Srpen 2009

Vraťte, co jste ukradli

Jaroslav Formánek, Petr Třešňák

I svět umění začíná narovnávat staré loupeže a křivdy. Evropská muzea a galerie se dodnes pyšní spoustou předmětů, které patří někomu jinému. Kurz se ale otáčí a spousta států i významných institucí pomalu přistupuje na to, že ukradené či za nejasných podmínek sesbírané cennosti by se měly dostat zpět k původním majitelům. Ať už jsou to oběti holocaustu, australští domorodci nebo obyvatelé někdejších kolonií.

Stejný příběh

V dřevěné kazetě leží dvaatřicet porcelánových šachových figurek, které v 19. století vyrobili v Míšni. Jejich někdejší majitel, pražský komerční rada Viktor von Kahler, jenž za první republiky shromáždil originální sbírku míšeňského porcelánu, je určitě se zalíbením převracel v prstech. Už přes šedesát let však patří pražskému Uměleckoprůmyslovému museu a od začátku prázdnin jsou součástí zdejší výstavy Návraty paměti. Jak a proč se zde figurky ocitly, o tom vypovídá podtitul expozice: Příběhy majetku obětí holocaustu.

Každá z vystavených sošek, rytin, hodin, obrazů, svícnů nebo kávových servisů skrývá tragický příběh. Většina z nich má totožný konec – nacistické vyhlazovací tábory. Cesta k nim začala obdržením poštovní obsílky s osobním číslem, vyzývající k nástupu do transportu. To samé číslo pak zaměstnanci speciálního oddělení pro správu zabaveného židovského majetku Treuhandstelle lepili na veškeré věci, které v opuštěných bytech a vilách zůstaly. Může se zdát, že ti, kdo vyhlazování zázrakem přežili, či jejich pozůstalí díky německé důkladnosti svůj majetek po válce lehce získali zpět. Tak jednoduché to ale zdaleka není. A nejde jen o oběti holocaustu.

Přísné podmínky

V restitucích židovských předmětů panoval po válce chaos. V tehdejším Československu způsobil, že řada z nich po osvobození ležela v muzejních depozitářích tak dlouho, až je komunistický režim vyvlastnil. Cennější umístil po muzeích a galeriích, ty s menší hodnotou rozprodal. Prvním případem jsou právě šachové figurky z Kahlerovy kolekce. Bývalý majitel o ně zažádal (měl štěstí, v červnu 1939 uprchl do Francie, a poté do USA), ale neúspěšně. Národní správě majetkových podstat předložil osmistránkový seznam v Praze zanechaných uměleckých předmětů, nalezeny byly však pouze čtyři obrazy a tři rytiny. Šachové figurky s torzem míšeňské sbírky přitom odpočívaly v depozitáři UMPRUM, kam se dostaly v roce 1943. Proč je Kahler nedostal zpět?

Svoji roli hrála dobová protiněmecká atmosféra. Kahler, jenž z amerického exilu finančně podporoval zahraniční odboj, doplatil na to, že se tři roky před nástupem Hitlera k moci při sčítání lidu přihlásil k německé národnosti. Navíc získal americké občanství a restituce se týkaly pouze občanů ČSR. Jeho opakované žádosti tak byly v roce 1950 definitivně uloženy ad acta. Obecně restituce probíhaly až do roku 1952. Majitel nebo pozůstalý musel kromě zmíněného občanství splňovat ještě jednu podmínku: prokázat se válečnou bezúhonností. Pokud se pak v centrálních skladech vytvořených Němci ve Šternberském paláci a ve Strahovském klášteře našlo jeho vlastnictví, dostal je většinou zpět.

Potřebujeme kufry

Připomeňme, že deportace Židů z protektorátu nacisté zahájili v říjnu 1941. V Praze byli shromažďováni v dřevěných barácích kousek od Veletržního paláce, každý musel odevzdat klíče od domova a vyplnit několikastránkový dotazník o svých majetkových poměrech. „Tehdy už měli obstavená bankovní konta a do dotazníku vypisovali movité i nemovité věci, naprosto všechno, co si člověk dokáže představit. Třeba velikost bytu, jeho polohu, počet nábytku, nádobí, svršků, knih, uměleckých cenností, uhlí ve sklepě anebo dluhy, jež dotyčná osoba měla,“ vysvětluje další kurátor výstavy Mario Vlček.

