudé, již použité, mírně aromatické. (Tehdy jsem ještě nebyl obšťastněn českým úslovím, že taková součást intimní dámské garderoby sice není to nejdůležitější na světě, ale má k tomu sakramentsky blízko.) Trofej jsem přinesl domů, aby choť uvěřila. Což bylo před lety, než sexuální harašení rozkvetlo do své nynější krásy. Jakkoliv mě teď postihl nevyhnutelný osud víc než méně neškodného geronta, co bych si ale měl v takové situaci počít? Třeba to je provokace, past mě polapit. Běžet s rudým nálezem na děkanát či rektorát (v obou případech obsazený ženskou funkcionářkou), též s pravděpodobností se ztrapnit, zesměšnit? Trápení s povodněmi by asi byla přijatelnější alternativa.