Srpen 2009

V Sudetech se nemohu zbavit pocitu zmaru

Jiří Peňás

Dokumentarista David Vondráček (nar. 1963) se léta zabývá mikrosvětem lidských osudů spojených s dějinami střední Evropy, českého pohraničí a česko-německých vztahů především. Jeho poslední film Do země (ne)zaslíbené sleduje lidi, které "dějiny" ze Sudet nevyhnaly, ale zahnaly. Vysílat se bude ve čtvrtek 4. září na ČT 2 ve 20.00. Tři osudy, tři rodiny, tří místa ve střední Evropě: Rusíni z Rumunska, Maďar z jižního Slovenska, čeští evangelíci ze Slezska. Všechny spojil společný osud v podobě poválečného transferu do Sudet. Stali se součástí největšího přesunu obyvatel v dějinách Evropy od stěhování národů.

V čem jsou jejich osudy podobné, je zřejmé: generace jejich prarodičů, resp. rodičů začala žít po válce v Sudetech. Ale v čem se liší?

Liší se prakticky ve všem. Maďarskou komunitu v Sudetech zosobňuje pan Tarnoczi, kterému bylo šest let, když byl s rodiči odtransportován z Nových Zámků do Teplic. Příběh jeho rodiny dokumentuje v české historiografii skoro nereflektované téma: pokus československé vlády z října 1946 o etnickou čistku v rámci poválečného státu. Velmoce už nepovolily nucené vysídlení Maďarů ze Slovenska do Maďarska jako sudetských Němců do Německa a Rakouska. Takže se vláda pokusila aspoň částečně "vylikvidovat" Maďary tak, že čtyřiačtyřicet tisíc lidí bylo nahnáno za asistence armády do dobytčáků a odvezeno do českého pohraničí, kde v nedůstojných podmínkách pracovali hlavně v zemědělství. Úplně jiná situace byla u Rusínů. Po válce nevěděl Osidlovací úřad, kde sehnat lidi do oblastí, kam nikdo nechtěl. A tak se sehnali převážně negramotní Rusíni z rumunsko-ukrajinských hranic, z nichž české úřady právně udělali Slováky, jen tak se mohli stát tzv. repatrianty. Pro ně byl příchod k bavorské hranici obrovským civilizačním šokem, do té doby v Rumunsku často hladověli a nemohli přijít na to, čím to je, že voda teče z kohoutků. Oproti nim představuje třetí skupina novoosídlenců z mého dokumentu úplný kontrast. Na Mariánskolázeňsku se jim říká Slezáci. Jde o potomky českých protestantů, kteří koncem osmnáctého století - ještě před vznikem Tolerančního patentu - odešli hlavně z východních Čech za náboženskou svobodou do pruského Slezska. Částečně si zachovali český jazyk, ale čím dál více se poněmčovali. Žili v několika vesnicích dvě století uzavřeným životem, za druhé světové války museli muži narukovat do wehrmachtu. Po válce je z jejich domovů vyháněli Rusové a Poláci. Část potomků Českých bratrů byla vysídlena do Německa, kde se většinou úplně asimilovali nebo - a to je náš případ - do pohraničí, protože nakonec měli český slovanský původ.

Jak jsi je hledal? Znal jsi je před tím?

Jako dítě jsem jezdil za babičkou do vesnice Tři Sekery u Mariánských Lázní, která je z poloviny osídlena právě Slezáky, a jako malý špunt jsem vrstevníkům záviděl, že měli z Tuzexu angličáky. Dědové mých kamarádů dostávali totiž důchody ze západního Německa, za zraněni od Stalingradu.Tenkrát jsem nechápal ten historický paradox, později jsem se trochu začal zajímat o jejich historii, stejně tak o ty Rusíny. Ti bydleli nedaleko, v obci Lesná. Bývalý německý katolický kostel se proměnil na pravoslavný a tam zpívá báťuška staroslověnsky, po ulicích kráčí krávy a někdy zaběhnou do hraničního zakázaného pásma, dnes jen k sousedovi v rámci Schengenu. Takže jsem vycházel vlastně z toho, co znám z dětství. A co se týče Maďarů - když jsem byl na střední škole, tak jsem byl na brigádě na státním statku ve Třech Sekerách, kde jsem potkal jednoho staršího Maďara, jenž měl úplně - dosti komicky- počeštěné příjmení, a ten mi vyprávěl, co se tu po válce dělo s Maďary. Tou problematikou se v devadesátých letech dosti zabýval časopis Střední Evropa, některé studie v něm mi pomohly se v té otázce zorientovat. Aktéři mého filmu jsou většinou z míst, které celkem důvěrně znám.

Rusíni a čeští Slezané byli vlastně menšinou už před „repatriací", ale zůstali jí i v „nové vlasti". Byl to jiný druh minority?

Přestože se velká část druhé a třetí generace novoosídlenců úplně integrovala do českého jazykového a kulturního prostředí, jsou svým způsobem ještě někdy menšinou ve většině. Čeští sousedé Rusínům někdy říkají pejorativně Rumuni, vůbec neznají jejich historii a ani je moc nezajímá. Je to kuriózní, že mnohdy "českou většinu" ve vesnicích na německé hranici také tvoří přistěhovalí - původem Slováci z Rumunska nebo Jugoslávie, a přesto hledí bez jakékoli tolerance na trochu zaostalejší sousedy skrz prsty. Přitom Rusíni a jejich potomci jsou příkladní pracanti jako lesní dělnici. Pravda, na pořádek kolem domů moc nekoukají. Českobratrští Slezáci si z německého pruského Slezska do Sudet přivezli obrovskou pracovitost, šetrnost a poctivost, což některým lidem z nejnižších sociálních vrstev, kteří přišli do Sudet z různých koutů českého vnitrozemí hledat štěstí, moc nesedělo. Dále jejich osobité prožívání víry je jednoznačně vydělovalo a stále trochu vyděluje z hedonisticky a ateisticky orientované většiny.

Mají něco „Čechům", těm, kteří nemuseli přijít z ciziny, za zlé?

Samozřejmě, že se postupně animozity časem obrušují, ale Maďaři, ti kteří zůstali, nechápou, že je část tzv. české majority bery jako cikány nebo Tatary, když jsou Ugrofinové. Lidé se Slezska stále drží skoro nepozorovaný ostražitý odstup od nevěrců a těžko se smiřují s tím, že dodnes se na ně někdy hledí jako ty "co nejsou ani Němci ani Češi."

Snažili se s nimi splynout, nebo naopak?

Ke splývání dochází přirozeně, ale jakási skupinová identita těch, co přišli z úplně jiných jazykových či kulturního okruhů, přežívá.

Když ti lidé „přišli" (víme, že ne vždy dobrovolně), byly mezi nimi velké kulturní i civilizační rozdíly. Smazaly se v dalších generacích?

Podle mého názoru ne úplně. Stále je mezi potomky Rusínů nejméně lidí vzdělaných, charakterizuje je také soudružnost vícepočetných rodin a jakési rodové povědomí. Skoro úplně integrovaní Maďaři jsou hrdí na původ, i když další generace už jazykem dědů nemluví. Slezáci jsou nejvzdělanější, ale i ti nejmladší se mi zdají v sociálním kontaktu nedůvěřiví, jakoby měli v sociálních genech obavy z toho, že je zase soused udá, že občas bezděky přejdou z češtiny na němčinu, nebo že provokují zpěvem nábožných písní.

Novoosídlenci Sudet se právě nevyznačovali přílišným citem a ohledy k hmotnému dědictví po lidech, které nahradili. Týkalo se všech bez rozdílu?

Slezáci tak netrpí animozitami vůči vysídleným Němcům, vždyť jejich úděl byl podobný a nejstarší generace se s nimi může popovídat stejným jazykem a taky vůči památkám často sakrálního původu mají větší úctu. Například starostka Tří Seker u Mariánských Lázni, původem Slezačka, nedávno zrekonstruovala boží muka. Na odhalení přišli z obce jen Slezáci, jiní obyvatelé se nedostavili. Nechtělo se jim poslouchat nábožné písně.

Zajímavá, i když ne tak překvapivá, je jejich věrnost své víře, tedy aspoň se to zdá. Přitom není snad ateističtější místo v Evropě než Sudety.

Nepřeceňoval bych to, Rusíni se sejdou v pravoslavném kostele ve větším počtu jen na Velikonoce, aby se viděli příbuzní po delší době. Nejmladší generace se chce diskotékově a konzumentsky spíše od těch starších vydělit. Maďaři jsou stále více jen matrikoví katolíci. Jakýsi tmel soudružnosti přináležitosti k církvi byl silnější za totality. U protestantských Slezáků není odpadnutí od víry otců - jak říkají - tak silné. Je to dáno i tím, že třeba komunita ze Tří Seker je tvořena potomky lidí z jedné slezské vesnice, a tak se navzájem kontrolují, jestli se tradice dodržují. Nebyli rozptýleni jako třeba volyňští Češi.

Není to myslím tvůj první dokument na to téma, že? Jaký ty máš vztah k Sudetům, je to pro tebe „země zaslíbená"? A odkud vlastně ty pocházíš?

Vyrůstal jsem v panelákovém sídlišti v Chodově u Karlových Varů. Na střední školu jsem jezdil do Sokolova autobusem měsíční krajinou po vytěženém uhlí. Chemičky, smog, permanentně naštvaní lidé a všechny sochy svatých podél cesty měly zurážené hlavy. Vím, že dějiny se už vrátit nedají, i když se dá donekonečna diskutovat o spojitých nádobách vyhnání německého obyvatelstva a skluzu ke komunistické totalitě, která většině novoosídlenců zase tak nevadila, ale já se pokouším vidět věci neideologicky: skrze dramatické příběhy lidí, které druhá půlka dvacátého století nějak rozhodila. Pro mě jsou Sudety spíš zemí nezaslíbenou, nemohu se tam zbavit pocitů melancholie a zmaru. Ale připouštím, že jsem s touto senzitivitou trochu divný. A vlastně i trochu neupřímný: vždyť větší témata si vybírám hlavně v pohraničí, v té zemí, kde nikdo není pořádně doma, i když o tom ani neví.

(Týden)