Do opuštěných nemovitostí pak přicházeli zaměstnanci Treuhandstelle, nacisty k tomu donucení členové pražské židovské obce, kteří veškerý majetek evidovali transportním číslem konkrétní osoby, a české špeditérské firmy ho pak odvážely do speciálních skladů. V Praze jich bylo na šedesát a Němci v nich mohli pod cenou cokoli nakoupit. Že byl zájem veliký, dosvědčuje stížnost jednoho vedoucího skladu z roku 1944 na jistého E. Richtera, jenž levně nakoupil gauč, sekretář, jídelní stůl, čtyři židle, dvě křesla a patnáctidílný kávový servis z majetku po Vojtěchu Kaudersovi, Janu Hirschovi, Emilu Kellerovi a Bedřichu Heřmanovi a dožadoval se dalšího vstupu bez patřičného povolení.

Osud Kahlerovy sbírky míšeňského porcelánu a šachových figurek se však ubíral jinou cestou než gauče, lampy nebo kabáty. Umělecká díla vyšší hodnoty si gestapáci rozebírali mezi sebou nebo je nabízeli známým, sběratelům, kvetl i čilý obchod s cizinou prostřednictvím neutrálních států jako Švédsko, Švýcarsko. Těmito cestami zmizela větší část Kahlerovy umělecké kolekce, zbytek skončil v muzejním depozitáři. To už se ale průběh války začal obracet, a jak dosvědčují záznamy skladů Treuhandstelle, s postupem spojeneckých vojsk v protektorátu vzrostla poptávka po cestovních taškách a kufrech. Kolik uměleckých skvostů a jak velké množství židovského vlastnictví v té době změnilo majitele a zmizelo v cizině, proto nelze přesně stanovit ani s pomocí jinak pečlivě vedené německé evidence.

Proč se toho vzdávat

Přeživší a pozůstalí měli na pátrání hodně málo času. Podle historičky Heleny Krejčové všechno skončilo spuštěním železné opony. Nejenom na Východě. „Myslíte si, že západní muzea nebo galerie měly zájem něco vydávat?“ komentuje přístup Velké Británie, která uloupený židovský majetek dodnes nevrací, a pokud žadatel svá práva prokáže, je mu proplacena finanční náhrada.

Jak je na tom v tomto ohledu Česko? Po revoluci tu vznikl zákon o zmírnění majetkových křivd, počítačová databáze uměleckých předmětů pocházejících z majetků obětí holocaustu Restitution-Art, byl založen Nadační fond obětem holocaustu. Právě na základě obsahu nového zákona by měl dnes sběratel porcelánu Kahler daleko větší šanci získat šachové figurky zpět. Podmínkou restituce už je totiž jen důkaz o majetkovém nároku. Takto byly nedávno vyjmuty ze sbírek Národní galerie tři obrazy malíře Joži Úprky po Franzi Schnabelovi z Nové Paky, které by měly zamířit k jeho příbuzným do Spojených států.

Jenže stát se uměleckých děl nevzdává rád. A nejen jich. Přesvědčila se o tom spousta lidí, třeba František Oldřich Kinský, který marně žádal o navrácení majetku v hodnotě 40 miliard, jenž jeho rodu Československo zabavilo po válce v odplatě za spornou kolaboraci jeho předků s nacisty. Než stačily evropské soudy dospět k výsledku, Kinský letos v dubnu zemřel. Ale i u méně problematických postav si stát často vypomůže prostě tím, že dotyčné dílo, o něž by měl přijít, vyhlásí za nedotknutelnou národní kulturní památku.

Zpátky domů

Navzdory tomu dnes platí, že ve světě umění a muzejnictví jsou majetkové nároky v kurzu a daří se jim jako nikdy předtím. Židovský majetek ukradený za holocaustu je samozřejmě nejviditelnější a také nejdotaženější příklad – Británie v současné době konečně připravuje zákon, který původním majitelům a dědicům výrazně ulehčí možnost získat jej zpět ze státních sbírek, rakouský Linec letos v dubnu z vlastní iniciativy vrátil dědicovi obraz Gustava Klimta v odhadované hodnotě půl miliardy korun.

Ve hře jsou zároveň i méně bolestnější – ovšem neméně komplikované křivdy – třeba dědictví západního kolonialismu. Kdyby si profesor antropologie Jan Jelínek nedělal před odchodem do penze tak důkladný pořádek v papírech, mohli jsme se možná těšit na nezvyklou podívanou. Před budovou Moravského zemského muzea v Brně stojí australský domorodý stařešina pomalovaný barevnými vzory a s ptačím perem a zapáleným listem posvátného eukalyptu tančí rituální tanec. „Jsme tady, abychom našeho předka odvezli zpátky domů,“ vysvětluje přítomným Moravanům. „Dokud jeho ostatky neleží v rodné zemi, jeho duch nespočine.“ Jím vedená delegace Austrálců pak slavnostně přebírá od českých úředníků kosti předků, aby je odvezla za oceán.

