Srpen 2009

Na věčné křižovatce

Jefim Fištejn

Obnovení strategické spolupráce mezi NATO a Ruskem nic nemění na skutečnosti, že ve vztazích Ruska s okolním světem narůstá konfliktní potenciál. Důležité je poznání, že ze svých vzdorovitých a konfliktních postojů pro Rusko nevyplývají žádné výhody, jen samé nepříjemnosti. Souhrn faktů svědčí o tom, že se Moskvě nedaří dosáhnout stanoveného cíle, jímž je obnovení statutu regionální velmoci. Vztahy s Evropskou unií stagnují a nikoho už dávno nevzrušuje naprostá neplodnost posledních summitů.

Energetika je zdrojem neustálých konfliktů a spíše rozděluje Rusko s Evropou, než aby je spojovala. Unie drasticky snížila dovoz ruského plynu a snaží se o diverzifikaci zdrojů. S krizí to vůbec nesouvisí, vždyť dovoz norského plynu nadále roste. Brusel nápadně posiluje svou přítomnost v regionu, který Rusko tradičně pokládá za vlastní sféru vlivu. Zmíněné obnovení partnerství s NATO zejména v oblasti společného protiteroristického boje znamená jen tolik, že si Rusko uvědomilo vlastní závislost na úspěchu afghánského tažení Severoatlantické aliance - právě tak je třeba rozumět náhlé ochotě Ruska vrátit americkou vojenskou základnu na území Kyrgyzstánu.

O mocenském ústupu Moskvy na postsovětském prostranství darmo mluvit: stále méně nezávislých států je ochotno bezvýhradně následovat ruskou politiku a stále více jich volí vlastní cesty. Bezchybným ukazatelem slábnoucího ruského vlivu je odmítnutí všech států světa s výjimkou Nikaraguy uznat nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. Ve vztazích se Spojenými státy lze pozorovat drobné pozitivní pohyby, ale zatím vůbec nelze odhadnout, zda tato dynamika bude mít dlouhý dech.

Smyslem diplomacie odjakživa byla schopnost států rozšiřovat okruh přátel a spojenců, ať již nezištných, nebo vynucených. Když se to nedařilo, bylo to pokládáno za věrný příznak neadekvátnosti cílů a prostředků vládní politiky. Jedním z nejdůležitějších cílů ruské zahraniční politiky v postsovětských dobách byla snaha o opětovné nastartování integračních procesů na území bývalého Sovětského svazu. Právě obnovení staré zóny vlivu měl na mysli Kreml, když používal eufemismu jako "pásmo privilegovaných zájmů". Má se za to, že velmocenský statut lze prokázat jen svou schopností prosazovat vliv mimo vlastní hranice.

Tento postoj není prost logiky, jenže je to logika značně přežitá. Ve druhé polovině 20. století v Evropě nebyl zaznamenán jediný případ opětovného spojení multietnických států, které se předtím rozpadly. Vysvětluje se to tím, že místní vládnoucí elity, když už se jednou dopracovaly k moci, nejsou ochotny vzdát se svého postavení bez boje. Neplatí to jenom pro Rusko - ani takové Rumunsko nemůže snadno pohltit Moldávii, přes veškerou příbuznost obou národů. Elity se dají samozřejmě koupit, ale efekt bude stejně jen dočasný.

Rusko v honbě za touto vidinou používá klasickou politiku biče a cukru. Problém je v tom, že v 21. století nestačí jen kombinace slibů a hrozeb, ani těch splněných. Je zapotřebí toho, čemu se říká "měkká síla" - celková přitažlivost modelu státního a ekonomického zřízení. Rusko dnes takovou "měkkou silou" nedisponuje, zatímco Evropa jí očividně má sdostatek, o čemž se mohli v praxi přesvědčit miliony Ukrajinců, Bělorusů a Moldavanů.

Příčinou nesouladu mezi ambiciózními cíli a skromnými výsledky ruské politiky je namyšlenost. To znamená nerealistické sebehodnocení. S ekonomikou, jejíž objem nepřesahuje 2-3 % světového HDP, mluvit o alternativě k západní civilizaci je drzost na samém pokraji hlouposti. Energetické velmoci neexistují: kdyby existovaly, svět by byl jiný už po arabském embargu v 70. letech. Představy, že Rusko má vždy v záloze nějakou tajnou zbraň, kterou může vytrestat neposlušné, jsou dětinské vzhledem k tomu, že žádný z potenciálních objektů takového trestu nestojí proti Rusku osamocen, nýbrž dávno vybudoval vlastní systém zahraničněpolitických spojenectví.

Kreml nejspíše většině těchto argumentů perfektně rozumí, a proto se snaží pocit prohry kompenzovat velmocenskou rétorikou, neústupností v jednáních, profesionalitou diplomatů, anebo, což je nejhorší, životy svých vojáků. Nadlouho to nevystačí. Jako již mnohokrát ve svých dějinách se Rusko opět ocitlo na křižovatce a může volit mezi dvěma cestami. Jedna je konfrontace se Západem. Tu si Rusko nemůže dovolit vzhledem k hospodářské slabosti, objektivním hrozbám z východu a z jihu a také vzhledem k nedostatku spojenců. Ani subjektivně si ruské elity nemohou přát konfrontaci se Západem, jelikož právě tam mají svá aktiva, od nichž nechtějí být odříznuty novou železnou oponou. Druhá cesta vede k radikální změně současné politiky. To by vyžadovalo bezpodmínečný respekt k suverenitě sousedů a založení vzájemných vztahů na čistě tržních základech. A také pochopení toho, že spolupráce s Evropou je pro rozvoj Ruska nesrovnatelně vděčnější než konfrontace.

Zdá se, že ani k této alternativě ruské elity zatím nejsou připraveny. A tak kráčí mimo pevné cesty, po kotníky v blátě jako již nejednou v minulosti.

(www.rozhlas.cz/cro6)