Srpen 2009

Není ekonomie především ideologie?

Jiří Pehe

Během jedné akademické diskuse, které se autor tohoto textu účastnil během nedávného pobytu ve Spojených státech, zazněla při hodnocení příčin současné světové krize i tato věta: „Různé ekonomické teorie se tváří jako vědecké disciplíny, ve skutečnosti jsou to ovšem jen ideologie“.

To je bezpochyby kontroverzní a zevšeobecňující názor, ale je na něm i kus pravdy. Pokud totiž odhlédneme od nejrůznějších obecně známých pouček, jimiž se řídí fiskální politika, monetární politika a bankovnictví, zjistíme, že (makro)ekonomové se dělí do několika proudů, které se do krve přou o „správné“ návody na fungování ekonomiky.

Když odhlédneme od (zkrachovalých) marxistických teorií, lze tyto proudy v posledních desetiletích rozdělit do zhruba dvou velkých skupin: různých forem (neo)liberálního myšlení a různých forem (neo)keynesiánství. Ekonomové by nám samozřejmě připomněli i další směry ekonomického myšlení, jako jsou monetarismus, ekonomie strany nabídky nebo naopak ekonomie strany poptávky, popřípadě třeba škola racionálního očekávání, ale většinu těchto směrů lze přiřadit k dvěma výše zmíněným hlavním proudům myšlení.

Zatímco zastánci těchto škol spolu svádějí těžké teoretické bitvy, současná ekonomická krize ukazuje, že žádná z těchto škol nemá komplexní sadu úspěšných návodů na to, jak má ekonomika fungovat, ba ani použitelnou sadu vysvětlení toho, proč najednou nefunguje. Jsme tak opět svědky ideologických bitev, v nichž (neo)keynesiáni obviňují (neo)liberály z toho, že současnou krizi způsobili přílišným spoléháním na neviditelnou ruku trhu a co nejmenší státní regulaci, zatímco (neo)liberálové obviňují (neo)keynesiány z toho, že krizi naopak způsobili oni tím, že pod jejich vlivem státy příliš zasahovaly do fungování trhu i finančního sektoru, čímž ho pokřivily.

K ideologizaci ekonomických teorií samozřejmě přispívá notně politika, v níž politické strany - v závislosti na svém ideologickém zabarvení - vyznávají, alespoň teoreticky, buď spíše (neo)liberální pohled nebo naopak spíše (neo)keynesiánský pohled na hospodářství. Bohužel, ale svůj díl viny nesou i (často přední) ekonomové, z nichž mnozí nedokáží vykročit ze zajetí ekonomických škol, k nimž se hlásí.

Jak v ekonomických receptech politiky, tak v ekonomické teorii, zdá se, často chybí především zdravý rozum. Tedy uznání skutečnosti, že moderní společnosti jsou velmi komplexní organismy, v nichž se uplatňuje i celá řada kulturních faktorů, tradice, apod. A v závislosti na těchto faktorech může být v některých společnostech úspěšný jiný model, než ve společnostech s odlišnou kulturou. Ekonomičtí teoretici ovšem obvykle znají jen jeden zaručeně správný model.

Značná potíž je i s ekonomizujícím myšlením, které převládá v moderních společnostech nad vysvětlováním složitých věcí v širším poučeném kontextu, zakotveném v historii, filozofii, antropologii a dalších oborech. Takzvaná MBA kultura, v níž převažují fachidioti, zaměření jednostranně na ekonomické chápání světa a orientování na zmnožování zisků svých společností, dobře zapadá do širšího kontextu ekonomistně-racionalistického podřizování všeho myšlenkám neustálého ekonomického pokroku, nebo chcete-li „růstu růstu“.

Přijmeme-li myšlenku, že ekonomické teorie jsou do značné míry ideologiemi, zdá se, že tím, před čím se především musíme mít na pozoru při řešení a vysvětlování současné krize, jsou přístupy, které jsou principiálně zakotveny v jedné ze dvou základních, výše zmíněných škol ekonomického myšlení. Namístě je naopak důvěřovat politikům a odborníkům, kteří uznávají komplexnost moderního světa a nebojí se navrhovat řešení, která prostě dávají v daném kontextu smysl - ať už jsou spíše „levicová“ nebo spíše „pravicová“.

Nejlepší řešení mohou v současnosti spočívat ve zdravém mixu návodů a opatření, která by zastánci jednotlivých ekonomických ideologií odsoudili jako „nesystémová“. I proto se dá předpokládat, že se z krize nejdříve dostanou právě ty státy, které mají v čele politiky (a v pozicích špičkových ekonomických poradců ekonomy), kteří spoléhají spíše na zdravý rozum, než na „ekonomickou vědu“ a ohánějí se svými ekonomickými guru stejně, jako se jejich předchůdci u nás kdysi oháněli Marxem a „vědeckým“ marxismem.

(www.pehe.cz)