Srpen 2009

Socialismus nebo smrt

Miroslav Václavek

„Zhoubný a ničemný komunismus rozpoutal bohužel svou zběsilou zuřivost, z níž se vynořily ty nejhorší zločiny i v zemích - jako např. ve Španělsku mně tak milém - kde ještě nemohl předvést všechny pohromy svých bludů. Nebylo tam jenom rozbořeno několik budov sloužících náboženským účelům, nebyl vyvrácen jenom ten či onen klášter, ale kde jen to bylo možné, tam byly do základu zničeny všechny chrámy, všechny náboženské prostory, a všechno, co svědčilo o křesťanském náboženství, třebas to byla proslulá svědectví umění a vzdělanosti. Komunisté v tomto zuřivém šílenství nejenom vyvraždili tisíce biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic a zvláště pronásledovali ty, kteří pečovali o dělníky a chudé, ale zahubili i mnoho prostých věřících, ať patřili k jakékoliv společenské třídě. A dosud je hromadně vraždí proto, že vyznávají křesťanskou víru nebo že odmítají jejich nevěrecké názory. Toto úděsné vraždění se provádí s takovou nenávistí, s takovou zvlčilou, surovou hrubostí, že v naší době to je přímo neuvěřitelné. Nikdo, kdo rozumně uvažuje, ať už je prostý občan nebo řídí velmi důvěrné státní záležitosti, nikdo pravím, se neubrání otřesné hrůze, jestliže uváží, že to, co dnes se děje ve Španělsku, příště může se stát i v ostatních vzdělaných zemích." Pius XI. v encyklice Divini redemptoris.

Španělsko roku 1936. Po komunisty zglajchšaltovaných volbách konaných 16. února 1936, vyhrává takzvaná levice spojená v Lidové frontě (socialisté a komunisté) tím nejtěsnějším možným výsledkem. Nastává ekonomický rozvrat znamenající více než milion lidí bez práce. Začínají represe a teror. Rudí hrdlořezové sdružení v tlupách vykonávají revoluční násilí spočívající v násilném vyvlastňování majetku, včetně zakládání kolchozů a organizovaném vraždění svých odpůrců. Po španělském venkově se rozléhá nářek okrádaných, týraných, zabíjených a mučených vyvrheli s hvězdami, srpy a kladivy na čepicích. Komunistický anarchismus, který měl ve Španělsku nastolit právě tuto formu bolševismu započal své dílo.

První kdo stál tomuto zlu importovanému ze Sovětskému svazu v cestě, byla katolická církev. Kostely a kláštery byly ničeny jako na běžícím páse. Celkem jich komunisté zničili přes sto šedesát. S jejich obyvateli, tedy s mnichy a jeptiškami v ústraní sloužícími bohu a své víře pro spásu lidských duší, se údajná demokratická a republikánská vláda rovněž jinak nemazlila. Jatka, která šílená lůza zachvácená nenávistí ke všemu nekomunistickému způsobila, znamenala smrt pro tisíce knězů i obyčejných a chudých věřících katolíků.

Čísla která dávají tomuto komunistickému řádění rozměr jsou šokující. Jen v roce 1936 bylo na území pod vládou údajných republikánů zmasakrováno nejméně 6000 kněží a řeholníků včetně 13 biskupů. Například pouze aragonské diecézi Barbastro bylo povražděno 88 procent kněží a místní biskup Asensio Barroso byl 9. srpna 1936 před smrtí vykastrován. Devět diecézí ztratilo více než polovinu kněží a pouhá příslušnost k církvi dávala důvod k popravě bez soudu. A nejen příslušníky katolické církve rudá nenávistná moc vodila ke zdi. Jak vyplývá z nejnovějších historických prací jsou „republikáni" zodpovědní za 85 tisíc poprav - jen v létě 1936 bylo pobito 75 tisíc lidí!

Taková zvěrstva nemohla zůstat bez odezvy. Poslední kapkou, do moře krve prolitého komunisty, byla vražda katolického vůdce Národního bloku Calva Sotela, spáchaná 13. 7. 1936. Španělská armáda již déle nezůstala nečinně přihlížet vraždám lidu, který měla chránit a vzbouřila se. V pátek 17. 7. 1936 vypuklo povstání iniciované španělskými generály ve španělském Maroku, kde byla převzata moc zpět. Z rukou komunistických zločinců. Následujícího dne se armáda vzbouřila i ve Španělsku. Jakožto odvetný krok komunisté rozpustili řádnou armádu a ozbrojili své fanatické stoupence coby Dělnické milice rozdáním zbraní mezi „lid". Občanská válka ve Španělsku propukla.

Na straně jedné řádná armáda, byť materiálně a vojenskou silou podporovaná zločineckým nacismem a fašismem - bez čerta by ale na druhou stranu nebylo toho ďábla, který jej vyháněl. Ke cti Frankově je nutno podotknout, že po dobu druhé světové války zůstal neutrální a nenechal se zavléci do válečného konfliktu, ani na základě této nezanedbatelné pomoci. Sám Hitler se vyjádřil, že si raději nechá vytrhnout několik zdravých zubů, než by ještě jednou o této záležitosti jednal s Frankem.

