Srpen 2009

Se špicly v patách

Luděk Navara

Je přesně patnáct minut po dvanácté. 15. červen 1946. Londýn. Z Traveller Clubu vychází na ulici československý generál Heliodor Píka. Nasedá hned do auta a jede do hotelu Savoy, kde bydlí.

Je teprve rok po válce, ale už jsou mu v patách. Muž, který ho sleduje, je opravdu důsledný. Poznačí si číslo auta: D1-4-944. Špiclem je Adolf Püchler, československý důstojník vojenské zpravodajské služby OBZ, kterou už v té době ovládá fanatický komunista Bedřich Reicin.

„Už od roku 1946 byl Píka sledován,“ říká historik František Hanzlík z brněnské Univerzity obrany, který v těchto dnech shromáždil dokumenty o Píkově pronásledování a představil je na výstavě v Brně. Výstava, která vznikla ve spolupráci se Slezským muzeem v Opavě, připomíná šedesáté výročí Píkovy vraždy. Zveřejněné dokumenty ukazují, že Píka byl sledován doslova na každém kroku – v cizině, doma i v práci. „Píka byl v kategorii těch, kteří byli sledováni nejvíc. Patřil tam ještě generál-zpravodajec František Moravec, bývalý ministr obrany Sergej Ingr či generál Antonín Hasal,“ dodává. Všichni tři jmenovaní, kteří za války působili s prezidentem Benešem v Londýně, později stihnou včas emigrovat na Západ. Píka zůstane doma. A zemře.

„Nikdy emigrovat nechtěl. Absolutně to odmítal,“ říká Píkův syn Milan. O tom, zda jeho otec tušil něco o tom, že je sledován, však neví. „Jestli to věděl, nikdy o tom nemluvil,“ říká Milan Píka.

Ale v roce 1946 situace ještě nijak dramaticky nevypadala. Píka se po návratu do Prahy stal zástupcem náčelníka hlavního štábu a v červnu 1946 jede jako zástupce vlády na návštěvu do Británie. Komunističtí špiclové, kteří jsou mu v patách, však v Londýně vyvolají pořádný skandál. Může za to právě neopatrnost Adolfa Püchlera, který plnil v Británii dvojí úkol. Kromě sledování generála měl totiž na starosti ještě podloudnictví. Tajně (ovšem na objednávku svých nadřízených v Praze) prodával na černém trhu perly, které byly do Londýna propašovány diplomatickým kurýrem. Tímto pozoruhodným způsobem získávali peníze českoslovenští komunisté, kteří je používali na nejrůznější aktivity a později i na financování únorového převratu v roce 1948. Samozřejmě vybrané zboží si takto obstarávali i vysocí ministerští úředníci. Nešlo zrovna o troškaření – jen v tomto jediném případě byl přes hranice pašován kontraband za půl milionu korun. Zisky byly asi trojnásobné.

Jenže to mělo háček. Šmelina Adolfa Püchlera neunikla pozornosti britských celníků. A ti byli podivným československým obchodníkům na stopě. Vtrhli do londýnského bytu, ve kterém Püchler po dobu „plnění úkolu“ přebýval, a zabavili tam mimo jiné i jeho aktovku. A v ní našli na papírku napsané číslo vozu, kterým Píka odjel do hotelu Savoy. Byl to průšvih. Vůz totiž patřil britské admiralitě. „Kdyby se provalilo, že sledují Píku, hrozil by skandál. Takže Püchler musel rychle jednat. Zachránily ho kontakty s anglickými zpravodajskými důstojníky z doby války. A úplatek 1000 liber, které dal advokátovi, aby věc urovnal. Oni mu vrátili aktovku. Oficiálně se to neřešilo, Püchler tam měl známé. Byl šmelinář a uplácel Angličany i v řadě jiných případů,“ popisuje Hanzlík.

Stále na očích Püchler však nebyl jediný, kdo Píku v Londýně sledoval. Dalším špiclem byl člen jeho vlastní delegace Egon Busch (v jiných dokumentech psáno Buš). „Výsledek sledování Píky jsem vždy odevzdával Bušovi a ten to ihned hlásil do Prahy,“ vypověděl později Püchler, když se v Československu dostal do potíží a byl sám vyslýchán. Jeho výpověď se v archivu zachovala do současnosti. Píka se svých „stínů“ už neměl zbavit. Pokud byl na svobodě, měli jej stále na očích, i po návratu do Československa: „Dne 10. 7. 47 v 17 hodin přišel do hotelu Alcron generál Píka. Zdviží odjel do pokoje pana Hilla – anglického státního příslušníka, na návštěvu. Zdržel se u něho asi 20 minut a pak hotel opustil. Zprávu získal zaměstnanec hotelu pan Prášil František.“ Tak vypadá například jedno z hlášení o pohybu Píky po Praze.

Jak neuvěřitelně silný zájem měla komunisty řízená tajná služba na Píkovi, ukazuje i způsob, jakým zacházela s nahrávkami jeho tajně získaných rozhovorů. Ty byly přepisovány na papíry a později ještě nahrávány na gramofonové desky.

Šlo přitom o dlouhé hodiny nahrávek, neboť odposloucháván byl jak Píkův telefon v jeho kanceláři, tak telefon v bytě. Ani písemnosti uzavřené v Píkově psacím stole a v trezoru nebyly v bezpečí. Příslušník OBZ plukovník Richard Mysík pravidelně pomocí paklíče vnikal do jeho kanceláře, do stolu i do trezoru a všechny anglicky psané dokumenty kopíroval a originály vracel na původní místo. Píka byl přitom v té době stále ještě zástupcem náčelníka hlavního štábu. Neexistoval důvod, proč tak vysoce postaveného důstojníka sledovat či odposlouchávat. Takové jednání bylo nezákonné. Což ukazuje, jak „demokratické“ bylo období od konce války do roku 1948.

Proč tolik vadil Generál Píka byl však „pod drobnohledem“ už v době, kdy působil na postu náčelníka československé vojenské mise v Moskvě. Bývalý důstojník Rudolf Luskač popsal, jak Píka stěhuje psací stůl do jiné kanceláře. Zřejmě měl obavy z namontovaného odposlechu: „Když jsem se dotázal, proč ta pracovna bude v jiné místnosti, odpověděl mi, že k tomu má důvody, protože je lepší, když to bude tam, kde on chce, než tam, kde to chtěly sovětské úřady.“

Sovětským i československým komunistům Píka vadil, neboť na svém postu hájil tvrdě zájmy Benešovy londýnské vlády a vojenskou jednotku chtěl budovat tak, aby nepodléhala politickým vlivům. Když přesto komunisté organizovali své buňky ve vznikajících československých vojenských jednotkách v SSSR, hlásil to Píka do Londýna. Nejnebezpečnější byl ovšem svými znalostmi sovětských poměrů. „Na Píkovi měla eminentní zájem sovětská strana. Prioritou bylo, že se nesmí dostat na Západ, protože příliš věděl o sovětské zpravodajské službě,“ říká Hanzlík.

Ještě předtím, než se českoslovenští komunisté rozhodli Píku „zlikvidovat“ doma, vymyslel Bedřich Reicin plán, jak Píku omámit chloroformem a nechat unést do Sovětského svazu. To už sice bylo po únorovém komunistickém převratu, ale Píka byl ještě na svobodě. „Někdy v březnu 1948 jsem byl zavolán ke generálu Reicinovi v přítomnosti generála Klena a byl jsem dotázán, zda umím zacházet s chloroformem. Když jsem odpověděl záporně, řekl mi, že on má nějaké zkušenosti, a prakticky mi je předvedl. Dále mi řekl, abych si vybral dva naprosto spolehlivé důstojníky...“ popisoval v roce 1951 Reicinův podřízený Bohumír Nyč. Nyč byl dokonce už vyslán na jižní Moravu, aby tam připravil Píkův únos. Plán vypadal následovně: Omámený generál bude unesen přes hranice do Rakouska, kde byla v té době ještě sovětská okupační zóna. Tam bude předán sovětským vojákům a ti se o něj už „postarají“. Československé úřady by mezitím vydaly „oficiální“ zprávu, že Píka utekl do zahraničí.

Ale Nyč se zalekl, že by na akci mohl sám doplatit, neboť jeho nadřízení se po jejím provedení budou chtít zbavit svědků, tedy i jeho. Navíc nebylo jasné, zda se taková akce přece jen neprozradí. V takovém případě by totiž hrozila mimořádná mezinárodní ostuda. „O tomto nebezpečí pro otce jsem v té době samozřejmě vůbec nevěděl. Dozvěděl jsem se o něm později, ze zveřejněných dokumentů,“ říká generálův syn.

Jak generál Píka nakonec dopadl, je všeobecně známé: na základě vykonstruovaných obvinění a podvržených dokumentů byl odsouzen v zinscenovaném procesu. Na šibenici jej dostal především prokurátor Karel Vaš, který sám připravoval žalobu. Ten byl za to po roce 1989 ostatně souzen a... nepotrestán.

Za zinscenovaný proces s Píkou nebyl potrestán ostatně vůbec nikdo. I když strůjci procesu kvůli nejrůznějším stranickým čistkám a vyřizování účtů nedopadli většinou dobře: Reicin byl odsouzen spolu se Slánským a popraven (pozoruhodný paradox je, že při procesu byl označen za agenta Píky). Reicinův nástupce Josef Musil byl rovněž popraven, šéf zpravodajského oddělení generál Ludvík Klen byl odsouzen na doživotí a propuštěn v roce 1960. Bohumil Nyč, který měl původně Píku omámit chloroformem, dostal osm let, které si odseděl v plné výši. Podplukovník Richard Mysík, který kopíroval dokumenty z Píkova stolu, byl zatčen a poté spáchal sebevraždu.

(MFDNES)