Srpen 2009

Úředník Fischer lepší premiéra Topolánka

Jiří Pehe

Špičky zemí Evropské unie nešetří po skončeném summitu Evropské unie chválou na adresu českého premiéra Jana Fischera. Například ze zprávy ČTK vyplývá, že Francouzský prezident Nicolas Sarkozy řekl: "Pan Fischer odvedl velmi dobrou práci. Je to člověk, který dělá klidnou, inteligentní a rozumnou práci." Na doplňující dotaz, jak by ohodnotil předchozího ministerského předsedu Topolánka s určitým zpožděním řekl, že to, co se stalo předtím, si už nepamatuje. Přeloženo: na Topolánka snaží co nejrychleji zapomenout. "Ráda bych využila této příležitosti, abych složila poklonu Janu Fischerovi. Muselo to být pro něj těžké. Vykonal úžasnou práci. Ráda bych vyjádřila vděčnost nejen Fischerovi, ale také ministrovi zahraničí (Janu Kohoutovi) a úředníkům, kteří zajistili návaznost (předsednictví)," řekla německá kancléřka Angela Merkelová.

Fischerův úspěch je poučnou lekcí. V české kotlině totiž panuje mezi značnou částí politických komentátorů a politologů mýtus, že politici a plně politické vlády jsou za každých okolností lepší než jacísi úředníci „bez mandátu“. Kdokoliv by se o tom chtěl přesvědčit, může si v internetových vyhledavačích najít, co přední komentátoři napsali nesmyslů o „slabém“ premiérovi. Fischerova vláda je prý vládou podržtašků a údržbářů, mohli jsme si mimo jiné přečíst. Ukazuje se ovšem (stejně jako v roce 1998 v případě vlády Josefa Tošovského), že „úřednická vláda“ může udělat záslužné věci. Její ministři a premiér nepotřebují neustále veřejnosti dokazovat, jak jsou skvělí, nebuší se bez přestání v hruď. Fischer nemá zapotřebí, jako to dělal Topolánek, aby po každém evropském summitu zdůrazňoval, který z velkých politiků je jeho „přítel“, s kým si začal tykat.

Zdrženlivé reakce hlav států EU k Topolánkově šéfování Unii, a naopak chvála Fischera, také ukazují, že v Evropě viděli Topolánka přesně tak, jak ho vidí jeho kritici doma: jako hřmotného nevychovance, který chce udávat směr Evropě bez toho, aby si byl doma schopen zajistit ratifikaci Lisabonské smlouvy. Zatímco Fischer odvedl v jediném měsíci velký kus reálné práce pro Evropu, Topolánek po sobě zanechal pachuť. Ostatně Fischer vychází ve srovnání s Topolánkem (ale i Jiřím Paroubkem) zatím lépe i doma. Nedělá velké řeči a přitom se on i jeho ministři-úředníci odpovědně snaží držet v těžké situaci na uzdě státní finance. Oba předsedové největších stran, kteří společně Fischera do funkce vybrali a dosadili, mezitím občas neodolají pokušení se profilovat na úkor „úřednické“ vlády.

Výše řečené není jakousi apriorní obhajobou nepolitických vlád na úkor vlád plně politických. Ostatně ani Fischerova vláda není nepolitická; dostala přeci důvěru Poslanecké sněmovny. Ukazuje se ale, že lidé nepokřivení politikou, se nepotřebují před veřejností neustále předvádět, urážet jeden druhého, nebo si připisovat body, za věci, které ve skutečnosti neudělali. Konají prostě - většinou kompetentně - svoji práci. Jsou navíc zvyklí na to, že ve funkcích náměstků ministrů, šéfů odborů nebo šéfů mimovládních institucí, jakou je třeba Nejvyšší statický úřad, dosahují dobrých výsledků většinou nikoliv s pomocí politiků, ale navzdory politikům.

Mediální hodnotitelé politických experimentů, jako je Fischerova „úřednická“ vláda, by možná měli občas odložit svoje ideologické brýle a přestat všechno posuzovat skrze zaběhlá pravo-levá prizmata. Demokracie je založená na pravidlech, vládě zákona. Dostala-li se Fischerova vláda k moci na základě demokratických pravidel, jako je hlasování o důvěře, a pravidla hry dodržuje i během svého působení, není třeba ji očerňovat jenom kvůli tomu, že vládu nevede nějaký „plně politický“ tlučhuba se zástupem dalších tlučhubů v zádech. Ostatně těch si po příštích volbách zase užijeme až dost.

(www.pehe.cz)