Přesně takto vypadal před dvěma měsíci rituál navracení domorodé lebky z antropologického oddělení Liverpoolského muzea v Británii. Brněnské muzeum má takových lebek osm a pravděpodobně letos na podzim dokončí všechny administrativní kroky a předá je zpět do Austrálie, která o ně před dvěma lety požádala. Domorodý tanec v brněnských ulicích je ovšem nejistý – na rozdíl od Liverpoolu totiž zdejší archeologové nevědí, z jakého území lebky pocházejí. Profesor Jelínek, bývalý ředitel muzea, který je na přelomu 60. a 70. let v Austrálii vykopal a převezl do Československa, totiž s ukončením kariéry zničil značnou část svých záznamů a před pěti lety zemřel. K ostatkům se tak nemůže přihlásit konkrétní kmen, který by předkům vystrojil patřičnou poctu.

„Z etického hlediska je to zcela legitimní snaha,“ komentuje žádost Austrálie o návrat domorodých lebek ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner. Viděno striktně z hlediska práva přitom český profesor nebyl žádný zloděj – on i velká část jeho kolegů antropologů při výpravách respektovali tehdejší předpisy. Problém je v tom, že právo se zájmy domorodých obyvatel vůbec nepočítalo. To se teď mění. Mezi prvními si nápravu vymohli severoameričtí indiáni – po desetiletích kampaní, sporů s antropology a žalob se jim na přelomu 80. a 90. let podařilo prosadit zákony, které jim zajišťovaly právo žádat zpět tělesné ostatky předků a rituální předměty. Z depozitářů muzeí putovaly do rezervací tisíce lebek, kostí i magických pomůcek medicinmanů. Australské vyrovnání přišlo později a celosvětová kampaň za navrácení ostatků a artefaktů Austrálců vrcholí až v posledních letech.

Australská vláda, snažící se odčinit dědictví genocidy, je v prosazování nároků svých původních obyvatel velmi aktivní. Na brněnské lebky (které nebyly v galerii vystaveny, ale léta ležely v depozitáři) Australané přišli při četbě českého antropologického časopisu. Vnímání minulosti se mění a ve světě muzejnictví se tak dnes už stává i to, že instituce nečeká, až „se na ni přijde“, ale inventář volající po návratu oznámí sama – nedávno tak například kurátorka ze Seattlu nabídla Australanům vzácný rituální kámen nazývaný churinga, který náhodou objevila v depozitáři. Pro pořádek je nutné připomenout, že domorodé africké umění, které nemá zastání v silných lobbujících vládách, cestuje takto zpátky domů podstatně méně často.

U nás je mu líp

Nejdramatičtější bitvy o ukradená díla se dnes v muzejním světě ovšem nevedou ani s oběťmi holocaustu, ani s domorodci. Zápasí spolu někdejší koloniální titáni (zejména Británie) s památkovými velmocemi, jako jsou Egypt nebo Řecko. Nejproslulejší a v mnohém typický spor vede už desetiletí Řecko s Británií o kolekci soch a plastik nazývanou Elginovy mramory. Britský velvyslanec v někdejší Osmanské říši ji před dvěma sty lety za značně nechutných okolností vyvezl z athénského Parthenonu do Londýna, kde se stala majetkem Britského muzea. Řecko po druhé světové válce začalo vehementně žádat o vrácení pokladu, Britové však tvrdošíjně trvají na tom, že se o něj dokáží postarat lépe: athénský smog a nedobrá konzervační péče prý sochy zničí a Londýn je navíc místem, kde je uvidí více lidí.

Britská argumentace je na první pohled značně účelová a ukazuje, že pokud nejde o politicky ožehavé lebky nebo oběti holocaustu, altruismus muzejníků se rychle vytrácí. Na druhou stranu platí, že dějiny lidstva jsou i příběhem rabování a to vyvolává pochyby, zda je správné vrátit všechno umění do místa původu. O otázce, jestli egyptské umění náhodou nedělá Egyptu lepší službu třeba ve Švédsku než doma, kde ho beztak mají tuny, se mezi odborníky skutečně živě diskutuje.

Absurdní rozměr sporů o navracení nedávno připomněl návrh venezuelského náměstka ministra kultury. Na schůzce s řediteli státních muzeí navrhl, aby země vrátila do místa původu své sbírky egyptského umění a čínského porcelánu. Nikdo sice o druhořadé kolekce nežádal, úředník se ale opřel o nesouhlas s kapitalistickým principem sběratelství a přesvědčení, že umění má reprezentovat domácí tradici doma. Řediteli jednoho z muzeí budiž přičteno ke cti, že mocnému šéfovi připomněl podstatnou okolnost – porcelán, o němž je řeč, Čína vyráběla na vývoz.

(Respekt, www.respekt.cz)