Na straně druhé Stalinovy legie u nás nazývané interbrigády. „Byla to jedna z nejhnusnějších a nejtragičtějších zkušeností mužů, kteří se dobrovolně přihlásili do Interbrigád, když zjistili, že mohou být zlikvidováni na dálku z Kremlu." Americký komunista-interbrigadista. O tom, že se jednalo o jednotky založené za účelem teroru a vražd, svědčí název jedné z nich - Gottwaldova. Ostatně samy interbrigády byly založeny na základě rozhodnutí stalinské Kominterny ze dne 18. září 1936. Dle vzoru NKVD, které celý tento spolek mělo na povel, byly založeny i brigády pro kontrolní a bezpečnostní službu. Ty se mimo jiné „vyznamenaly" i při likvidaci spolusoudruhů z interbrigád. Neboť, jak se jejich velitel André Marty (francouzský komunista) stačil pochlubit, tak v říjnu 1937 byl v interbrigádách zahájen dle sovětského vzoru hon na alkoholiky, anarchisty a trockisty. Celkově bylo doložitelně popraveno asi 50 členů interbrigád, skutečné číslo není možné zjistit. Soudruh Marty se později chvástal, že nechal popravit asi svých 500 mužů. Ale ani tahle „pomoc" ze země sovětů nebyla zdarma. Za sovětské zbraně a působení asi 2000 „poradců", si Stalin nechal zaplatit královsky. Shrábl celé španělské státní zlaté rezervy, téměř 635 tun zlata, které měly hodnotu tehdejších 718 milionů dolarů, a co do velikosti byly čtvrté největší na světě. Sám veliký incký král Atahualpa by se divil, kam po staletích doputovalo jeho zlato. Zlato každý komunista totiž miluje ještě více než US-dolary.

Bůh buď tedy milostiv těm, kam dosáhla ruka rudého teroru. Protože kdo se ocitl v dosahu těchto band, pro něž ani život příslušníků vlastních nic neznamenal, nemohl si být jistý ani majetkem, ani životem. Revoluční teror na územích ovládaných vládou takzvané Lidové fronty nabyl - jak jinak - charakteru masové genocidy. V Paracuellos de Jarama se nachází tzv. španělská Katyň. Nalézají se tam hromadné hroby, v nichž jsou pohřbena těla tisíců zastřelených civilistů. Zastřelených komunisty. Rozkaz k této masové genocidě vydal tehdejší rudý komisař Santiago Carillo, pozdější eurokomunista let osmdesátých, a tedy tak nevyhnutelně i idol všech mladých západních levicových hlupáků. O tom, co tzv. republikánská vláda byla, vypovídá nejlépe soupis obětí španělských bolševiků a socialistů, archivovaný v Národní svatyni, Gran Promesa de Valladolid, a který uvádí v letech 1931-1939, jména 110 965 zavražděných lidí. Přičemž obětí beze jmen je nejméně ještě jednou tolik.

Další průběh této tragické války, kdy normálním a svobodomyslným Španělům šlo o život nebo smrt, měl naštěstí dobrý konec. 28. března 1939 generál Franco se svojí armádou osvobodil Madrid a pád měst ostatních, doposud ovládaných rudými vrahy, byl jen otázkou dalších tří dnů.

11. prosince 1946 vstupuje Španělsko do OSN a 6. června 1947 po referendu, se španělský lid vyslovuje pro opětovné zřízení monarchie. Další cesta této země směřuje do Evropské unie a k prosperitě. Co by tam bylo dnes, kdyby tehdy komunisté, anarchisté a socialisté sdružení v Lidové frontě zvítězili, je nasnadě. Bída, země v rozvalinách, špína, hlad a řady hrobů ve stínu ostnatého drátu. Stejně jako všude tam, kde se tyto zrůdy dostaly k moci. Španělská občanská válka varuje dodnes. Varuje tím, čeho jsou takzvané levicové síly na cestě za absolutní mocí schopny. Nedejme se zmást jejich nynějšími rouchy beránčími. Ani u nás.

„Levice označuje termínem ‚bílý teror‘ ta období, kdy jsou trestáni skuteční vrahové. Odpůrci španělských nacionalistů udávají počet jejich obětí na cca 50 tisíc. Netvrdíme, že se mezi nimi nenacházejí i nevinní, ale v naprosté většině se jedná o sadistické vrahy a zločinecké kreatury, zatímco na straně obětí levice jde převážně o nevinné civilisty, mnohdy i starce a děti a zvláště kněze a řeholnice," píše Nicolás Gómez Dávila ve své knize Scholia.

Věnováno památce obětí zrůdných socialistických ideologií - jak ve vydání komunistickém, tak i nacistickém. Pokud mne vy socialisté všeho druhu nazvete bláznem, pak vzpomeňte na Platóna. Neboť jeho slova jsou věčná: "Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem."