Srpen 2009

Verdikty pro smích

Luděk Navara

Většího vítězství v tuzemské justici ani nemůžete dosáhnout. Ústavní soud rozhodne, že máte pravdu, a nařídí všem soudním instancím, které dříve vaše návrhy zamítaly, aby o nich jednaly znovu. Konečně úspěch! Opravdu? Záleží zřejmě na tom, o co a s kým se soudíte.

Někdy totiž i verdikt Ústavního soudu může být jen cárem papíru a nezajistí naplnění vašich požadavků. „Jsou na místě pochyby, zda žijeme v právním státě. Tedy sama za sebe pochyby nemám: toto právní stát není,“ říká advokátka Klára Veselá-Samková, která zastupuje sdružení majitelů domů v jeho sporu ohledně regulace nájemného a náhrady škod, které majitelům domů kvůli regulaci vznikly. Právě majitelé domů jsou ti nejviditelnější vítězové, kteří se obratem mění na poražené. U Ústavního soudu vyhrají, ale obecné soudy už nálezy Ústavního soudu nerespektují. Takže na peníze, které by dorovnaly ztrátu vzniklou regulací nájemného, majitelé čekají léta marně. Jenže majitelé domů nejsou vůbec jediní, pro které Ústavní soud už není poslední instancí. Verdikty této instituce jsou k smíchu i v jiných případech.

„V roce 2005 maminka vyhrála u Ústavního soudu, a tak jsme čekaly, že už máme vítězství v kapse,“ popisuje Silvia Weiszová, jejíž matka se soudí kvůli důchodu od roku 1999. Ta je původem Slovenka a brala nižší důchod než její čeští kolegové. Léta se domáhala dorovnání, až Ústavní soud jí před třemi lety dal za pravdu. „Tehdy jsem v první chvíli měla hroznou radost. To jsem ale netušila, že v našem státě se dá všechno obejít a vítězství u Ústavního soudu může být jen cárem papíru,“ popisuje Silvia Weiszová. Ukázalo se totiž, že se případ vrátil k soudu, který o věci původně rozhodoval, a ten jí peníze přiklepnout zase odmítl. Co s tím?

Naštěstí ji napadlo podat ústavní stížnost znovu. Teprve když Ústavní soud rozhodl podruhé, úředníci se probudili a Anna Weiszová se domohla požadovaných peněz. „Kdybychom ústavní stížnost znovu nepodaly, nemáme nic. Je to hrozné. Vyhrajete u Ústavního soudu a nikdo to nemusí respektovat. Nyní ke všem podobným rozhodnutím v Česku už přistupuji skepticky,“ popisuje Silvia Weiszová. Letos podala její maminka žádost o odškodnění za takzvanou nemajetkovou újmu - tedy za devět let trvající průtahy a soudní tahanice. Věří, že uspěje. „Maminka se během nich psychicky zhroutila,“ vysvětluje dcera.

Důvodů, proč jsou verdikty Ústavního soudu občas odmítány, je víc. Jedním z nich je určitě nedostatek tradice. Ačkoli Ústavní soud na papíře existoval, vznikl fakticky až po pádu komunismu. „V těch soudcích to zůstalo. Mnohým přišlo nesmyslné, že vedle Nejvyššího soudu existuje ještě něco dalšího,“ říká bývalý ústavní soudce Vladimír Klokočka. Ústavní soud navíc vnáší do rozhodování jiný aspekt - jde mu o principy a hodnoty, na což také čeští soudci nejsou vždy zvyklí. „Ze vzdělávací úrovně starého režimu pocházejí trendy, které popírají Ústavní soud jako instituci. Vycházejí ze starého názoru, že do něčeho, co odhlasuje nejvyšší orgán lidu, nemá právo už nikdo zasahovat,“ říká Klokočka.

Ústavní soud „bojoval“ s obecnými soudy od počátku. Nejsilněji v druhé polovině devadesátých let, kdy se objevil termín „válka soudů“. Šlo o zásadní spor: směli být odpírači vojenské služby opakovaně odsuzováni za nenastoupení do armády? Ústavní soud rozhodl, že ne. Řídil se úvahou, že kdo by byl opakovaně trestán za odmítnutí vojny, nakonec by strávil ve vězení víc let než ten, kdo se dopustí vraždy. A to by bylo nespravedlivé. Jenže Nejvyšší soud trval na opaku. Obě instituce se přetahovaly až do léta 1999, kdy Nejvyšší soud ustoupil. Od té doby se situace lepší. „Nesledujeme, jak a zda se naše rozhodnutí respektují. Nemáme na to ani technické možnosti. Ale spoléháme na to, že všechny orgány naše rozhodnutí respektovat budou. Jinak riskují, že se k nám stížnost vrátí,“ říká soudce Ústavního soudu František Duchoň.

V žádném ze sporů však nešlo o tak obrovské peníze, o jaké hrají majitelé domů. Tedy v řádu desítek miliard korun. Ti argumentují tím, že regulované nájemné bylo v některých případech tak nízké, že jim nestačilo ani na nutné opravy. A protože sami nemohli regulované nájemné zvýšit na úroveň tržního, začali žádat o vyplacení rozdílu stát. „Oprávněně,“ řekl jim Ústavní soud. „Nedostanete nic,“ říkají jim však soudci obecných soudů.

„Na soudce obecných soudů jsou velké tlaky a oni cítí, že je nikdo nebude kárat, když se vzepřou Ústavnímu soudu,“ myslí si místopředseda Občanského sdružení majitelů domů Robert Axamit. „Jde o peníze a politickou moc. Proto ty verdikty Ústavního soudu nejsou respektované,“ říká Klára Veselá-Samková.

Už před čtyřmi lety, když se pro majitele domů začala opakovaně vítězství měnit v porážku, začali si tito stěžovat u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Logicky - je to instituce, která může do současného právního chaosu vnést jasno. „Štrasburk je jediná naše naděje. Nejde o problém majitelů bytů, jde o krizi ústavnosti, o nerespektování pravidel a dělby moci nastolené ústavou,“ říká Veselá-Samková. Ona sama před štrasburským soudem zastupuje jak jednoho konkrétního stěžovatele, tak Občanské sdružení majitelů domů. A také skupinu senátorů, která se do sporu zapojila. Jenže ostře sledovaný spor hned tak rozhodnut nebude.

Ve Štrasburku se totiž sešlo celkem neuvěřitelných pět tisíc žalob českých majitelů nemovitostí. Aby se jimi soud nezavalil, byly vybrány čtyři „pilotní“ stížnosti, z nichž zůstaly dvě (jeden stěžovatel zemřel, druhý odstoupil od sporu). Tyto dvě se stanou jakýmsi vzorem pro budoucí rozhodování. „Nemá smysl si zastírat, že té skupině lidí jako celku jde o miliardy,“ říká vládní zmocněnec pro štrasburský soud Vít Šorm. Jenže o miliardy jde i státu, který situaci dlouhodobě neřešil. Na rozdíl třeba od sousedního Polska, které upravilo legislativu už před lety. Avšak poté, co majitelka polského nájemního domu spor ve Štrasburku vyhrála.

(MFDNES)