Srpen 2009

Čas pro vyšší daně

Luděk Niedermayer

Nepříjemná pravda, kterou teď ministr financí a dlouholetý šéf státního rozpočtu Eduard Janota sděluje obyvatelům naší země, je podobná té, jakou léta říkal svým předchozím šéfům. Situace je vážná, musíme šetřit na výdajích, jinak nás čeká propad do velkých dluhů. Rozdíl je v tom, že v předkrizové době se oním velkým deficitem mínil řád desítek miliard. Nyní jde o řád větší neboli stovky miliard. Problém navíc je, že se neustále zužuje prostor, v němž můžeme proti deficitu státního rozpočtu manévrovat. A navzdory emocím, které to v médiích vzbuzuje, je třeba vážně promýšlet zvýšení daní.

70 miliard na úroky

Z úst ministra postupně zaznělo skoro vše, co lze pro záchranu našich veřejných financí učinit na výdajové straně státního rozpočtu. Navrhl jednat o snížení mandatorních výdajů (hlavně sociální platby), za což sklidil rychlé odmítnutí hlavních politických stran. Poté došlo na hrozbu snížení investičních výdajů – zejména v oblasti dálnic. Vláda sice Janotu proti ministrovi dopravy Gustávu Slanečkovi zatím podržela, ale ani snížení těchto plateb není „politicky korektní“.

Přitom nejde jen o dočasný problém. Je pravděpodobné, že naše země jen tak nedospěje k předkrizovému růstu kolem šesti procent, který byl s to plnit státní pokladnu vyšším tempem, než politici utráceli. Janotova prohlášení ukazují, že hledání úspor bez podstatné změny výdajů určených ze zákona (sociální podpory, penze, platby státních zaměstnanců atd.) není snadné. Našemu státnímu aparátu by slušelo „zhubnutí“ v řádu víc než jednotek procent a rezorty by měly urychleně hledat, jak plnit své ambice za méně peněz, ani to však na chybějící desítky miliard asi stačit nebude.

Není proto divu, že rozpočtový výhled pro veřejné finance počítá pro následující tři roky s deficity nad čtyři procenta HDP (tedy kolem 150 miliard). Naše země by se tím rozloučila s vidinou rychlého zavedení eura (což kvitují čeští eurobijci) a další hospodaření státu by zatížily vysoké splátky dluhů. Pro představu: velikost dluhu se zřejmě zvýší během dvou či tří let z dnešních příznivých 30 procent HDP (což je jedna z nejnižších hodnot v EU) o třetinu. Větší dluh zdraží půjčky (nyní stát na delší dluhopisy platí více než pět procent) a způsobí, že sestavování státního rozpočtu začne s minus 70 miliardami na splátky úroků. To je téměř dvojnásobek současné sumy.

Je proto s podivem, že ministr financí nemluví rovněž o potřebě posílení příjmů státu. Bude to asi tím, že výrazy typu „zvýšení daní“ jsou pro tuto vládu tabu. Přitom ale bezpečná cesta k vyšším příjmům a nižšímu schodku vede při dnešních poměrně nízkých daních spíše přes rozumné zvýšení některých daní než riskantním pokusem o jejich další snižování.

Nejde však o způsob, ke kterému se v minulém týdnu přihlásila sociální demokracie. Výrazné zvýšení daní pro malou skupinku lidí s příjmem nad 100 tisíc měsíčně (1–2 % populace) plní spíše roli populistického gesta vůči „chudým“ voličům než funkci zvýšení příjmů. Ani dramatické zvýšení daní pro tyto lidi (nejde jen o sazbu 38 %, ale zejména o zvýšení stropů na sociální a zdravotní pojištění) totiž nepřinese rozpočtu více než jednotky miliard korun.

Maďarská cesta

Ekonomičtí experti všech stran dobře vědí, kde lze peníze na krytí schodků získat. První, co se nabízí, je zvýšení spotřebních daní, zejména těch na alkohol a cigarety. Tyto daně tvoří skoro pětinu daňových příjmů a lze jen obtížně argumentovat, že růst těchto daní nemá logiku či významně ohrozí ekonomický růst.

Hlavním zdrojem příjmů by však mělo být zvýšení zvýhodněné sazby daně z přidané hodnoty. DPH tvoří nejvyšší objem daňových příjmů a stát ji umí nejlépe a nejlevněji vybírat. Třetí skupinou, kterou by měl „technokratický“ ministr zvažovat, by bylo obnovení jisté, ale nikoli výrazné progrese u daňových sazeb. To by přineslo zvýšení této významné položky státních příjmů (i když nižší, než je DPH).

Navíc končící období dostihů o to, která země bude mít nižší podnikové daně, umožní i změny v podnikové dani, přičemž rozšíření daňového základu (o které se snažil ministr Kalousek) je lepší cesta než růst sazby ve výjimkami zapleveleném systému.

Právě existence dočasné „nepolitické vlády“ vytvořila výjimečnou příležitost, kdy by vláda mohla zmíněné návrhy připravit, předložit a na základě dohody s politiky nechat parlamentem „se skřípěním zubů“ schválit. Realita je však zatím přesně opačná. Strany se předhánějí v iniciativách, které deficit zvyšují. Zdál-li se náš protikrizový balíček možná počátkem roku adekvátní, nyní se jeví být na naše možnosti příliš drahý. A nové iniciativy typu rozšíření paušálů pro samostatně výdělečné osoby je jistě dobrým nápadem, ale ve zcela špatnou dobu. Ještě absurdněji pak působí vůle poslanců, aby se stát, zejména ve prospěch společnosti ČEZ, vzdal desítek miliard za prodej emisních povolenek.

Pokud se naše země, před krizí jedna z ekonomicky nejstabilnějších v Evropě, v následujících letech vydá po cestě vedoucí k ekonomické krizi Maďarska nebo Lotyšska těchto dnů, bude to jeden z nejabsurdnějších ekonomických manévrů, jaké si lze představit. Na rozdíl od Maďarů a Lotyšů můžeme totiž jejich odstrašující příklad doslova on-line v předstihu sledovat a včas se z něj poučit.

(Respekt, www.respekt.cz)